Partneři



Karimpex



Ferona



Karviná




Aktuality

Diashow Arménie (Rajhrad)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně v Rajhradě 9.2.2023 od 18.00hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022
Diashow Arménie (Rajhrad)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně v Rajhradě 9.2.2023 od 18.00hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022
Diashow Arménie (Velká Bíteš)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně Velká Bíteš 23.2.2023 od 17.00 hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022

Kamčatka 2006

Den 11. - 18.7.

Ráno je krásně a proto je rozhodnuto: pokusíme se zdolat funící Bezymiannyj. Vyrážíme nepříliš brzo stezkou nad chatou vedoucí přímo k vulkánu, po chvilce narážíme na dva sestupující hřebínky a po druhém z nich začínáme stoupat vzhůru. Vody je cestou dostatek. Hřebínek brzy končí a my, cestou nejmenšího odporu, přecházíme na svah staré sopky pokrytý lavinou obrovských kamenů. Terén nic moc, ale v zásadě v pohodě, v porovnání s tím, co nás čeká v závěru při koncovém výšvihu na hranu kráteru:ujíždějící drobný štěrk. Posledních pár metrů jdeme jen s velkým sebezapřením. Zhruba od poloviny cesty máme také nasazeny ochranné helmy – myslím, že vhodnější místo než tady, by ani nemohlo být. Z aktivního vulkánu se totiž kameny sypou vlastně non-stop, nicméně hlavní podíl na vznikajících kamenných lavinách máme my - přes veškerou snahu si pouštíme šutry na hlavu vzájemně. Zájezd o 20 lidech vystupující touto cestou si opravdu neumím představit...

Na okraji starého kráteru jsme asi za 5h a námaha cestou je řádně odměněna - nikdy v životě ani v tom nejkrásnějším snu jsem si nepředstavoval něco tak nádherného, jako máme možnost vidět odsud: před námi kouřící kužel Bezymianného s výpary různých barev a intenzity, za ním vykukuje sněhem pokrytý ďábelský Kameň, za zády neskutečné panorama sopečných kuželů všech „nejvyšších“ vystupujících z bílé peřiny mraků, které dokonale oddělily pro dnešek dva světy – nevlídný a tmavý v údolí a druhý božský, do kterého nám bylo dovoleno nahlédnout... Atmosféru dokresluje všeobecné syčení fumarol, sirný zápach a rachot v dálce se valícího kamení... Peklo i ráj na zemi zároveň…

Během sestupu brzy narážíme na spodní „horší“ patro počasí a v mlze sestupujeme, držíc se úspěšně vlastních stop. Večer jsme na chatě opět sami – pohodička - jen divoká příroda, my a svišti. Slunce se topí v červáncích.....

Den 12. - 19.7.

Byl to jeden ze dvou dnů na tomto treku, který navždy zůstane v naší paměti zapsán krvavým písmem. Poznali jsme, co je kamčatská divočina...

Ráno jsme doslova vypluli samým nadšením z chaty Pljutina – proč by taky ne, když sluníčko svítilo, my jsme byli relaxovaní ze 2 nocí pod střechou a v teple a večer nás měla čekat další chata. Jenže člověk míní příroda mění... Cestou se nenápadně leč trvale začínají objevovat hlubší a hlubší rokle, většina z nich je suchá či jen s nepatrným potůčkem. Ztěžují víc a víc jinak idylický pochod – prochází se rozsáhlým úpatím Kameně a Klučevské traversem, v zásadě bez ztráty výšky. Ale právě ony drsné kaňony, které nabývají na hloubce, jsou důvodem, proč nás brzy ani pohádková krajina plná květů a pohledů na zasněžené velikány tolik netěší - brzy se začínáme soustředit jen na to, abychom došli... V kaňonech se navíc nevyskytuje voda vhodná k pití - je to vlastně tekuté bahno, podobné záběry známe ze záplav v roce 2002 u nás. Takže jsme hezky vyžíznění a k tomu fyzicky doražení z neustálého stoupání a klesání při zdolávání těchto hlubokých koryt.

Když v tom přichází největší rána: najednou se nám pod nohama otevírá pohled na obrovský kaňon, hloubky více než 50m, o šířce bych se raději nezmiňoval a jeho korytem temně hučí řeka bahna, zvlněný bahnotok, kam jen oko dohlédne. Děláme taktickou poradu a sestupujeme strmým úbočím do zóny smrti. Já hned v úvodu podcením situaci a hopsám si z kamínku na kamínek, jako někde v Beskydech – přichází první zasloužené varování v podobě pádu do těch zpěněných sraček – naštěstí to odnesly „jen“ boty a část batohu. Mezitím je první nedobrovolník Marian uvázán na prádelní šňůru a jako drak vpuštěn do tohoto ledovcového tekutého průjmu. Už podle výrazu v jeho tváři se zdá, že při pokusu o překročení řeky budeme mít sračky i za ušima a to ne vinou zkaleného toku... Zkoušíme to i na jiných místech, ale vlny, sahající po pás, asi nebudou tím vhodným brodem pro přechod s 25kg batohy...

Brzy dochází pitná voda, komáři štípou jak o život, snaží se nás psychicky úplně oddělat. Pochodujeme podél rozbouřené řeky nahoru a dolů i několik kilometrů, seč se snažíme najít brod, jak jen se dá, není to prostě při stávajícím stavu vody možné a my jen ztrácíme zbytky sil a hodiny neustálým klesáním a stoupáním. Jako polibek hrobařovy lopaty je náš zoufalý pokus o překonání jednoho „malého kopečku“. Úplně zoufalí a vyschlí sestupujeme dolů do kaňonu a na plošince nad řekou definitivně kapitulujeme...

Naší nadějí je zítřejší ráno - snad bude vody z ledovců méně. Od smrti žízní nás zachraňuje Jurova sněhodojička - komplikovaný, několikastupňový mechanicko-analogový přístroj, jehož výsledkem je nádherně málo zkalená voda - ve srovnání s tekutým bahnem úplná destilka. Problém nízké vydatnosti procesu je kompenzován redundantním autorovým úsilím a brzy vlivem fungující dvojité zpětné vazby se výsledky lepší na 120%! Upozornění: vynález je chráněn ČS patentem!

Na mapě jsou minimálně 3 další takové kaňony - tohle nám taky na optimizmu nepřidává. Navíc se nám začíná komplikovat plán s výstupem na Klučevskou.

Pozn.: Stav vody v kaňonech je velmi proměnlivý dle počasí. Naše situace byla následkem několikadenního slunného počasí. A proto jakákoliv doporučení ohledně brodu či pitné vody nemají cenu zde uvádět – někdo při treku těmito místy beztak nepozná ani co je brodění na Kamčatce, někdo neprojde vůbec....

Den 13. - 20.7.

Třináctka opravdu není zcela šťastné číslo. I když, jak v čem...

Vstáváme brzy a k naší nemalé radosti je hladina stoky opravdu podstatně nižší! Řeku překonáváme s velkým respektem a během asi půl hodiny se škrábeme do protějšího svahu. Samým štěstím nevíme co by a málem zakopneme o první bytost na našem treku: je to pocestný, není to pocestný? Je!! Ale medvěd!!! Ten se naštěstí lekne více než my a mírně poodběhne – nám dojde, že máme v kalhotách prázdno, přežili jsme, koukneme po sobě a zvítězí…….ano, co jiného než lidská zvědavost! Tasíme foťáky, méďa se kochá krajinou asi 30m od nás a na pozadí má Klučevskou. Krve by s v nás nedořezal, ale ta strašná senzacechtivost nám ovládá mozek. Michal vytahuje kokotka, teda toho foťákového a už hučí na 380mm, ruce se mu třesou, jako by držel sbíječku... Ani dvojitá stabilizace obrazu by tady neobstála ). Ani můj třes dekompenzovaného parkinsonika mě nedovoluje pořídit snímek jako z National Geografic – jsem rád, že jsme v tom drcání vůbec trefil objektiv na bajonet. Tak snad Jura...

Medvěd tuto stresovou situaci řeší po svém: na celou situaci se doslova vy… A brzy mizí za humny. Uff, tenkrát poprvé jsme se zapotili teda všichni... Nabíráme vodu z jediného potoka široko daleko ( proto jsme asi méďu potkali zde…) a pak popojdeme asi 50m a je tam zase díra jako prase s prominutím, Colorádo je vedle tohoto kaňonu brázda na brambory, naštěstí je tento již bez vody. Situace se několikrát opakuje, případný tok nečiní problém, jen ten odtok fyzických sil je znatelný.... Pro řadu nepříznivých faktorů se vzdáváme výstupu na Klučevskou, negativní myšlenky se  znova objevují. Ale nic, máme krásné, slunné počasí a před sebou jeden z nej treků naší planety...

Proběhne písnička proti trudomyslnosti a brzy si to razíme už opět zvesela a docházíme na geologickou staničku, která stojí na vrcholu parazitního kráteru Udačina (malý zatravněný kopec) pod svahy všudypřítomné Klučevské (královna všech sopek je pořád po levé ruce už druhý den pochodu). Po vodě ani památky, chajda ve stavu pokročilého rozkladu. Děláme pauzu a se ztenčujícími se zásobami vody vyrážíme vstříc dalším a dalším kaňonům. Situace je psychicky náročná – slunko praží, teplotní rekordy padají jeden za druhým, komáři nás berou útokem a voda nikde, jen kalné bahno se valí dalšími a dalšími kaňony...Ještě, že je tady tak krásně, kamčatská divočina nás totiž zkouší nejtvrdší zkouškou. Nakonec jsme nuceni se uchýlit k tomu nejhoršímu: k pití těch zkalených sraček, které aspoň filtrujeme přes kapesník do termosky na čaj (také patentovaný přístroj).

Zcela vyčerpaní dorážíme navečer k boudám pod kráterem Tiranus, které jsou taky ve špatném stavu, ale aspoň poskytují ochranu před krvelačnými komáry. Pro opravdu rozkladný stav této útulny se rozhodujeme pro spánek ve stanu. Do noci filtrujeme bahno přes kapesník, což nám poskytuje aspoň trochu pitelný patok. Naše ledviny by nám nejradši nafackovaly... Západ slunce za Klučevskou a pohled na kouřící daleký Šiveluč je jedinou třešničkou na dortu tohoto nejdrsnějšího dne v pravé divočině, jaký jsme kdy prožili...

Den 14. - 21.7.

Jsme neskuteční haluzáci – další slunný den před námi! Charakter krajiny se mění – kaňony jsou více plýtké a je jich čím dál tím méně, nicméně nám dělají společnost až k chatě Podkova. Cestou je stále co pozorovat: Klučevská je sice jen jedna, ale předvádí se neustále v nových kreacích – a tak je pořád co fotit. Kolem poledne docházíme do krásného údolí na úpatí Klučevské, kde stojí chata Podkova. Je to úplný hotel, nikdo tady navíc není a tak se brzy rozsáhle zabydlujeme. Každý z nás cítí drsnou kamčatskou divočinu na svých tělech a proto celé odpoledne věnujeme relaxaci a „opravě“ zhuntovaných karoserií. Hezčí místo jsme si nemohli vybrat. Večer plápolá v kamnech oheň a v chatce panuje euforická atmosféra – však takový trek člověk zažije jen jednou za život. Statistika treku: Potkaných: 0 lidí, 1 medvěd a nevyčíslitelný počet kaňonů a komárů. Nádherný pochod pod vulkány ve slunném počasí - hm, to nezní špatně, ale ten zajímavý závěr teprve přijde...

Odpoledne a večer, které jsme tady strávili mohu s odstupem času nazvat zatím nejkrásnějšími momenty na horách, jaký se mě poštěstilo prožít. Zde na konci Světa, na konci stezky příroda odehrála okouzlující divadlo, dramatická bouřka a teplý západní vítr vytvořily nezapomenutelné chvíle v již tak rajském prostředí traperské chaty pod mohutnou Klučevskou. Tak blízko divočině jsem ještě nebyl, magická energie vyzařovala z každého kamene, z každého stébla trávy, bylo to naprosté souznění, štěstí, naděje, zázrak... Splnil se mi obrovský sen... Ale o tom zase příště.

Den 15. - 22.7.

Během včerejšího večera i dnes ráno, jsme tak trochu spoléhali na to, že se objeví vachtovka (rozuměj rusky náklaďák) s turisty a my těch 40km do nejbližší vesnice Ključi nebudeme muset šlapat pěšky... Jenomže, jak se později dozvídáme, tento rok tady ještě nikdo neprojel a tak je nám opět dopřáno vychutnat si zdejší divočinu až do krve....

Cesta prvních 10km od chaty je široká a ubíhá dobře, poté se dostáváme na rozsáhlé řečiště řeky tekoucí ze svahů Klučevské, která se zde rozlévá v šíři několika set metrů drobnými potůčky. Celou dobu jsme sledovali stopy vachtovek, ale zde, v prašném korytu řeky díky silnému větru, stopy zcela mizí. Křižujeme tuto Letenskou pláň jako bludné přízraky, ale po sebemenší stopě ani památky. Až po několika kilometrech našlapaných navíc se  nakonec zbytky vozové cesty přece jenom najdou – děláme bod GPS.

Ta skutečná psychárna však teprve začíná. Putujeme několik kilometrů hustým pralesem porostu bříz a olší, komáři štípou o sto šest, batohy se zařezávají do zmrzačených ramen... No, škoda slov. Na vrcholu své zřízenosti a pomatenosti vlítávám co pár metrů do lesa a snažím se nadělat třísky z 3 metrové břízky nebo ohnout neohnutelný olšový stonek... Musel být na nás hodně komický pohled, ale nám příliš do smíchu nebylo... Docházíme k cestě do Ključi opravdu posledními zbytky sil. GPS ukáže ještě 11km do vesnice a málem putuje do lesa. Chůze popelavou cestou v tropických vedrech je už opravdu příliš i na toho nejtvrdšího z nás. Kolem prohučí gazík s vyšňořenými vojáky, kteří si vezou na zadních sedadlech lilie s jasným určením na zábavu do Ključi – je to první a beztak poslední auto, které tudy projelo. Zcela konsternováni tam stojíme jak zájezd Downů a čumíme na sebe – nechápeme, že jediné auto za den a ještě s 8 místy a nezastaví!  Přejeme chlapečkům, aby jim u toho minimálně upadl... Plížením vpřed a s mnohými nezveřejnitelnými slovy dorážíme v 19h do Ključi... V nohách máme 40km. Dle Murphyho zákona nás poslední 3km přibere místní chlapík a dle toho nejkrásnějšího z Murphyho zákonů vysadí kluky před.......milicí! No, a je to tady!

Místní šerif zvolna zvedne obočí a posléze oči i zbytek těla, nutně znavený celodenním lapáním komárů a gnusu. Kolty mu visí proklatě nízko... Zlehka jakoby mu cukne koutek, celý svět náhle ztichne, ptáci ani nešpitnou. Jura s Mariánem se postaví zeširoka a nahmatají.... pasy... ano, jsou na místě. Místní ženy zavírají okna...suchý vítr tajemně zvedá prach...šerif udělá první krok, chlapi tasí pasy a srazí šerifa k zemi dobře mířenou registrací z hotelu Gejzír. Šerif nečekal tak tvrdou ránu pod pás, zajiskří pohledy v ošlehaných tvářích, šerif přejede prstem po kování svého koltu, jeho tvář se zachmuří a poté ihned rozjasní křivým úšklebkem a mezi zuby procedí: „Budět prověrka!“

... A už nás spoutané veze i s batohy na stanici. Tam jsme odzbrojeni a uvrženi do rudé místnosti, čistota socialistické práce a krvavý nádech nástěnek budí respekt. Každému se promítne celý život před očima. Naše bloumání přeruší rázný vstup korpulentní ženy - zřejmě šerifova milenka.

„Druhově narušitělia“, začne až podezřele zlehka, „zděs zona ograničonogo vstupa, militarnaja sekretnaja zona raketovoch vojsk“, vyměňujeme si nechápavé pohledy, „ dle paragrafa 1880 – inostráněc v pograničnoj zoně“, vysvětluje a šerifovi jen září oči, „vy budete skazani na...“, dál nemůžu poslouchat, představuji si, jak umírám bolestí v nesnesitelných mukách někde na rudém skřipci, zde, v prdeli na konci světa, mladý, nadějný, daleko od Prahy, od Podolí, od lékárny, do prdele, že jsem neměl fotit tu lilii s divným špičatým objektem v pozadí... Ne, to jim neřeknu, nepřiznám se i kdyby mě mučili... Ženská chrlí paragrafy, šerifovi se jen třepou uši a šlehá kolem svými ostrými pohledy, já si představuji, jak mě šlehají březovými metličkami a tlučou Leninovými sebranými svazky a všechny mé profesjonalnye plionki (filmy) postupně slouží jako lep na komáry, za to, že jsem zase lezl kam neměl a že jsem nakonec přiznal ten snímek s lilií...

Žerty stranou. Díky své neomalenosti jsme opravdu byli nachytáni místními policajty, kteří si na nás smlsli. Ale vše se obešlo bez jakýchkoliv incidentů, v klidu a míru nám bylo vysvětleno, že bez nějaké zvláštní bumážky nemáme pod Klučevskou co dělat. Nás celá sranda stála 500RUB pokuty od osoby za narušení vojenské zóny a asi 5h zbytečného čekání na stanici - navíc nám zavřeli všechny hospody a obchody – žízniví a hladový po 40km - nic moc... Nezaplacení pokuty hrozilo zákazem vstupu do Ruské Federace na 5let. Ale ten folklór stal při pohledu zpátky určitě za to – zase je na dlouho o čem vyprávět...

Jen pro zajímavost: Oficiální povolení se dá pořídit u stejné ženské v Ključi – samozřejmě to asi nebude hned a navíc začínat trek z druhé strany není nejlepší nápad...Takže si to proberte, každý, jak je libo, asi nejlepší je na ni nečekat a zmizet, co nejdřív za město.

Milice brala svůj úkol opravdu poctivě, nejenom že sepsali 4 stránkový protokol, ale i návod pro nás, jak pokutu do 10 dnů zaplatit ( což nám moc vyhovovalo) a také nás sám šerif eskortoval k nějaké ženské, co vede místní gastnicu (mimochodem 350 RUB/noc), na jejímž pozemku jsme mohli zadarmo přespat ve stanech (vlastně přespat zde nám bylo nakázáno). Prostě jsme byli pod dohledem a ráno nás ještě přijel i sám šéf dopravit na nádraží k autobusu. Tak nevím, kdo měl z koho větší strach...

Autobus z Ključi do Petropavlovska odjíždí každé ráno v 8h. Ještě před tímto incidentem se nám podařilo domluvit s od Petropavlovsku náhodně projíždějícím řidičem námi potřebného autobusu, že nás, i přestože oficiálně místa nebyly, vezme do Petropavlovsku „v uličce“.

Mimochodem: zeptali jsme se zmiňované ženy, zda-li jiné výpravy z Čech mají povolení zařízeno? Odpověděla: „Čechy?Ha, ha, koniečno bez registracii!“ :-)

Den 16. -23.7.

Šerif se ráno dostavil na čas a v hrobovém tichu profesionální mlčenlivosti nás eskortoval na nádraží a ještě nás přinutil jet místo do Jelizova, kam jsme nutně chtěli kvůli dalšímu treku na Mutnovku, až do Petropavlovska, kde na nás měla čekat kontrolní hlídka, která nás měla zavézt zpátky do Jelizova. No, není to ruský styl? To, myslím, nepotřebuje žádný komentář...

Autobus odjíždí přesně, panuje stále tropické počasí (prostě Kamčatka, pohoda, ne?) takže my „oddychajem“ ztěžka. Kilometry ubíhaly, v Sokočí jsme opět okusili ty nezapomenutelné pirožky s masem i tvarohem (35RUB/os), Jelizovo bohužel projíždíme a vystupujeme v Petropavlovsku. K našemu uklidnění se žádná kontrola policisty nekoná a my se můžeme bryskně vrhnout na přípravy poslední části výpravy – treku v oblasti Mutnovské sopky. Kupujeme jídlo, palivo, atd. A přesunujeme se zpět do Jelizova. Bohužel poslední bus do Termalného odjel ve 20h, my máme 22h, takže ještě neúspěšný pokus o stop a brzy stavíme stany kousek za městem u silnice na Termalnyj. No, už jsem spal ne hezčích místech, ale není každý den posvícení...

Den 17. - 24.7.

Ráno se vracíme na autobusový vogzal a za pár chvil už frčíme do Termalného (30RUB/os + 10RUB/bagáž), tam jsme za necelou hodinku. Místní nás nasměrují na mutnovskou trasu (cesta k Mutnovské geotermální elektrárně), zanedlouho nám zastavuje gazík s geology, kteří jedou k asi 10km vzdálené stanici Naděžda – jsou to téměř jistě vysokoškolští profesoři, už na první pohled bych je zařadil do vzdělanějších sfér. Vysadí nás u stanice a my pokračujeme dál pěšky až k nevelkým termálním istočnikům (pramenům) ( zde pak zastavujeme během zpáteční cesty). Zde nás odchytí energický „indián“, který se vehementně snaží nás přesvědčit, že štrachat se někam na Mutnovku nemá cenu, ať raději zůstaneme tady, u pramenů a až do odletu se čvachtáme v teplé vodě. No, málem jsme se nechali přesvědčit....Chuť poznat něco nového zvítězila a brzy stojíme na mostě přes řeku Paratunku a stopujeme. Panuje tady opravdu vražedný provoz, přesněji auto na hodinu, a tak si čas krátíme koupelí v křišťálové řece pod můstkem.

Zrovna když jsme nejvíce rozbalení a naše věci se suší na zábradlí snad celého mostu, se na horizontu objeví kouřící přízrak. Až za několik vteřin se z oblak prachu vynoří obrovský Ural, plně naložený velikou dřevěnou bednou, jež přečuhuje ještě dva metry (!) za nemalou nakládací rampou a z něj vyskočí mladý řidič – jmenuje se jak jinak než Ivan! Bez řečí a svižně nám určí místa, my trochu zmatkujeme, protože jsme byli vyrušeni uprostřed koupele, já osobně pobíhám v trenkách a ponožky si strkám za gumu. Dvojice putuje do kabiny a další dva, včetně batohů, se musí vměstnat do asi 50cm škvíry mezi několikatunovou bednou s betonovými panely a korbou. Jura s Marianem zaujmou „stabilní postavení“(myšleno na korbě). A jede se. Ivan to nijak nehulí, naopak, ohleduplně se vleče tak max 10km/h a každou chvíli sprasí kluky na korbě (rozuměj: zeptá se), zda-li je vše OK. Chlapi se drží sice i zubama, užívají si však nádherné vyhlídkové „plavby“ a zadarmo! Cestou se otevírají široké pohledy na Viljučínskou sopku, míjíme 80m vodopád a poté  se cesta zvedá do Mutnovského sedla. Zde nás náš zachránce trochu postraší, když klidným hlasem konstatuje, že náklad je tak těžký, že v náročném stoupání se může celý zobák několikatunového Uralu zvednout a klukům připravit nečekanou skluzavku. Co se může stát při sjíždění z kopce, raději ani nedomýšlet...

Dozvídáme se, že zde v zimě napadne až deset metrů sněhu, proto 5 metrové tyče u cesty jsou leckde ještě nyní v červenci zakryté až po špici! A to jsme ve výškách cca 1000 - 1500m n.m. V červenci zde často ještě není cesta sjízdná jinak, než po sněhu a i v našem případě ji prorazili až nyní, koncem července. Místy projíždíme i sněhem, vyhýbajíc se zcela rozbahněným  a neúplně roztátým úsekům cesty. Z Termalného je to ke geotermální elektrárně ještě 40km a tak naší průměrnou rychlostí 3km/hod se cesta protáhne až na několik hodin. Není divu, že u geotermální elektrárny vystupujeme až po 21h.

První dojmy jsou velmi intenzivní – v této divoké horské scenérii působí budovy geotermální elektrárny minimálně hodně futuristicky, kupodivu na ruské poměry také přiměřeně moderně (i když nové žluté budovy chytře skrývají ty rozpadlé, staré). Kousek za elektrárnou stojí architektonicky nepříliš vkusný zcela nový hotel, který naznačuje, jakým směrem se bude zdejší turismus nejspíše ubírat (1860RUB/noc). Jen se nějak zapomnělo na vhodnou přístupovou cestu k tomuto luxusnímu hotelu... To je drobnost...

Zatím tady moc turistů není, ale asi je to způsobeno spíš obdobím.  Většina cestovek a návštěvníků sem míří až v srpnu. Nyní je tady ještě hodně sněhu, v zásadě hory vypadají jak u nás uprostřed ledna - tak trochu černobílá krajina s žlutým květem geotermální elektrárny uprostřed. Ale je to jen zdání – kousek za hotelem poprvé spatříme to, proč jsme sem hlavně přijeli: jedno z mnoha věčně zelených fumarolových polí s řadou geotermálních jevů.

Jsme jako v jiném světě, někde v pekelném chřtánu země, kde vše bublá, vře, syčí a vaří se. Z nitra země vystupují horké páry, na skalách se srážejí sirné květy, jednou rukou mrznu v ledovcovém potoce, druhá se mi současně vaří ve vývěru horkých pramenů. To vše v té klidné horské krajině působí tajemným dojmem. V dálce slyšíme, jak průzkumnými vrty se strašným rachotem unikají z nitra země horké páry – přiblížení se k těmto umělým „gejzírům“ hrozí ztrátou sluchu, tak neskutečně hlasitý je to zvuk. Tato pekelná atmosféra zde panuje na každém kroku a je doplněna všudypřítomným sirovodíkovým zápachem, takže konečně můžeme prdět o sto šest a vždy se to svede na vulkanickou aktivitu. Rozhodně nepatříme k vyhaslým sopkám.... Zalíbí se nám tady natolik, že i přes počáteční obavy, stavíme stany nad jedním z fumarolových polí. Objevujeme umělou nádržku s termálně vyhřívanou vodou (mísí se zde ledovcová voda a horký pramen naprosto geniálním způsobem) a tušíme, že tato noc se navždy zapíše do historie našich výprav...

...byla klidná tichá noc a uklidňující šumění potoka souznělo se syčením fumarolových par. Nad Kamčatkou se rozzářilo nebe tisícem jasných světel a severní vítr přinášel vlhkou vůni sirných výparů. Mlžný opar se vznášel nad hladinou nevelkého jezírka, kde se horká termální voda s vysokým obsahem síry mísila s ledovcovou vodou v jedinečnou, příjemnou, teplou vodu, která navíc nikdy nechladne ani nikdy nebude příliš horká, a to díky regulovanému přítoku studené vody. Velkorysá příroda obdařila tuto noc příjemným chladem, který, dohromady se severním větrem, odvál všechny komáry, takže najednou všechny neduhy kamčatské divočiny byly ty tam a zůstaly jen ty nejpříjemnější prožitky.

Nejdříve jsme nesměle zkoušeli, zda si z nás příroda opravdu nedělá šoufky, zda-li opravdu voda, která tak příjemně hřeje, neskrývá v hlubinách jezírka jakousi záludnost. Čtyři nahé zadky poskakovaly kolem malé nádržky s vodou ve snaze najít místo, kde by se nejlépe uvelebily do jemného bahna, celé vodní představení tak připomínalo obětní šamanský tanec nějakého primitivního kmene zaříkávačů počasí. Poté se celým údolím rozezněly tisíce citoslovcí vyjadřující radost a spokojenost a nevím, jak by si to velmi dvojsmyslně interpretované hekání a vzdychání vysvětlili obyvatelé níže položeného hotelu, kdyby hlavní cenzor – hřmící fumarolový gejzír – nezasáhl a neztlumil ten povyk v údolí neřesti svým monotónním hučením... I rozlil se našimi těly tak uvolňující a příjemný pocit, že všechny svaly ztratily zbytky svých sil a změnili se v rozbředlou a beztvarou hmotu, která se za doprovodného mručení rozlila po všech koutech bazénu. Teď si pro změnu naše těla nebyla jista, zda-li si jejich senzory nedělají šoufky – po tolika dnech drsného huntování v divočině přišla takováto pohoda, za kterou by se nemusely stydět ani ty nejlepší lázně. Ale nebyl to přelud, stejně jako plechovka vychlazeného piva v ruce se nám posléze taky nezdála, skutečně jsme ji drželi. Naše těla plula naložena v horkém nálevu, jak čtyři pečenáče a v rozehřátých rukou nás chladila Baltika ze 3. schodu... Údolím se rozeznělo cvakání plechovek, začaly vířit studené i teplé proudy, ledopády tekly našimi chřtány do bezedných jam, mlžné fumaroly stoupaly z našich těl, hvězdná obloha se roztančila kolotočem štěstí, mlhy tančily okolo jako tajemné víly a gejzíry dmýchaly čím dál větší silou a za neustálého syčení se vše vařilo v jednom kotli a bublalo a žilo, celé údolí se změnilo v jeden neskutečný vařící hrnec, kterému páry zvedaly pokličku a k tomu všemu přistoupila všemocná dáma – vodka - a celé zavařování přešlo do finále....Byla to symfonie života, nekoordinovaná a bezbřehá, stakany vodky hrály první housle, údolí ožilo a na nebi zářily oči tisícům diváků, mlčenlivým strážcům života...

...Rozezněly se písně a halekání, gejzíry vodky tryskaly k nebi, nebe se sklánělo a bylo čím dál blíž, kolotoče hrály víc a víc a točily se v nekonečné centrifuze, fumaroly se draly z úst a stoupaly k nebi a život plynul řekou, touha trhala hráze a mísila se s rozvodněnou vodkou, srdce byla volná a volnost byla v srdcích a naděje byla ve volnosti a všude byla vodka i v našich žilách, jako i okolo, stejně jako touha žít... A vše mělo smysl, vše zářilo jasně a všem bylo jasné, že toto je symfonie života, volnosti a naděje, toto je symfonie našich srdcí, toto je symfonie bez konce...

...na nebi zazářila kometa....a zhasla...a já jsem si přál...

předchozí |1 | 2 | 3 | 4 | další
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz