Motto:

Země na konci světa

„Dosud bohudík trvá ta země
kdesi na samém konci světa,
nám všem, co věrně jdou svou pěšinou.
Hledat vrchol, vysněný obraz,
s nímž věčná touha se střetá,
s vírou, že naše kroky jej neminou.
A všechna naše hledání a touhy
nebudou marným snem,
když naše duše křídla rozepne…
A vzlétá za vytouženou zemí, za oním vrcholem,
co leží kdesi na samém konci světa.“

R.W. Service

Poznámka: Milý čtenáři, věz, že tento text není jen zdrojem praktických informací týkajících se této výpravy, ale často se zde nachází statě vyjadřující autorovy (naše) pocity a nálady během této úchvatné a dodnes jedinečné cesty. Proto těm, kteří hledají pouze praktický popis „jak na to“ doporučuji se zaměřit pouze na části psané obyčejným písmem. Těm, kteří nespěchají a chtějí se zároveň i pobavit, jsou určeny statě psané kurzívou.

Výprava na Kamčatku začala vcelku prozaicky. Jak jinak než odjezdem z Karvinského nádraží. Ve 4:55 rychlíkem Cassovia do Košic a poté osobním vlakem do Michalovců, spěchali jsme, co nám síly stačily, abychom se v Michalovcích radostně podívali na pozadí právě odjíždějícího posledního autobusu do Užgorodu. Marně jsme se snažili přijít na to, kde soudruzi ze Slovenska udělali chybu, když počítali za  optimální odjezd tak důležitého autobusu minutu před příjezdem vlaku. Ale až po chvilce jsme si uvědomili, že už se postupně dostáváme do míst, kde otázka: “proč?“ není na místě, protože neposkytuje jednoznačnou odpověď. A tak jsme raději nasedli na nejbližší příměstský spoj, který nás zavezl na autobusové nádraží, kde jsme, zcela s přehledem, ještě stihli zmiňovaný bus do Užgorodu, který se zde trochu zdržel... Tato celá akce zcela dokonale podpořila teorii o relativitě času a tak se ukázalo, že měl Einstein zase pravdu...Ještě jsme trochu vyplašili posádku jeptišek, jedoucích na tábor do Lvova, slovy, že nestihnou bus do Užgorodu, jelikož se téměř jistě zdržíme na hranici, kterou jsme ještě bez náležité „prověrky“ doposud  neprošli. Strašení bylo zbytečné, protože zrovna akorát přechod přes hranici byl úplně bez problémů. Že by se i tady přece jen něco změnilo?

V Užgorodu proběhl zcela pohodový nákup jízdenek na vlak do Kyjeva ( bohužel dráhy podražily o cca 40%, ale i tak lístek do Kieva v plackartě stojí asi 200 Kč ), prohlídka docela hezkého historického centra Užgorodu, koupání v řece Už, fotbálek a pivko v místním pubu a v 1:23 odjezd směr Kyjev charkovským expresem.

... Lenost visela ve vzduchu. Samotný vzduch jí byl prosáknut a ztěžka se posouval okny rychlíku do jeho nitra. Ukrajina lapala po dechu a jediným pohybem bylo těžkopádné houpání našeho vlaku. Zakarpatský expres už dávno opustil malebné soutěsky země Nikoly Šuhaje a vstoupil na nekonečné pláně agrární a placaté západní Ukrajiny.

...Přesně po roce se rozezvučel cinkot kol velkého vlaku, Ukrajina se otevřela zvědavým pohledům a za okny se začal odehrávat stejný příběh jako už tolikrát.... Tolik se každý toužil znova a znova dívat z oken vlaku a nemuset na nic myslet a nechat vše kdesi daleko za chvostem vlaku, toliko snít a sny si splnit, taky mlčet i povídat si do rána a hrát si, jak nazývají to lidé, kteří ten příběh nikdy nepoznali, nezodpovědně se flákat, když doma leží tolik věcí, které nepočkají..... Teplý vítr, jež vanul z východu a tajemně se vlnil v chodbě, ukázal a navždy ukazovat bude, že vše je jinak, že pravda je relativní a má dvojí tvář, stejně jako vlak má dva vchody a každý si může vybrat, kterým vstoupí a kterým směrem se začne odvíjet ten jeho nekonečný příběh... Kdo nehleděl nikdy z okna, kdo nešel nikdy stezkou k vrcholům, nepochopí nikdy podstatu příběhu, nepozná relativitu pravdy a vrtkavost přesvědčení...

...Až dojdeš na poslední kilometr, až otevřeš oči dokořán, až vlak urazí tisíce kilometrů a cesta náhle skončí, až čas bude jedna velká křivka, jež nemá začátku ani konce, a  až si budeš jist, že už jsi našel, co jsi hledal, ano, tehdy pochopíš, že jsi porozuměl, co Osud chtěl Ti říct už dávno:  život není o tom něco najít, není o tom někam dojít, život nehledá dno láhve, jež už dávno mohla být vypitá. Tehdy pochopíš, že život je hledání, je to příběh bez konce, po kterém bys marně pátral, odehrává se v tu jistou chvíli a nikdy se nebude opakovat, nemá předsudky, nemá chrabré cíle, to jen ty si je kladeš a pak jsi šťasten, že se splnily a strádáš, když je vše jinak...

Příběh je o dané chvíli a ta je o životě, který je jedním velkým hledáním a touhou a touhy jsou nesplněné sny a sny jsou naplněné touhy a naivní hledání plné naděje... Až dojdeš na konec stezky, až pohlédneš na konec světa, jež Ti bude ležet u nohou, tehdy se to vše vyjasní...Takový pocit zažiješ jen jednou za život, vše říkající tušení, jež nepotřebuje další vysvětlení... Jsi hledač, jsi poutník, který hledá odpověď proč, ale tato odpověď neexistuje, je zde jen touha, naděje a odhodlání a vše, pro co jsi žil, stojí před Tebou a konečně poprvé ve svém životě otevřeš oči... Zjistíš, že zde na konci světa poklad neleží, marně bys ho zde hledal, poklad je zakopán ve Tvém srdci a Tvé srdce se Ti jen snaží něco říct... Rozhlédneš  se kolem sebe a pochopíš, že jsi nehledal sám... Zde na konci světa budete stát spolu, a Tvé srdce po dlouhé době nebude mlčet, bude šťastné, že hledání mělo cenu a že není samo hledající srdce... A tehdy odhalíš poklad v samém nitru,  na nečekaném místě na konci světa, v samém srdci a nikde jinde... Ano, to je ten pocit, to je ten poklad. Žádné velké věci, žádné ohromné změny... jenom ona... láska, ta k životu a naděje... a touha, touha hledat, hledat a najít – najít smysl života, jež stejně není k nalezení, žít a hledat volnost... a milovat život, neustále a pořád, protože:  žít se musí, život je volnost a ve volnosti je život...

....na konci světa právě vyšlo slunce....

Pro úplnost doplním, že vlak odjíždí z Užgorodu v 1:23, stál tento rok 44hriv/os, oproti 32hriv/os v roce minulém. Kromě možnosti hodnotného spánku a neméně kvalitních pohledů z okna, nám tento rok poskytl i neopakovatelnou možnost okusit po dlouhé době pravou ruskou, vlastně ukrajinskou, družbu, která šmahem vyřešila můj problém s přebytkem alkoholu a obrátila jej v náhlý nedostatek.... Naši hostitelé, dělníci ze západní Ukrajiny na cestě do Charkova, ničím nešetřili a jejich stůl se jen prohýbal pod tíhou různých laskominek a naše hrdla se jen prohýbala pod náporem stakanů jejich nepříliš jemné vodky. A když družba, tak pořádná, když stakan, tak aspoň deckovej a když opilost, tak absolutní... Jak se plnily škopky jednou jejich vodkou, jindy zase naší slivovicí, vše se zapíjelo českým pivem a „zakuřovalo“ tabákem značky“Java“, no, kecal bych, kdybych řekl, že jsme to ustáli bez úhony. Jelikož se samozřejmě nesmíme nechat zahanbit, tak jsme obraceli ty decový škopky jako nic, navenek drsňáci, uvnitř to ale jen syčelo a i když jsme vydatně zakusovali, co nám pod ruku přišlo, brzy jsme své „spoludružebníky“ viděli velmi nejasně....O to víc mě potěšilo, když jsem viděl (i když přes mlhu), jak stakanovci postupně taky měknou a pod tíhou té vražedné kombinace slivovice s vodkou se dostávají do stavu absolutního zgumovění. Brzy se ztratila i jazyková bariéra, jelikož vzájemné bručení bylo zcela bezbariérové. A tak jsme, rozesmátí od ucha k uchu, souzněli a souzněli a Bůh ví, jak bychom skončili, kdyby se nepřiblížil čas našeho výstupu v Kyjevě...

Vypotáceli jsme se z vlaku, úspěšně jsme za zhruba 45 Hriv/os koupili zpáteční jízdenky na vlak a zkušeně, bez průtahů, jsme odjeli na letiště nejbližší maršrutkou.(stanoviště hned u východu z nádražní haly, jednotná cena pro busy i maršrutky 20Hriv/os). Na letišti děláme piknik před terminálem B, kde na nás útočí krvelační komáři. Jestli už se to tady nedá vydržet, co teprve budeme dělat na Kamčatce?! Odlet máme až v 8:00 zítra ráno, takže nás čeká nepříliš hodnotná noc na letišti...

Konečně jsme se dostali k check-in, kde milé paní nejmíň desetkrát opakujeme, že naše batohy chceme poslat JEN do Moskvy. Pohled na odjíždějící batoh je tak trochu nostalgický – možná ho už nikdy neuvidím... A tak se raději dobře dívám. Potom už jen RTG kontrola- filmy zatím odolávají a pak už sedíme v Tu-154 směr Moskva – SVO. Na palubě má vše rychlý spád, let trvá necelou hodinku a tak není divu, že ani se nerozkoukám pořádně, co mi přinesli k snídaňo-obědu a už mi ho zase odnášejí....V Moskvě nám dochází, jak velký problém můžeme mít při cestě zpátky - je třeba přejet z terminálu 2 na 1 ( při zpáteční cestě opačně), vzdálených od sebe dobrých 15 min cesty autobusem, na co teď máme sice spoustu času, ale nazpátek jen dvě hodiny mezi lety. Tak uvidíme... Mezi terminály jezdí busy zadarmo, ale i rychlejší taxíky, které asi zadarmo nebudou... Na SVO1 tentokrát naše filmy projedou tvrdě RTG, což je pro nás velká prohra, holt kontrolorka Naďa je zcela neoblomná...

Poprvé v životě budeme letět obrovským IL-96! Jsme náležitě natěšeni, ale počáteční nadšení z velkých prostor a hlavně z možnosti natáhnout si nohy, je brzy vystřídáno pocitem rozčarování, jelikož let trvá více jak 8h a jídlo, i když moc dobré, objemem příliš nezasytí. Cestou jsme svědky zajímavého jevu, přímo kriminalistického oříšku s jehož rozlousknutím si naše znavené mozky neví rady. Při letu nad celým obrovským Ruskem ( start 16:20 mosk. času, trvání 8:40, posun času v Petropavlovsku proti Moskvě je 9h) se slunce postupně chýlí k západu, ale najednou jakoby ustrne přikováno na obloze těsně pře západem a za obzor úplně nezaleze, takže noc nepřijde, z čehož vyplývá, že ji někdo ukrad.... A v Petropavlovsku, kde jsme v 10h dopoledne 11.7., pokračuje den, jako by se nechumelilo....Tak nevím, možná při cestě zpět bude ukraden den a celý případ se vyřeší nebo ještě víc zamotá....Přistávání je velkolepé, první pohled na divokou zemi plnou sopek je fascinující i vzbuzuje respekt.

V Petropavlovsku nás čeká milé překvapení:všechny batohy došly v pořádku, hurá!! Můžeme vyrazit do hor! Vlastně moment, ještě pár maličkostí...

Ráno (teda dopoledne) začne komickou maličkostí – jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, rublů nět a směnárny jakbysmet. A tak se odevzdaně dáváme na pěší pochod do centra Jelizova, jen se ještě optáme na cestu... Z ničeho nic se zjeví kouzelný mužik a potom, co si nás prohlédne od hlavy až k patě vytasí odněkud padesáti rublovou bankovku a s přáním hezkého dne odchází pryč...Tak, to je vrchol všeho, vyžebrat v Rusku peníze na autobus!

Dáváme si okružní jízdu Jelizovem až na jakési hlavní náměstí, odkud podnikáme výpady do okolí- na nákupy, do domu knihy, kde zjišťujeme, že je zde kompletní nabídka map, jak je známe z ČR, až na výřez 1: 200 000 Klučevská ze zelené mapy (kterou poté nacházíme v domu knihy v Petropavlovsku). Na místním tržišti kupujeme moskytiéry za 45 Rub.

Zádrhelem se ukáže být až registrace na OVIRU. „ Poctivostí daleko nedojdeš“, by mělo viset u vchodu do tohoto jelizovského úřadu. Jako největší idioti si chceme poctivě odbýt registraci na OVIRU zde v Jelizově, abychom mohli odjet hned na Mutnovský vulkán a nemuseli do Petropavlovska. Potíž je v tom, že se zde nikdy asi s tímto problémem nesetkali a hlavně nikomu se jej nechce řešit. Nejzákeřnější na celé věci je, že naše dokumenty si vzali beze všeho k řešení a nevypadá to, že by nám je chtěli v dohledné době vrátit. Chce to čas, říkali jsme si... Ano, čas to chtělo, přesněji 5h zbytečného čekání, aby poté, těsně před zavíračkou, došlo k jakémusi konsensu, papíry nám vrátili a s děvočkou nás poslali bez registrace do nějaké cestovky za rohem. Tam nám ženská velmi psychologicky účinným, podmanivým způsobem vysvětlila, že buď rovnou odletíme domů a nebo si u nich necháme udělat registraci za 40USD/os a ztratíme celý další den a teprve pak můžeme začít přemýšlet o pobytu na Kamčatce, samozřejmě vstup do všech zakázaných zón jejich bumážka neřeší...

Dost deprimovaní (navíc to počasí) odjíždíme do Petropavlovsku hledat ubytování a po několika hodinách snažení usmlouváme nocleh v hotelu Gejzír za 1000 RUB/4os, jako nejlevnější možnou alternativu ubytování v Petropavlovsku, jakou se nám daří najít. Recepční nám pobaveně (po dlouhém našem „sockování“) podává klíček od nejstaršího pokoje v hotelu se slovy: „Čechy, to takoj extremalnyj narod...“ No, extrémní, neextrémní, spíme v suchu a hlavně máme registraci pobytu za 20RUB/os na celou dobu pobytu, což nás nemálo potěší a pozvedne náladu. Uff, to byl zase den!

Nečeká nás o nic méně intenzivní den než ten předchozí, ale popořadě. Ráno pádíme na 10km (označení míst ve městě je dle vzdálenosti v kilometrech, používá se velmi populárně), kde je autobusové nádraží, a kde zjišťujeme, že postupně: a) nemáme dostatečnou sumu peněz na koupi lístků do Kozyrevska,  b) nemáme mapu Klučevské skupiny vulkánů. Chceme totiž nyní odjet na aklimatizační výlet na Avačinskou sopku a pak, za dva dny, odjet na sever ke Klučevské. Podnikáme tedy celkem dva výjezdy do centra s cílem sehnat tyto potřebné věci a máme tak možnost dobře poznat toto zajímavé město.

Konečně panuje slunečné počasí a tak se kocháme cudnými pohledy na kontrast aglomerace se siluetami zasněžených sopek na obzoru. Petropavlovsk je rušné město - spojení zajišťuje velmi obratně síť autobusů a maršrut, jezdící po jedné hlavní třídě. Na osmém kilometru a přilehlých zastávkách jsme našli vše potřebné: Na zastávce „AZS“ je benzinka, vedle obchod „Redfox“ (malé plynové kartuše 250 RUB, velké 450RUB), vedle Redfoxu knihkupectví „ Biblioglobus“, kde mají větší výběr a levnější mapy než v domu „Rosijské knihy“ o zastávku dál na „Siluet'u“. Nejlepší kurz pro výměnu jak eura, tak dolaru je právě v domu ruské knihy. Po všech velkých nákupech a přípravách se vracíme na 10km, kupujeme lístky do Kozyrevska, za 2 dny v 8:00 odjezd, cena 710 RUB/os.

Poté zjišťujeme, že dopravit se pod Avačínskou sopku nebude zas tak lehké, dozvídáme se, že do nejvzdálenější osady, kam se dá dojet ještě busem – do Mutné- se lze dopravit z Jelizova číslem 105, ale ta moc často nejezdí. Přepravujeme se proto klasicky spojem č.104 z Petropavlovsku do Jelizova a poté šlapeme silnici směr osada Mutná. Ani ne po 5 minutách nám zastavuje žena západního nejenom vzezření ale i návyků, soudě dle toho, že nás bere na stopa ( sama ve vanu) zadarmo a s úsměvem. Posledních pár set metrů do Mutnovky  šlapeme pěšky, cestou překročíme obě říčky Mutné.

Najednou stojíme u malého hezkého domku s nápisem „magazyn“ a zde jako bychom se ocitli v klání „Pána prstenů“: znenadání se objeví tajemný a chrabrý Tom Bombadil a pozve nás do svého útulného příbytku, kde za pultem prodává jeho sličná žena. A tak se svěřujeme se svými dalšími plány a diskutujeme, Tom je pln nápadů a rad a jeho žena ladnými pohyby tančí mezi regály od jednoho koutu ke druhému a elegantním valčíkovým krokem snímá jedno naše pivo za druhým, které nám poté ještě s kouzelnějším úsměvem servíruje do batohů. Tato selanka se stává ještě sladší, když z ničeho nic Tom startuje svého jeepa (ne gazíka!) a navrhuje nám, že nás odveze, kam jen nás kola donesou. Náš úsměv dosahuje obrovské šíře, když s Baltikou v batohu a na měkkých sedadlech japonské ojetiny frčíme prašnou cestou směrem k Avačinské. Jsme zabraní do rozhovoru, cesta utíká, mineme odbočku k sopce, kde se výrazně mění stav silnice na cestu, která je pro vozidlo našeho hrdiny jen velmi, velmi těžko sjízdná. Ale Tom jakoby nic, vždy chrabrý, mírumilovný a gentleman jede dál a dál a povídá si s námi a naše úsměvy na tvářích blednou, pozorujíce, jak je vlastně cesta na Avačinskou dlouhá. Náš džíp si párkrát řádně „očistí“ podvozek, až se nás zmocní výčitky, ale Tomovi to nevadí a s úsměvem to táhne dál. A s tím jeho nezapomenutelným úsměvem se s námi loučí až v místětam, kde by opravdu dál neprojel – na hranici sněhu. Tak to zase jednou bylo osudové setkání...

Po sněhu šlapeme širokým údolím asi 2h. Sopky Korjacka a Avačinska jsou už zase v mracích a tak nevidíme nic. Pod Avačinskou jsou 2 turbázy a jedna lyžařská stanice. Vypadá to tady, že už brzy to tu bude jedno velké komerční údolí. Chatky jsou nové, krásné, ale nejlevnější spaní je nám ne zrovna slušnou správkyní nabídnuto za 350 RUB/noc. A to teda ne, to si raději v tom dešti stavíme stany kousek za druhou stanicí. Vodu bereme buď ze stanice nebo kousek od ní teče pramen ze sněhu. Doufáme ve zlepšení počasí....