Den
18. - 25.7.
...Otvírám
jedno oko a pak ztěžka i to druhé - trošku na sobě cítím následky včerejší
symfonie, ale není to nijak tragické. Scházím dolů do údolí na místo činu a
fotím překrásné fumaroly, gejzírky a řadu dalších zajímavostí. Dnes máme na
programu výšlap na hranu Mutnovského kráteru, dle jednoho netového článku to má
být půldenní výlet. Následkem včerejšího kulturního programu to stejně ani
nemůže být delší výstup, protože vycházíme až po 11h. Bohužel jsme ztratili
všechny popisy cesty ke kráteru, až na jednu referenci a navíc náš tábor stojí
z druhé strany sopky, jinak než většiny výprav před námi, takže GPS body nám
nesedí. Proto jsme nuceni trochu improvizovat. A jelikož je červenec, téměř
nikdo tady není a tak ani pocestného se nelze zeptat.
Vystupujeme
dle popisu od tábořiště nad hotelem po vozové cestě od vachtovek s opodál
stojícími průzkumnými vrty a pak po sněhových polích až do sedla pod hřebínkem
s výrazným skalním zubem. Zde děláme osudovou chybu, jelikož jsme se měli
přehoupnout přes sedlo na jeho druhou stranu a hřebínek se zubem mít po levé
ruce a traverzovat svah jeho úpatím směrem ke kouřícímu kráteru sopky. Později
se dojde na velká sněhová pole v údolí ledovcového potoka a nejdříve po pravém (orograficky)
a poté levém břehu potoka se dojde až ke kráteru. Takhle krásně jsme vše viděli
shora, jelikož naše cesta nabrala úplně jiný směr a tak jsme podnikli zcela
originální výlet do míst, kam 90% návštěvníků vůbec nedojde. A nakonec jsme
byli moc rádi. Ze sedla jsme totiž pokračovali po tom hřebínku se skalním zubem
a vlastně jsme se dali jeho hřbetem směrem ke kráteru. Brzy jsme viděli shora
správnou cestu, ale byli jsme příliš vysoko na scházení a navíc to vypadalo, že
dojdeme touto taky.
Během
výšlapu jsme obdivovali nádherné skalní formace všech barev, od žluté přes
oranžovou až po odstíny rudé. Došli jsme až k místu, kde se tento postranní
hřebínek spojuje s hranou kráteru. Zde jsme poznali, že tudy dál cesta nevede:
dívali jsme se do obrovské neschůdné propasti a dole pod nohama jsme viděli
hemžení turistů ve vlastním kráteru Mutnovské a všechny sopečné jevy z ptačí
perspektivy: fumaroly, sirné sraženiny, jezírko a rozpraskaný ledovec.
Samozřejmě vše ze vzdálenosti několika set metrů... Z hrany jsme ještě
vyšplhali na výrazný štít na obzoru, který by se dal označit za druhý nejvyšší
bod kráteru Mutnovky a tím i celé sopky. Z vrcholu nádherná panorama s
Viljučinskou sopkou v popředí, Korjackou a Avačinskou na pozadí a s nekonečným
prostranstvím Tichého oceánu na východě.
Zpět
k táboru to bereme nejkratší cestou: nejdřív z vrcholu zpět na hranu a pak po
sněhových polích napravo (při pohledu dolů) od výstupového hřebínku až do
tábora. Dobrým orientačním bodem při dobré viditelnosti jsou fumarolové výpustně
a vlastní geotermální elektrárna. Celý výlet nám trval asi 8-9 hodin. Navečer
se opět naložíme do přírodní „vany“ a neopakovatelným způsobem, jaký může
člověk zažít jen na Kamčatce „oddychajem“.
Den
19. - 26.7.
Ráno
se probouzíme do mlžného počasí a brzy začíná drobně poprchávat. Na cestu zpět
k Termalnému vyrážíme poměrně pozdě a proto nečekáme, že by nás mohla vzít
ranní vachtovka. Procházíme přes elektrárnu a zblízka pozorujeme to neskutečné
syčící monstrum, doufejme, že aspoň výdělečné... Je pozoruhodné, že se
procházíme středem geotermální elektrárny jako v neděli odpoledne, vidí nás
spousta lidí a nikdo nic nenamítá. To by se nám v Temelíně asi nepovedlo.
Myslím, že případný terorista to tady nebude mít těžké...
Dál
pokračujeme cestou z geotermální elektrárny a jsme moc rádi, že nevidíme dál
než na 10m, asi bychom to psychicky neunesli, kdybychom viděli, co ještě dnes
musíme ujít. Počítáme totiž s nejhorším - a to, že budeme muset těch
zhruba 40km do Těrmalného ujít pěšky. Cestou však potkáváme několik
protijedoucích aut, jejichž řidiči nám slibují, že až pojedou zpátky, tak nás
přiberou. Po pár kilometrech se nám skutečně daří zastavit gruzavik a už sedíme
a vezeme se šťastně dolů. Řidič je typ drsného chlapa, který mlčí celou cestu.
Ale o co je méně hovorný, o to je lepší řidič. Po drsné, hrbolaté, teprve před
3 dny protažené silnici to valí 80km/h, až lítáme v autě jako špinavé prádlo.
Je to opět další šílená jízda do sbírky. To, co jsme minule jeli 5h, nyní trvá
ani ne hodinu.
Vystupujeme
na stanici Naděžda, asi 11km od Termalného, kde se domníváme, že jsou nějaké termály.
Ale je tady prd, jen Naděžda zřejmě osobně a její nasraný chlap, dvojka k
pohledání, tak raději vyklízíme pozice. Vracíme se zpět asi 3km, kde jsou známé
termály – ve svahu nad silnicí je bazének – sice menší než ten pod Mutnovkou,
ale o to čistší. A teplota vody báječná....
Vegetíme
až do večera, pak odchytíme bábušku a dědečka v autě, kteří nás svezou až do
Termalného na skrytou loučku u zastávky, kde přespíme.
Den
20. - 27.7.
Ráno
v klidu vstáváme, uděláme pár kroků a jsme na zastávce – za 20 minut jede bus
do Jelizova. Tady strávíme poslední den na Kamčatce. Děláme „bázi“ v místním
parčíku a odtud vycházíme k povinnostem i příjemnostem. Nejdříve nás čeká
zaplacení pokuty z Ključi (500RUB/os) a na rovinu řeknu, že to byla taková
administrativní fuška, že kdybychom to nechali na dopoledne před odletem, tak
neodletíme. K vypsání je šílený formulář o několika kolonkách, vše dvojmo a k
tomu tisíce kilometrových čísel. Ženská za okýnkem z nás má opravdu radost...
Posléze
nás čekají nákupy, výlet do Petropavlovska pro mapy a roli folie na batohy,
kterou jsme uskladnili v jedné trafice na autobusáku na 10km.Odpoledne ještě
malá hostina v uzbecké restauraci na jelizovském autovagzalu a nemůže chybět
ani svérázná ruská baňa, která tentokrát nezklamala a byla stejně stylová, jako
tenkrát na Altaji. Nezdá se to, ale byl to opět náročný den, takže tak tak
stíháme před 23h zalehnout do stanů, které jsme postavili v lesíku u cesty
kousek před letištěm. Poslední noc na Kamčatce je pro mě ve znamení nostalgie a
drnového keříku pod zády....
Den
21. - 28.7.
Byl
to nejdelší den v našem životě. Trval totiž 34h! No, neber to, když je to jen
tak! Ráno nutné přebalení zavazadel a snídaně před letištěm. Poté check-in. Náš
největší strašák se jmenuje přestup v Moskvě na let do Kyjeva – máme tam totiž
jen 2h a minule jsme se přesvědčili, že to s čekáním na batohy a přesunem mezi
terminály lze stihnout jen tak tak. Takže nyní preventivně všude hlásíme náš
problém a pokoušíme se aspoň nějak se pojistit. Batohy si necháváme, dle rady
ženské v check-inu, poslat přímo jako transfer do Kyjeva. A pak už se jen
modlíme.
Let
do Moskvy je realizován, jako při cestě sem, vznešeným Iljušinem 96. Je to
parádní letadlo a hlavně je něm spousta místa na nohy ( ve srovnání s TU-156) a
především se podávají 2 velká jídla, což umíme obzvláště ocenit. Všechno jde jako
po drátku, všude jsme přesně na čas, vše probíhá hladce bez zdržení, až se nám
nechce věřit, že jsme v Rusku. V Moskvě přestupujeme do Tupoleva 154, což je,
ve srovnání s IL-96, jen taková nicotná skořápka. Z okénka zahlédneme naše
batohy, jak je nakládají k nám. Dost se nám uleví... Let do Kyjeva trvá něco
přes 1h, letušky jen tak velmi těsně stíhají rozdat jakousi přesnídávku v
podobě dvou plněných housek. Po jídle z IL-96 je to tak maximálně zákusek.
V
Kyjevě jsme přesně na čas, díky časovému posunu vlastně za 3h! Obligátní
transport k vlakovému nádraží už zvládáme profesionálně, jízdenky na vlak už
máme koupené, takže zbývá jen nákup a pivo Obolon – to už nám taky nečiní
problémy (ani nikdy nečinilo). Ve 21:18 odjíždíme charkovským rychlíkem s
názvem „Zakarpatia“ směr Užgorod. Ještě to na závěr dne stíháme celé podpořit
několika stakany vodky (někdo i opakovaně) a už ležíme jak placky v plackartnom
vagoně....
Den
22. a 23. - 29.7. a 30.7.
Psáno
s odstupem dvou let:
Romantická
cesta ukrajinským vlakem přes ještě romantičtější Zakarpatskou Ukrajinu až do
Užgorodu probíhá bez komplikací. V Užgorodu se nám podaří dokonce chytit
linkový spoj do Michalovců, takže se velmi zaradujeme. A asi předčasně, protože
bus se uprostřed cesty kazí, do Michalovců musíme dostopovat s velkým
opožděním po vlastní ose. To už tady nejednou bylo... Na komplikace těsně před
cílem jsme prakticky už zvyklí...
Vlakový
transport přes Slovensko do Českého Těšína a posléze Karviné trvá celou noc,
takže ukončení nesmírně vydařené výpravy probíhá až v ranních hodinách.
Tak takhle
probíhala ta naše cesta na konec Světa a zase zpátky...
A toto je
konec příběhu.