Den
6. - 13.7.
Ráno
vstáváme do mlžné nepohody, ale bryskně (u nás 1,5h) balíme a vyrážíme na
Avačinskou sopku. Cesta je jednoduchá, i blbec by trefil, jen my se ráno
trefíme do temné mlhy špatnou cestou... Ta správná vychází od 3 hrobečků přímo
nad táborem a pokračuje zřetelně až na vrchol. Brzy jsme osazenstvem lyžařské základny
posláni na pravou stezku a v nelepšícím se počasí pokračujeme ve výstupu. Z
ptačí perspektivy pozorujeme asi pomýlené lyžaře, kteří v místním středisku (které
mimochodem nevypadá špatně) pěstují svůj asi hodně oblíbený sport v doslova
extrémních podmínkách. Lepší kombinaci než teplotu nad nulou, déšť a mlhu si
pro lyžování opravdu neumím představit. Ale asi jsme už moc rozmlsaní ideálními
alpskými podmínkami...
Z
našeho tábora na vrchol je to výškový rozdíl asi necelých 2000m, a to není
málo. Není se čemu divit, že se v mlze a dešti brzy vytrácí motivace vrchol
dobýt. Výstup vzdáváme ve 2000m a otáčíme to dolů. Počasí se nelepší a splnit
náš původní plán – sejít dnes až do osady Mutnaja a pak sjet do Jelizova-
nevypadá příliš realisticky. Marian využívá své charisma a dojednává odvoz náklaďákem
až do Jelizova za 220RUB/os. (Jedeme se Švýcary, auto je už asi dostatečně „vytížené
finančně“, jinak by cena byla vyšší).
Cesta
je neopakovatelná, drsná a svérázná, taková, jakou lze okusit jen v Rusku. Podobně
jako při sjezdu údolím Adyr-Su na Kavkaze či bahnité nakládačce v Kurajské
stepi na Altaji i zde má cesta tak šílený a přitom kouzelný ráz, že se těžko
popisuje, co jsme v dané chvíli prožívali. Každý z nás se soustředil na něco
jiného – někdo se urputně snažil nepoblít svého spolujezdce, jiný si zase
chránil hlavu před nárazem o strop, další klimbali ve zvláštním polospánku
připomínajícím modlitbu zfetovaného jogína. Ať tak či onak, chrabrý Gaz
prorážel s heroickým odhodláním i řevem, který vůbec neodpovídal jeho
rychlosti, sníh i bahno, kolébal se cestou necestou, nakláněl se, až si málem
na bok lehl, to vše, aby nás po hodince jízdy vysadil na křižovatce asi 5km
před Jelizovem. Jelikož cesta byla jako vždy podařeným pokusem připravit nás o
duševní zdraví, asi není divu, že při vystupování došlo k dosti citelné chybě:
celí rozklepaní jsme ztratili tyčky od stanu!
Tak to je
pěkně v pr.... Nejspíš jsme je nechali v Gazu, který teď frčí se Švýcary
neznámo kam.. No nic, nezbývá nám nic jiného, než začít intenzivně myslet a
přijít na to, jak si akci nepokazit hned na začátku. Nakonec nám pomáhá ženská
z agentury (ano, ta stejná, co na nás dělala bububu s registrací) –
náhradní tyčky nachází, potom, co obvolala snad celý Petropavlovsk, v obchodě
Alpinindustrie v Petropavlovsku. Pějeme chválu a bez zbytečného otálení sedáme
na 104-ku a jedeme do města na 8km, na zastávku „Siljuet“, kde mezi barákama
nacházíme zmíněný obchod.
Vše
stíháme za pět minut dvanáct, jelikož je hodinka po zavíračce a zítra už máme
lístky na autobus na sever! V 18h už nemají prodavači ve velmi dobře zásobeném
obchůdku moc práce a tak po zbývající hodinku zaměstnáváme intenzivně 4 lidi
měřením, počítáním, řezáním a skládáním našich tyček od stanu. Vrcholem dne je
moje návštěva galanterie někde v srdci Petropavlovského Bronxu, kde je prodavač
natolik šokován návštěvou cizince a ještě k tomu chlapa požadujícího tenkou
bílou gumičku dlouhou cca 8m, že mě úspěšný nákup v celkové ceně 16 RUB nechává
gratis:)
Celá
beznadějně vypadající situace se nakonec vyřešila, tyčky nás vyšly na cca 850
RUB a to s 5% slevou! V zásadě úspěšný den korunujeme noclehem v námi oblíbeném
hotelu Gejzír, kde recepční, když slyší naše škemrání zase o cenu 1000RUB
/pokoj pro všechny, se už jen zticha ušklíbne a pomyslí si něco o extrémním
národě českých cestovatelů....
Den
7. - 14.7.
Ráno
spěcháme na 10km, odkud z autovagzala, nám odjíždí bus do Kozyrevska. Busy
přijíždějí dva - už dle vzhledu řádně vybavených terénních vozidel je nám
jasné, jak cesta, dlouhá cca 550km, bude vypadat... Přesně v 8h vyjíždíme na
sever. Po asfaltu to jede expresní rychlostí, asi po 60km asfalt končí, začíná
drncačka po šotolině, nicméně rychlost jízdy se příliš nesnižuje. V Sokoči, dle
očekávání, prodávají bábušky ty nejlepší megapirožky, jaké jsme doposud v Rusku
okusili. Pohledy z okna jsou úchvatné - divočina bez lidí, plná komárů, sopek,
lesů, kam jen oko dohlédne. Kousek před Kozyrevskem nás čeká trajekt přes řeku
Kamčatku. Na trajektu se seznamujeme se skupinou Francouzů, kteří chtějí na
Leningradskou bázi jako my, mají pronajatý náklaďák, rusky mluvícího průvodce,
ale žádnou chuť nás do poloprázdné káry přibrat. No nic, budeme si muset
poradit sami.
V
Kozyrevsku jsme v 17h dle jízdního řádu, hned se na nás sesypou „jednatelé“
dvou konkurenčních „firem“ a nabízejí odvoz na Leningradskou bázi za
7000RUB/auto. Dle nich je to 70km. Spíše z principu je oba odmítneme, ale
tušíme, že tato cena je konečná a levněji to tady nepůjde. Řešilo by to jen
rozdělení nákladů mezi více lidí (do auta se vleze až 20 lidí). Ale zrovna se
to tady turisty nehemží a nevypadá to, že by se měl někdo objevit. Zkoušíme ještě
domluvit chlapíka se solidně vyhlížejícím džípem, ale ten po poradě se
„staršími“ zjišťuje, že by neprojel. My brzy zjišťujeme, proč jedinou možností,
jak se dostat na Leningradskou bázi je solidní ruský terénní náklaďák. Nakonec
se sklopeným ocasem (ne doslova) vyhledáme jednoho z oněch dvou řidičů
nabízejících odvoz za 7000RUB. Dotyčný, statný padesátník s prošedivělým
vlasem a drsným výrazem ve tváři, vyjde z domu se zakrvavenou rukavicí – evidentně
zabijačka v plném proudu, moc se mu nechce, ale nakonec se přece jen
domlouváme. Odjezd 20:30, jedeme solidně vyhlížejícím nákladním Gazem.
Brzy
je nám jasné, že chlápek s džípem, kterého jsme chtěli ukecat, by skončil po
10km a jít tudy pěšky by se rovnalo předčasnému tragickému ukončením naší cesty
na Kamčatku. Jede se lesy plnými komárů, přes pláně pokryté sopečným popelem,
který pochází z výbuchu Tolbačiku v roce 1975, brodí se řeky a překonávají
metrové šutry. Motor řve a teplota v kabině dosahuje, díky jeho intimní
vzdálenosti od mého sedadla, brzy saunových hodnot. Do toho na mě řve řidič
historky ze života a přes nutně pootevřené okénko útočí armády komárů... Opět
psycho, kluci vzadu nevydrží a královsky si v obytné boudě stelou na prázdných
sedadlech a ihned tuhnou... Já zbytky sil konverzuji se řidičem dalších několik
hodin a každých 10km mu asistuji při opravách kačeny, která nevypadá, že tu
cestu dojede. Nakonec přece jenom dorážíme ne Leningradskou bázi před půlnocí a
s radostí zjišťujeme, že jsme tady sami! Ubytováváme se v nejlepším ze 3 baráčků
a spíme jako zabití...
Den
8. - 15.7.
Vstáváme
v klidu, jak se nám chce. Počasí je typicky kamčatské – nikam se nedá jít.
Začíná nás to deprimovat. Rozhodujeme se dnes nikam nechodit a využít střechy
nad hlavou a doplnit spánkový deficit. Zatápíme v kamnech zbytky dřeva, které
sbíráme po celé bázi (ti po nás nebudou nadšení....) a hledáme vodu, kterou
nacházíme kvůli mlze a ztrátě všech popisů tras stažených z internetu, nejdříve
asi 2 km od tábora, poté 1km od tábora, načež když se zvedne mlha zjistíme, že
voda byla asi 300m za Leningradskou bází.... Fotíme fascinující měsíční krajinu
v okolí – následek výbuchu sopky Tolbačik v roce 1975. Autor této zkázy navečer
vystupuje z mraků a ukazuje se nám v plné kráse.
Den
9. - 16.7.
Ráno
opět mlhavo a deštivo, ale rozhodujeme se pro ukončení našeho nicnedělání a
začínáme náš několikadenní trek pod nejvyššími vulkány Eurasie. Dle řady zpráv
to má být jeden z nejkrásnějších treků v naší Galaxii vůbec, tak
uvidíme… Vyrážíme směr chata Tolud. Nejdříve v mlze pokračujeme po černých
lávových polích pod Tolbačikem, potkáváme první medvědí stopy. Od té doby je
budeme nacházet na každém „rohu“ a brzy zjistíme, že je jich tady více, než
lidských. Po pár kilometrech se krajina zazelená, výhledy se vyjasňují, poprvé
se můžeme pořádně rozkoukat. Scenérie jsou zcela odlišné od těch, které známe z
jiných hor – krajina je spíše plochá, plná drobných kaňonů a vystupují z ní
základny sopek (které zůstávají skryty v mlze).
Po
asi 4h přicházíme do krásného údolí, kde stojí chata Tolud – díky bujnější
lokální vegetaci se na nás vrhají krvelačné hordy komárů a snad ještě horší
nálety muchniček, označovaných lidově jako „gnus“. Ano, je to hnus! Poslední
metry pochodujeme ve stlaniku (známy porost zakrslých listnáčů, zcela zhoubná
neprostupná a psychicky náročná záležitost) a sovětské letectvo útočí jako o
život – je to opravdu první zkouška odolnosti. Před darováním 5 litrů krve v
nedobrovolné transfúzi nás zachrání chata Tolud. Je v dobrém stavu, voda je
kousek za ní, okolní louky plné květů, z mlhy se vynořují krásná
panoramata, prostě idylické místo… Takže vzniká dilema - nemůžeme se
rozhodnout, zda-li zůstaneme nebo půjdeme dál do sedla Tolud. Takže si hážeme
korunou, vlastně rublem a je rozhodnuto: jde se do sedla!
Počasí
se lepší, z mraků vystupuje Velká Udina a nás rozhodnutí osudu čím dál víc
těší. Do sedla se dostáváme až pozdě večer, ale tady to není na škodu – stmívá
se až kolem 22-23h (!). Stavíme stany v sedle vedle potůčku a těsně před spaním
se odkryjí pohledy, jež nám zatají dech: všichni velikáni pokrytí sněhem
vystoupí na moment z mraků a hřejí se v paprscích zapadajícího slunce:
Tolbačik, Velká Udina, Ovalnaja Zimina, Kameň, Bezymjannyj i sama královna
Klučevská a v pozadí hřebenem spojení vulkán Uškovský a Krestovský, všichni
tajemní dřímající velikáni. Lepší závěr opět velmi intenzivního dne jsme si
nemohli ani představit....
Den
10. - 17.7.
...A
ráno, no, zase se nestačíme divit: opět překrásné panorama je předzvěstí
nádherného dne. Vyrážíme plní nadšení, za zády necháváme Velkou Udinu, která se
postupně vynořuje z mlhavého oparu. Postupujeme po obrovské travnaté rovině,
jde se skvěle, pod nohama koberce květů, na horizontu siluety sopek. Velmi zde
matou vzdálenosti – jakýkoliv cíl cesty, o kterém se domníváme, že u něj za
chvíli budeme, se ukáže být několik kilometrů vzdáleným. A tak postup, i když
je terén opravdu příjemný, je jen velmi pomalý. Situace s vodními zdroji je
zde, na rozdíl od následujících dnů, bezproblémová, ale tušíme, že je velmi
proměnlivá dle aktuálního stavu klimatu. Tam, kde jsme my našli potůček, může
výprava v srpnu shledat jen suché říční koryto. Takže určitě je jistější se
vodou zásobit dopředu.
Rovinatá
část přechází asi po dvou hodinách nejdříve v prudký výšvih, který je následován
mírně stoupajícími pláněmi pokrytými kameny vyvrženými sopečnými výbuchy,
táhnoucími se zdlouhavě až po Tolbačinské sedlo. Z tohoto sedla se jako ve snu
náhle otevírají široké pohledy na opět plochou planinu před námi, která vypadá
jako starý kráter obrovské neznámé sopky... Zhruba uprostřed této planiny se zvedá,
jako mlčenlivý strážce této cudné krajiny, fotogenický kráter Jupiterův.
Prudce
sestupujeme na úroveň planiny a pak opět několik hodin procházíme pohádkovou
scenérií pod úpatím nejvyšších sopek. Scenérii chybí už jen pobíhající stáda
antilop a slonů a imitace afrického safari by byla dokonalá. Tato široká
kaldera staré sopky je neoficiální rezervací. Pláně určitě nejsou bez života – naopak,všude
se to jen rojí svišti, kteří provokují k pořízení fotografií zblízka. Brzy
rozlišujeme dva druhy – menší světlé, kterých je poněkud více a vyfotit je není
zas takový problém (Sysel Paryův) a velké macky s černou hlavou, neskutečné
krávy, sedící na těch nejvyšších kamenech a vyhřívající se na sluníčku (endemit
Svišť kamčatský) – ty by chtěl mít každý na fotce jako velkou trofej.
Jdeme cestou
a každou chvíli se opakuje tentýž obraz: pohozený foťák, rozházený batoh,
vlastník nikde, scéna jak z hororu „napaden medvědem“. Kouknu se pořádně a
vidím nadšeného fotoamatéra, jak se plazí vstříc správným expozicím a
ohromujícím záběrům kamčatského sviště v nadživotní velikosti a ta jiskra v
jeho očích je tak jasná, že svišťovi už téměř plane kožich. Leč ta mrcha
nevděčná, ten potencionální futrál na brejle, sedí klidně na skalním zubu a
vyhřívá se na sluníčku, vypadá z dálky jak jelen v říji na obrázcích z polské burzy.
Ta svině chlupatá se beztak chechtá pod fousem, když vidí blížícího se nadšence
s tou strašnou jiskrou v oku a palcem na spoušti a nechá ho vytrápit
až do poslední chvilky, až do posledního okamžiku před zmáčknutím chromovaného
tlačítka… Pak si pískne posměšným tónem a je ta tam…
Přes
všechny naše fotografické neúspěchy se svištěm kamčatským (který je opravdu
více plachý a také vychytralý), syselové na planině pod Jupiterem a v sedle
Tolbačinském byli opravdu krotcí a mít trochu víc času a trpělivosti, tak je
máme na fotce v nadživotní velikosti všichni....
Cesta
rovinatou kalderou ubíhala rychle, mnohokrát pozorujeme medvědí stopy, ale po
autorovi ani vidu ani slechu. Procházíme kolem čedičových varhan a po asi 2,5km
docházíme pod sedlo pod Bezymjanným. Výstup na něj je více nežli symbolický. Ze
sedla se cesta pro naši únavu už dost táhne a po překonání několika suchých i
zavodněných malých říčních koryt dorážíme k chatě Pljutina pod Bezymjanným
vulkánem. Je to nádherné místo na svahu nad širokým údolím s výhledy na
Tolbačik, Ziminu a za zády kouřící bezejmenný vulkán. Voda, mírně zkalená, je
asi 200m od chaty, úplně čistá asi 400m zpět k sedlu. Samotná chata je dle
našeho interního hodnocení druhá nejhezčí tady na treku pod Ključevskou
(vyhrála to Podkova-viz dále). Je velká relativně poklizená s kamny a obydlená
sviští posádkou, která si z nás zase viditelně utahuje. Nakonec jsme nuceni
odevzdat oběť v podobě poloprázdné konzervy, jinak by nás sežrali i
s chlupama nevděčníci jedni! Večer a noc si užíváme v nevídaném
komfortu....