 |
Návrat do ráje… Bez nadsázky nejlepší charakteristika naší druhé výpravy do Gruzie. Pokud bych si měl v tomto nebo příštím životě založit cestovku, pak bych asi nejčastěji jezdil právě sem, jelikož je zde jistota, že ten, kdo se vypraví do země pod hradbami Kavkazu bude opravdu nejenom spokojen, ale přímo nadšen. Navíc mám podezření, že možná ani ten příští život mě nebude stačit, abych poznal všechna malebná a zajímavá zákoutí této země… Tentokrát jsme využili naše postřehy a zkušenosti z minula a vrhli se na objevování těch nejvzdálenějších horských oblastí. Po jedné z nejnebezpěčnějších cest na světě jsme se vypravili do kouzelné Tušetie (Thušska), oblasti na severovýchodě Gruzie na hranici s Čečenskem a Dagestánem, do oblasti, kterou si zamiluje každý, kdo se sem aspoň jednou podíval. Díky odlehlosti Tušského regionu a pohnuté historii si tato oblast Sakartvela zachovala velmi odlišný a svérázný kolorit. Je to místo „za horami“, kam se člověk dostane jen přes 3000 metrů vysoká sedla a to jen v době od května do října… Závratně vysoko na strmých úbočích pod zasněženými hradbami hlavního kavkazského hřebene se tyčí několik set let staré rodové věže a prastará kamenná sídla, která vévodí hlubokým a zeleným údolím. Nekonečná hra světel a stínů, vítr ženoucí oblaka, poněkud tajemný a také nostalgický nádech vzpomínek na dávno zapomenuté časy, jindy zase idylické zvonky pasoucích se stád ovcí či dusot koňských kopyt… Několik dnů jsme se takto toulali pohádkovou krajinou, byli hosty místních pastevců v jejich skromných obydlích a znovu a znovu jsme se utvrzovali v přesvědčení, že Gruzínci jsou neuvěřitelně milým a pohostinným národem. Nad kalíškem ohnivé čači nebo na ex vypitého vína se s úlevou přesvědčujeme o tom, že srdečnost zde stále vítězí nad nenasytnou touhou po penězích, zapomenutím staletých tradic a ničením krásné přírody. Naše cesta vede od věží v tušském Omalu přes 3430m vysoké sedlo Atsunta až do sousední, snad ještě více zapadlé a krásnější Chevsuretie. Podnik to byl značně dobrodružný – díky pokročilé roční době nám příroda chystá dramatické chvíle takřka denně – bouřky, kroupy, brodění řek, čerstvý sníh v sedle apod. jsou zpestřením přechodu do vesnice Šatili na druhé straně hor. Drama kulminuje během setkání se „smečkou“ krvelačných pasteveckých psů, které nám jen tak tak neodkousnou naši staženou zmoklou prd…Vše však jako ve správné pohádce dobře dopadlo a zanedlouho se můžeme v UNESCO chráněném Šatili rozkošně věnovat gurmánskému objevování bohatství neopakovatelné gruzínské kuchyně přímo pod zdmi starého města… Horské zážitky byly vyváženy neméně intenzivními dny, kdy jsme vyráželi za historii a poznáním, např. do klášterního komplexu Davida Garedži či do dávného hlavního města Gruzie – Mcchety. Viděli jsme i rodiště Stalina – Gori a fascinující skalní město Uplisciche. Již tradiční kulturní i gurmánskou tečkou za nezapomenutelnou výpravou byla metropole Tbilisi, okouzlující jak ve dne, tak hlavně po setmění… O všech našich dobrodružstvích během obou gruzínských výprav se tradičně dozvíte během multimediální projekce s názvem: „Gruzie – ráj pod hradbou Kavkazu“(premiéra listopad 2014). |
