Partneři



Karimpex



Ferona



Karviná




Aktuality

Diashow Arménie (Rajhrad)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně v Rajhradě 9.2.2023 od 18.00hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022
Diashow Arménie (Rajhrad)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně v Rajhradě 9.2.2023 od 18.00hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022
Diashow Arménie (Velká Bíteš)

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Cestopisnou besedu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" představíme v Městské knihovně Velká Bíteš 23.2.2023 od 17.00 hod. Podrobnosti viz program plakát a pozvánka.

09.12.2022

Kamčatka 2006

Den 6. - 13.7.

Ráno vstáváme do mlžné nepohody, ale bryskně (u nás 1,5h) balíme a vyrážíme na Avačinskou sopku. Cesta je jednoduchá, i blbec by trefil, jen my se ráno trefíme do temné mlhy špatnou cestou... Ta správná vychází od 3 hrobečků přímo nad táborem a pokračuje zřetelně až na vrchol. Brzy jsme osazenstvem lyžařské základny posláni na pravou stezku a v nelepšícím se počasí pokračujeme ve výstupu. Z ptačí perspektivy pozorujeme asi pomýlené lyžaře, kteří v místním středisku (které mimochodem nevypadá špatně) pěstují svůj asi hodně oblíbený sport v doslova extrémních podmínkách. Lepší kombinaci než teplotu nad nulou, déšť a mlhu si pro lyžování opravdu neumím představit. Ale asi jsme už moc rozmlsaní ideálními alpskými podmínkami...

Z našeho tábora na vrchol je to výškový rozdíl asi necelých 2000m, a to není málo. Není se čemu divit, že se v mlze a dešti brzy vytrácí motivace vrchol dobýt. Výstup vzdáváme ve 2000m a otáčíme to dolů. Počasí se nelepší a splnit náš původní plán – sejít dnes až do osady Mutnaja a pak sjet do Jelizova- nevypadá příliš realisticky. Marian využívá své charisma a dojednává odvoz náklaďákem až do Jelizova za 220RUB/os. (Jedeme se Švýcary, auto je už asi dostatečně „vytížené finančně“, jinak by cena byla vyšší).

Cesta je neopakovatelná, drsná a svérázná, taková, jakou lze okusit jen v Rusku. Podobně jako při sjezdu údolím Adyr-Su na Kavkaze či bahnité nakládačce v Kurajské stepi na Altaji i zde má cesta tak šílený a přitom kouzelný ráz, že se těžko popisuje, co jsme v dané chvíli prožívali. Každý z nás se soustředil na něco jiného – někdo se urputně snažil nepoblít svého spolujezdce, jiný si zase chránil hlavu před nárazem o strop, další klimbali ve zvláštním polospánku připomínajícím modlitbu zfetovaného jogína. Ať tak či onak, chrabrý Gaz prorážel s heroickým odhodláním i řevem, který vůbec neodpovídal jeho rychlosti, sníh i bahno, kolébal se cestou necestou, nakláněl se, až si málem na bok lehl, to vše, aby nás po hodince jízdy vysadil na křižovatce asi 5km před Jelizovem. Jelikož cesta byla jako vždy podařeným pokusem připravit nás o duševní zdraví, asi není divu, že při vystupování došlo k dosti citelné chybě: celí rozklepaní jsme ztratili tyčky od stanu!

Tak to je pěkně v pr.... Nejspíš jsme je nechali v Gazu, který teď frčí se Švýcary neznámo kam.. No nic, nezbývá nám nic jiného, než začít intenzivně myslet a přijít na to, jak si akci nepokazit hned na začátku. Nakonec nám pomáhá ženská z agentury (ano, ta stejná, co na nás dělala bububu s registrací) – náhradní tyčky nachází, potom, co obvolala snad celý Petropavlovsk, v obchodě Alpinindustrie v Petropavlovsku. Pějeme chválu a bez zbytečného otálení sedáme na 104-ku a jedeme do města na 8km, na zastávku  „Siljuet“, kde mezi barákama nacházíme zmíněný obchod.

Vše stíháme za pět minut dvanáct, jelikož je hodinka po zavíračce a zítra už máme lístky na autobus na sever! V 18h už nemají prodavači ve velmi dobře zásobeném obchůdku moc práce a tak po zbývající hodinku zaměstnáváme intenzivně 4 lidi měřením, počítáním, řezáním a skládáním našich tyček od stanu. Vrcholem dne je moje návštěva galanterie někde v srdci Petropavlovského Bronxu, kde je prodavač natolik šokován návštěvou cizince a ještě k tomu chlapa požadujícího tenkou bílou gumičku dlouhou cca 8m, že mě úspěšný nákup v celkové ceně 16 RUB nechává gratis:)

Celá beznadějně vypadající situace se nakonec vyřešila, tyčky nás vyšly na cca 850 RUB a to s 5% slevou! V zásadě úspěšný den korunujeme noclehem v námi oblíbeném hotelu Gejzír, kde recepční, když slyší naše škemrání zase o cenu 1000RUB /pokoj pro všechny, se už jen zticha ušklíbne a pomyslí si něco o extrémním národě českých cestovatelů....

Den 7. - 14.7.

Ráno spěcháme na 10km, odkud z autovagzala, nám odjíždí bus do Kozyrevska. Busy přijíždějí dva - už dle vzhledu řádně vybavených terénních vozidel je nám jasné, jak cesta, dlouhá  cca 550km, bude  vypadat... Přesně v 8h vyjíždíme na sever. Po asfaltu to jede expresní rychlostí, asi po 60km asfalt končí, začíná drncačka po šotolině, nicméně rychlost jízdy se příliš nesnižuje. V Sokoči, dle očekávání, prodávají bábušky ty nejlepší megapirožky, jaké jsme doposud v Rusku okusili. Pohledy z okna jsou úchvatné - divočina bez lidí, plná komárů, sopek, lesů, kam jen oko dohlédne. Kousek před Kozyrevskem nás čeká trajekt přes řeku Kamčatku. Na trajektu se seznamujeme se skupinou Francouzů, kteří chtějí na Leningradskou bázi jako my, mají pronajatý náklaďák, rusky mluvícího průvodce, ale žádnou chuť nás do poloprázdné káry přibrat. No nic, budeme si muset poradit sami.

V Kozyrevsku jsme v 17h dle jízdního řádu, hned se na nás sesypou „jednatelé“ dvou konkurenčních „firem“ a nabízejí odvoz na Leningradskou bázi za 7000RUB/auto. Dle nich je to 70km. Spíše z principu je oba odmítneme, ale tušíme, že tato cena je konečná a levněji to tady nepůjde. Řešilo by to jen rozdělení nákladů mezi více lidí (do auta se vleze až 20 lidí). Ale zrovna se to tady turisty nehemží a nevypadá to, že by se měl někdo objevit. Zkoušíme ještě domluvit chlapíka se solidně vyhlížejícím džípem, ale ten po poradě se „staršími“ zjišťuje, že by neprojel. My brzy zjišťujeme, proč jedinou možností, jak se dostat na Leningradskou bázi je solidní ruský terénní náklaďák. Nakonec se sklopeným ocasem (ne doslova) vyhledáme jednoho z oněch dvou  řidičů nabízejících odvoz za 7000RUB. Dotyčný, statný padesátník s prošedivělým vlasem a drsným výrazem ve tváři, vyjde z domu se zakrvavenou rukavicí – evidentně zabijačka v plném proudu, moc se mu nechce, ale nakonec se přece jen domlouváme. Odjezd 20:30, jedeme solidně vyhlížejícím nákladním Gazem.

Brzy je nám jasné, že chlápek s džípem, kterého jsme chtěli ukecat, by skončil po 10km a jít tudy pěšky by se rovnalo předčasnému tragickému ukončením naší cesty na Kamčatku. Jede se lesy plnými komárů, přes pláně pokryté sopečným popelem, který pochází z výbuchu Tolbačiku v roce 1975, brodí se řeky a překonávají metrové šutry. Motor řve a teplota v kabině dosahuje, díky jeho intimní vzdálenosti od mého sedadla, brzy saunových hodnot. Do toho na mě řve řidič historky ze života a přes nutně pootevřené okénko útočí armády komárů... Opět psycho, kluci vzadu nevydrží a královsky si v obytné boudě stelou na prázdných sedadlech a ihned tuhnou... Já zbytky sil konverzuji se řidičem dalších několik hodin a každých 10km mu asistuji při opravách kačeny, která nevypadá, že tu cestu dojede. Nakonec přece jenom dorážíme ne Leningradskou bázi před půlnocí a s radostí zjišťujeme, že jsme tady sami! Ubytováváme se v nejlepším ze 3 baráčků a spíme jako zabití...

Den 8. - 15.7.

Vstáváme v klidu, jak se nám chce. Počasí je typicky kamčatské – nikam se nedá jít. Začíná nás to deprimovat. Rozhodujeme se dnes nikam nechodit a využít střechy nad hlavou a doplnit spánkový deficit. Zatápíme v kamnech zbytky dřeva, které sbíráme po celé bázi (ti po nás nebudou nadšení....) a hledáme vodu, kterou nacházíme kvůli mlze a ztrátě všech popisů tras stažených z internetu, nejdříve asi 2 km od tábora, poté 1km od tábora, načež když se zvedne mlha zjistíme, že voda byla asi 300m za Leningradskou bází.... Fotíme fascinující měsíční krajinu v okolí – následek výbuchu sopky Tolbačik v roce 1975. Autor této zkázy navečer vystupuje z mraků a ukazuje se nám v plné kráse.

Den 9. - 16.7.

Ráno opět mlhavo a deštivo, ale rozhodujeme se pro ukončení našeho nicnedělání a začínáme náš několikadenní trek pod nejvyššími vulkány Eurasie. Dle řady zpráv to má být jeden z nejkrásnějších treků v naší Galaxii vůbec, tak uvidíme… Vyrážíme směr chata Tolud. Nejdříve v mlze pokračujeme po černých lávových polích pod Tolbačikem, potkáváme první medvědí stopy. Od té doby je budeme nacházet na každém „rohu“ a brzy zjistíme, že je jich tady více, než lidských. Po pár kilometrech se krajina zazelená, výhledy se vyjasňují, poprvé se můžeme pořádně rozkoukat. Scenérie jsou zcela odlišné od těch, které známe z jiných hor – krajina je spíše plochá, plná drobných kaňonů a vystupují z ní základny sopek (které zůstávají skryty v mlze).

Po asi 4h přicházíme do krásného údolí, kde stojí chata Tolud – díky bujnější lokální vegetaci se na nás vrhají krvelačné hordy komárů a snad ještě horší nálety muchniček, označovaných lidově jako „gnus“. Ano, je to hnus! Poslední metry pochodujeme ve         stlaniku (známy porost zakrslých listnáčů, zcela zhoubná neprostupná a psychicky náročná záležitost) a sovětské letectvo útočí jako o život – je to opravdu první zkouška odolnosti. Před darováním 5 litrů krve v nedobrovolné transfúzi nás zachrání chata Tolud. Je v dobrém stavu, voda je kousek za ní, okolní louky plné květů, z mlhy se vynořují krásná panoramata, prostě idylické místo… Takže vzniká dilema - nemůžeme se rozhodnout, zda-li zůstaneme nebo půjdeme dál do sedla Tolud. Takže si hážeme korunou, vlastně rublem a je rozhodnuto: jde se do sedla!

Počasí se lepší, z mraků vystupuje Velká Udina a nás rozhodnutí osudu čím dál víc těší. Do sedla se dostáváme až pozdě večer, ale tady to není na škodu – stmívá se až kolem 22-23h (!). Stavíme stany v sedle vedle potůčku a těsně před spaním se odkryjí pohledy, jež nám zatají dech: všichni velikáni pokrytí sněhem vystoupí na moment z mraků a hřejí se v paprscích zapadajícího slunce: Tolbačik, Velká Udina, Ovalnaja Zimina, Kameň, Bezymjannyj i sama královna Klučevská a v pozadí hřebenem spojení vulkán Uškovský a Krestovský, všichni tajemní dřímající velikáni. Lepší závěr opět velmi intenzivního dne jsme si nemohli ani představit....

Den 10. - 17.7.

...A ráno, no, zase se nestačíme divit: opět překrásné panorama je předzvěstí nádherného dne. Vyrážíme plní nadšení, za zády necháváme Velkou Udinu, která se postupně vynořuje z mlhavého oparu. Postupujeme po obrovské travnaté rovině, jde se skvěle, pod nohama koberce květů, na horizontu siluety sopek. Velmi zde matou vzdálenosti – jakýkoliv cíl cesty, o kterém se domníváme, že u něj za chvíli budeme, se ukáže být několik kilometrů vzdáleným. A tak postup, i když je terén opravdu příjemný, je jen velmi pomalý. Situace s vodními zdroji je zde, na rozdíl od následujících dnů, bezproblémová, ale tušíme, že je velmi proměnlivá dle aktuálního stavu klimatu. Tam, kde jsme my našli potůček, může výprava v srpnu shledat jen suché říční koryto. Takže určitě je jistější se vodou zásobit dopředu.

Rovinatá část přechází asi po dvou hodinách nejdříve v prudký výšvih, který je následován mírně stoupajícími pláněmi pokrytými kameny vyvrženými sopečnými výbuchy,  táhnoucími se zdlouhavě až po Tolbačinské sedlo. Z tohoto sedla se jako ve snu náhle otevírají široké pohledy na opět plochou planinu před námi, která vypadá jako starý kráter obrovské neznámé sopky... Zhruba uprostřed této planiny se zvedá, jako mlčenlivý strážce této cudné krajiny, fotogenický kráter Jupiterův.

Prudce sestupujeme na úroveň planiny a pak opět několik hodin procházíme pohádkovou scenérií pod úpatím nejvyšších sopek. Scenérii chybí už jen pobíhající stáda antilop a slonů a imitace afrického safari by byla dokonalá. Tato široká kaldera staré sopky je neoficiální rezervací. Pláně určitě nejsou bez života – naopak,všude se to jen rojí svišti, kteří provokují k pořízení fotografií zblízka. Brzy rozlišujeme dva druhy – menší světlé, kterých je poněkud více a vyfotit je není zas takový problém (Sysel Paryův) a velké macky s černou hlavou, neskutečné krávy, sedící na těch nejvyšších kamenech a vyhřívající se na sluníčku (endemit Svišť kamčatský) – ty by chtěl mít každý na fotce jako velkou trofej.

Jdeme cestou a každou chvíli se opakuje tentýž obraz: pohozený foťák, rozházený batoh, vlastník nikde, scéna jak z hororu „napaden medvědem“. Kouknu se pořádně a vidím nadšeného fotoamatéra, jak se plazí vstříc správným expozicím a ohromujícím záběrům kamčatského sviště v nadživotní velikosti a ta jiskra v jeho očích je tak jasná, že svišťovi už téměř plane kožich. Leč ta mrcha nevděčná, ten potencionální futrál na brejle, sedí klidně na skalním zubu a vyhřívá se na sluníčku, vypadá z dálky jak jelen v říji na obrázcích z polské burzy. Ta svině chlupatá se beztak chechtá pod fousem, když vidí blížícího se nadšence s tou strašnou jiskrou v oku a palcem na spoušti a nechá ho vytrápit až do poslední chvilky, až do posledního okamžiku před zmáčknutím chromovaného tlačítka… Pak si pískne posměšným tónem a je ta tam…

Přes všechny naše fotografické neúspěchy se svištěm kamčatským (který je opravdu více plachý a také vychytralý), syselové na planině pod Jupiterem a v sedle Tolbačinském byli opravdu krotcí a mít trochu víc času a trpělivosti, tak je máme na fotce v nadživotní velikosti všichni....

Cesta rovinatou kalderou ubíhala rychle, mnohokrát pozorujeme medvědí stopy, ale po autorovi ani vidu ani slechu. Procházíme kolem čedičových varhan a po asi 2,5km docházíme pod sedlo pod Bezymjanným. Výstup na něj je více nežli symbolický. Ze sedla se cesta pro naši únavu už dost táhne a po překonání několika suchých i zavodněných malých říčních koryt dorážíme k chatě Pljutina pod Bezymjanným vulkánem. Je to nádherné místo na svahu nad širokým údolím s výhledy na Tolbačik, Ziminu a za zády kouřící bezejmenný vulkán. Voda, mírně zkalená, je asi 200m od chaty, úplně čistá asi 400m zpět k sedlu. Samotná chata je dle našeho interního hodnocení druhá nejhezčí tady na treku pod Ključevskou (vyhrála to Podkova-viz dále). Je velká relativně poklizená s kamny a obydlená sviští posádkou, která si z nás zase viditelně utahuje. Nakonec jsme nuceni odevzdat oběť v podobě poloprázdné konzervy, jinak by nás sežrali i s chlupama nevděčníci jedni! Večer a noc si užíváme v nevídaném komfortu....

předchozí |1 | 2 | 3 | 4 | další
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz