Partneři



Karimpex



Ferona



Karviná




Aktuality

Diashow Arménie (Rajhrad)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně v Rajhradě 9.2.2023 od 18.00hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022
Diashow Arménie (Rajhrad)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně v Rajhradě 9.2.2023 od 18.00hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022
Diashow Arménie (Velká Bíteš)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně Velká Bíteš 23.2.2023 od 17.00 hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022

Kamčatka 2006

Den 18. - 25.7.

...Otvírám jedno oko a pak ztěžka i to druhé - trošku na sobě cítím následky včerejší symfonie, ale není to nijak tragické. Scházím dolů do údolí na místo činu a fotím překrásné fumaroly, gejzírky a řadu dalších zajímavostí. Dnes máme na programu výšlap na hranu Mutnovského kráteru, dle jednoho netového článku to má být půldenní výlet. Následkem včerejšího kulturního programu to stejně ani nemůže být delší výstup, protože vycházíme až po 11h. Bohužel jsme ztratili všechny popisy cesty ke kráteru, až na jednu referenci a navíc náš tábor stojí z druhé strany sopky, jinak než většiny výprav před námi, takže GPS body nám nesedí. Proto jsme nuceni trochu improvizovat. A jelikož je červenec, téměř nikdo tady není a tak ani pocestného se nelze zeptat.

Vystupujeme dle popisu od tábořiště nad hotelem po vozové cestě od vachtovek s opodál stojícími průzkumnými vrty a pak po sněhových polích až do sedla pod hřebínkem s výrazným skalním zubem. Zde děláme osudovou chybu, jelikož jsme se měli přehoupnout přes sedlo na jeho druhou stranu a hřebínek se zubem mít po levé ruce a traverzovat svah jeho úpatím směrem ke kouřícímu kráteru sopky. Později se dojde na velká sněhová pole v údolí ledovcového potoka a nejdříve po pravém (orograficky) a poté levém břehu potoka se dojde až ke kráteru. Takhle krásně jsme vše viděli shora, jelikož naše cesta nabrala úplně jiný směr a tak jsme podnikli zcela originální výlet do míst, kam 90% návštěvníků vůbec nedojde. A nakonec jsme byli moc rádi. Ze sedla jsme totiž pokračovali po tom hřebínku se skalním zubem a vlastně jsme se dali jeho hřbetem směrem ke kráteru. Brzy jsme viděli shora správnou cestu, ale byli jsme příliš vysoko na scházení a navíc to vypadalo, že dojdeme touto taky.

Během výšlapu jsme obdivovali nádherné skalní formace všech barev, od žluté přes oranžovou až po odstíny rudé. Došli jsme až k místu, kde se tento postranní hřebínek spojuje s hranou kráteru. Zde jsme poznali, že tudy dál cesta nevede: dívali jsme se do obrovské neschůdné propasti a dole pod nohama jsme viděli hemžení turistů ve vlastním kráteru Mutnovské a všechny sopečné jevy z ptačí perspektivy: fumaroly, sirné sraženiny, jezírko a rozpraskaný ledovec. Samozřejmě vše ze vzdálenosti několika set metrů... Z hrany jsme ještě vyšplhali na výrazný štít na obzoru, který by se dal označit za druhý nejvyšší bod kráteru Mutnovky a tím i celé sopky. Z vrcholu nádherná panorama s Viljučinskou sopkou v popředí, Korjackou a Avačinskou na pozadí a s nekonečným prostranstvím Tichého oceánu na východě.

Zpět k táboru to bereme nejkratší cestou: nejdřív z vrcholu zpět na hranu a pak po sněhových polích napravo (při pohledu dolů) od výstupového hřebínku až do tábora. Dobrým orientačním bodem při dobré viditelnosti jsou fumarolové výpustně a vlastní geotermální elektrárna. Celý výlet nám trval asi 8-9 hodin. Navečer se opět naložíme do přírodní „vany“ a neopakovatelným způsobem, jaký může člověk zažít jen na Kamčatce „oddychajem“.

Den 19. - 26.7.

Ráno se probouzíme do mlžného počasí a brzy začíná drobně poprchávat. Na cestu zpět k Termalnému vyrážíme poměrně pozdě a proto nečekáme, že by nás mohla vzít ranní vachtovka. Procházíme přes elektrárnu a zblízka pozorujeme to neskutečné syčící monstrum, doufejme, že aspoň výdělečné... Je pozoruhodné, že se procházíme středem geotermální elektrárny jako v neděli odpoledne, vidí nás spousta lidí a nikdo nic nenamítá. To by se nám v Temelíně asi nepovedlo. Myslím, že případný terorista to tady nebude mít těžké...

Dál pokračujeme cestou z geotermální elektrárny a jsme moc rádi, že nevidíme dál než na 10m, asi bychom to psychicky neunesli, kdybychom viděli, co ještě dnes musíme ujít. Počítáme totiž s nejhorším - a to, že budeme muset těch zhruba 40km do Těrmalného ujít pěšky. Cestou však potkáváme několik protijedoucích aut, jejichž řidiči nám slibují, že až pojedou zpátky, tak nás přiberou. Po pár kilometrech se nám skutečně daří zastavit gruzavik a už sedíme a vezeme se šťastně dolů. Řidič je typ drsného chlapa, který mlčí celou cestu. Ale o co je méně hovorný, o to je lepší řidič. Po drsné, hrbolaté, teprve před 3 dny protažené silnici to valí 80km/h, až lítáme v autě jako špinavé prádlo. Je to opět další šílená jízda do sbírky. To, co jsme minule jeli 5h, nyní trvá ani ne hodinu.

Vystupujeme na stanici Naděžda, asi 11km od Termalného, kde se domníváme, že jsou nějaké termály. Ale je tady prd, jen Naděžda zřejmě osobně a její nasraný chlap, dvojka k pohledání, tak raději vyklízíme pozice. Vracíme se zpět asi 3km, kde jsou známé termály – ve svahu nad silnicí je bazének – sice menší než ten pod Mutnovkou, ale o to čistší. A teplota vody báječná....

Vegetíme až do večera, pak odchytíme bábušku a dědečka v autě, kteří nás svezou až do Termalného na skrytou loučku u zastávky, kde přespíme.

Den 20. - 27.7.

Ráno v klidu vstáváme, uděláme pár kroků a jsme na zastávce – za 20 minut jede bus do Jelizova. Tady strávíme poslední den na Kamčatce. Děláme „bázi“ v místním parčíku a odtud vycházíme k povinnostem i příjemnostem. Nejdříve nás čeká zaplacení pokuty z Ključi (500RUB/os) a na rovinu řeknu, že to byla taková administrativní fuška, že kdybychom to nechali na dopoledne před odletem, tak neodletíme. K vypsání je šílený formulář o několika kolonkách, vše dvojmo a  k tomu tisíce kilometrových čísel. Ženská za okýnkem z nás má opravdu radost...

Posléze nás čekají nákupy, výlet do Petropavlovska pro mapy a roli folie na batohy, kterou jsme uskladnili v jedné trafice na autobusáku na 10km.Odpoledne ještě malá hostina v uzbecké restauraci na jelizovském autovagzalu a nemůže chybět ani svérázná ruská baňa, která tentokrát nezklamala a byla stejně stylová, jako tenkrát na Altaji. Nezdá se to, ale byl to opět náročný den, takže tak tak stíháme před 23h zalehnout do stanů, které jsme postavili v lesíku u cesty kousek před letištěm. Poslední noc na Kamčatce je pro mě ve znamení nostalgie a drnového keříku pod zády....

Den 21. - 28.7.

Byl to nejdelší den v našem životě. Trval totiž 34h! No, neber to, když je to jen tak! Ráno nutné přebalení zavazadel a snídaně před letištěm. Poté check-in. Náš největší strašák se jmenuje přestup v Moskvě na let do Kyjeva – máme tam totiž jen 2h a minule jsme se přesvědčili, že to s čekáním na batohy a přesunem mezi terminály lze stihnout jen tak tak. Takže nyní preventivně všude hlásíme náš problém a pokoušíme se aspoň nějak se pojistit. Batohy si necháváme, dle rady ženské v check-inu, poslat přímo jako transfer do Kyjeva. A pak už se jen modlíme.

Let do Moskvy je realizován, jako při cestě sem, vznešeným Iljušinem 96. Je to parádní letadlo a hlavně je něm spousta místa na nohy ( ve srovnání s TU-156) a především se podávají 2 velká jídla, což umíme obzvláště ocenit. Všechno jde jako po drátku, všude jsme přesně na čas, vše probíhá hladce bez zdržení, až se nám nechce věřit, že jsme v Rusku. V Moskvě přestupujeme do Tupoleva 154, což je, ve srovnání s IL-96, jen taková nicotná skořápka. Z okénka zahlédneme naše batohy, jak je nakládají k nám. Dost se nám uleví... Let do Kyjeva trvá něco přes 1h, letušky jen tak velmi těsně stíhají rozdat jakousi přesnídávku v podobě dvou plněných housek. Po jídle z IL-96 je to tak maximálně zákusek.

V Kyjevě jsme přesně na čas, díky časovému posunu vlastně za 3h! Obligátní transport k vlakovému nádraží už zvládáme profesionálně, jízdenky na vlak už máme koupené, takže zbývá jen nákup a pivo Obolon – to už nám taky nečiní problémy (ani nikdy nečinilo). Ve 21:18 odjíždíme charkovským rychlíkem s názvem „Zakarpatia“ směr Užgorod. Ještě to na závěr dne stíháme celé podpořit několika stakany vodky (někdo i opakovaně) a už ležíme jak placky v plackartnom vagoně....

Den 22. a 23. - 29.7. a 30.7.

Psáno s odstupem dvou let:

Romantická cesta ukrajinským vlakem přes ještě romantičtější Zakarpatskou Ukrajinu až do Užgorodu probíhá bez komplikací. V Užgorodu se nám podaří dokonce chytit linkový spoj do Michalovců, takže se velmi zaradujeme. A asi předčasně, protože bus se uprostřed cesty kazí, do Michalovců musíme dostopovat s velkým opožděním po vlastní ose. To už tady nejednou bylo... Na komplikace těsně před cílem jsme prakticky už zvyklí...

Vlakový transport přes Slovensko do Českého Těšína a posléze Karviné trvá celou noc, takže ukončení nesmírně vydařené výpravy probíhá až v ranních hodinách.

Tak takhle probíhala ta naše cesta na konec Světa a zase zpátky...

A toto je konec příběhu.

předchozí |1 | 2 | 3 | 4 |
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz