V Rusku se člověk v žádném případě nemůže nudit a už vůbec ne si něco si naplánovat dopředu a pak čekat, že to dopadne dle představ. Leč kdyby cestovatele po „sebeděržaví“ stále nepotkávaly tyhle příhody, tak by se za chvíli začal nudit, přišel by o to kouzlo o to nekonečné dobrodružství…

…Kráčíme si tak ráno na autobus, raději dřív, co kdyby ,smíření s realitou zajímavé poznávací cesty přeplněným busem, když tu z ničeho nic se ze zatáčky vynoří velmi zajímavý stroj, jakási pojízdná unimobuňka s označením „školní autobus“. Z něj vystupuje až podivně kultivovaný řidič s příjemným vystupováním, chybí mu už jen kravata a byl bych přísahal, že ještě sním o British Airways, pozdraví a nabídne za svezení do Gornoaltajska stejně, ne-li méně než autobus ( v buse se platí za bagáž), tj. 250 RUS/os. No, nekup to! Samozřejmě že kupujeme, bereme, jedeme! A neprohloupili jsme, právě naopak, zase jedna kuriózní cesta do sbírky. Náš solventní dopravce má v boudě nainstalován celý hi-fi systém i s mikrofónem a hned po tom, co vyrážíme z Aktaše, nám pouští jeden song za druhým, v tak neskutečném mixu, že ho podezříváme, že to tam za záclonou paří přímo z vinylu a ještě přitom stíhá řídit.

Vzniká opravdu nepopsatelná atmosféra - za okny krkolomné srázy Čujského traktu a střídající se déšť a slunce nad okolními skalisky tvoří scenérie jak z kýčovíté reklamy na Marlbora a uvnitř frčí jeden hit lepší než druhý a my se jen nevěřícně smějeme venku je sice 21. století, uvnitř vrcholí léta sedmdesátá a Modern Talking se právě dostává ke slovu za okny se nekonečné lesy tajgy ztrácejí v mlze, v maringotce se sluníme na italské riviéře…Připadám si jak na výletě amerických hipíků na Sibiř a to hulení ani nebylo třeba… Svéráz národního transportu podtrhává Vysockij svým lehce ožraleckým hlasem. Maršruta byla opravdu bezchybná, navíc nás dokonale natřepala a dovezla až k hotelu Gornyj-Altaj.Rozhodujeme se zde strávit jednu noc ,abychom měli nějakou základnu k relaxaci. Bereme opět ten nejlevnější pokoj za 138 RUR/os, ale tentokráte pro změnu spíme čtyři v pokojí pro tři…V ruské konverzaci jsme udělali „velké pokroky“:registrační papírek v hotelu pomáháme vyplnit i německým turistům, i když mlžíme, kde můžeme. Pak nastává dlouze očekávaný okamžik- návštěva Bani.

(pozn. autora: odstavec jen pro otrlé povahy!)

Pro někoho rutina, pro nás kulturní zážitek té nejvyšší úrovně! Co se týče „banění“, tak jsme úplní zelenáči, tenkrát poprvé se necítíme příliš jistě a tak dychtivě hltáme rady zkušené baňažistky –vypadáme jako před první jízdou na horské dráze:“ Vy nám ukažte jak na to a my to pak zkusíme. Probouzejí se v nás skryté sadomasochistické sklony a proto si pořizujeme březovou metličku.V báni je plno prapodivných nástrojů a spousta Altajců, kteří provádějí ještě podivnější úkony, vše dle striktních nepsaných pravidel baňování. Vzbuzujeme mírné pobavení mezi ostatními hosty,když zprvu zmatení a nazí pobíháme s lavorem v ruce, netušíc k čemu by tak asi mohl sloužit…Brzy se chytáme v základních principech, ale co se mrskání týče, tak jsme slabý odvar ve srovnání s některými domorodci, kteří se chovají vskutku sebedestrukčně.Naše kostnatá těla cítí po dvaceti dnech teplou vodu, chováme se proto jako nezbední kluci – do sauny,pod sprchu, vydrhnout,do sauny, pod sprchu a ještě víc vydrhnout a pořád z nova a z nova….

Velmi zajímavou funkci zde plní baňařka Olga – klíčnice a strážkyně šatny v jednom.Potíž je v tom, že se po šatně pohybujete v rouše Adamově a mezi vás z ničeho nic zákeřně vrazí ženská a ani nehne brvou. Naše zažité zásady slušnosti velí k útěku, ale Altajku to viditelně nijak nevyvede z míry.Po chvíli zjišťujeme, že Olga je profesionál a nějaký ten Úd ji tak lehce nerozháže…ale to nepotkala ještě Údy z Česka. Potřebovali jsme otevřít šatnu a ona nešla a nešla, a tak se Marian rozhodl, že ji půjde požádat osobně. Přece šikovný našinec si vždy ví rady! A tak našel šatnářku klečící na zemi a nic netuše drhnoucí podlahu, zaťukal jemně na rameno a ……Olga Baňařka se v tom svém zapracovaném podřepu otočila a jelikož měla dobrý výhled v horizontální ose, nikoli však ve vertikální, tak její oči zakroužily v té osudné výšce jednoho metru nad zemí a v té kritické výseči třiceti centimetrů zahlédly to, co znaly, leč s neobvykle blízké a zarážející perspektivy….A proto z obvyklého obrazu rutiny vznikl hrozivý přelud a ona otrlá baňařka , tvrdá žena znající všechny údy v Gornoaltajsku a přilehlém okolí, tato neustrašená žena se poprvé ve svém životě lekla svého každodenního chleba, toho jinak standardního obrazu… Snad i začala jinak pohlížet na svět, z té odlišné perspektivy a přehodnotila své dosavadní názory na Podstatu života a Moc přírody a v tom jsme ji snad mohli být nápomocní a to nás samozřejmě těší…

… Tolik o tom, co dokázal Úd český, nutno ještě dodat,že báňa byla opravdu skvělým zážitkem, obzvláště po třech týdnech surové askeze v ledovcové vodě.Hlavně sauna se těšila všeobecnou oblibou, i když ji osobně považuji za příliš extrémní ve srovnání s naším standardem, prostě jsem v ní nemohl dýchatL (cena za baňu byla 20 RUR/os). Po očistě jsme jako nově narození a pocit dokonalého odpočinku doplňuje už jen dokonalá večeře…

Dopoledne máme ještě zaplacený hotel, a proto této skutečnosti plně využíváme a hřešíme smrtelným hříchem obžerství. Zásobujeme naše ochablé svaly bílkovinami a neustále se pohybujeme z extrému do extrému – z totálního pocitu hladu do ještě větší přežranosti.Avšak tyto protipóly jsou pořád lepší nežli jeden pól hladu. Kupujeme lístky na odpolední autobus do Barnaulu ve 13h (188 RUR/os).Tentokráte nám do ceny nezapočítali poplatek za batohy, což nás velmi potěšilo. Cesta Altajským krajem (ve srovnání s Altajskou Republikou ) nepatří diky své jednotvárné „placatosti“ zrovna mezi příliš zajímavé, a tak ty čtyři hodiny cesty trávíme radši nepříliš posilujícím spánkem. Jelikož v Barnaulu jsme dostatečně brzo před odjezdem vlaku, tak ještě neúspěšně zkoušíme koupit lístky na rychlík Barnaul – Moskva, který jezdí pouze některé dny v týdnu, ale nabízí velmi lákavou variantu svézt se přímo až do hlavního města. Bývá však, stejně jako i ostatní vlaky, nepříjemně zbaven možnosti pořídit si jízdenky levnější, nežli pro třídu „kupjonyj“ , které jsou někdy vykoupeny i na měsíc dopředu…My jsme si naštěstí, poučení z výpravy na Kavkaz, jízdenky na zpáteční cestu pořídili již při příjezdu, leč až z Novosibirska, a tak nám zbývá koupit si lístek Barnaul- Novosibirsk, což nečiní kupodivu žádný problém ( „obščij“ za 98 RUR/os).Pak si úspěšně dál „dláždíme chodníček“ a opatřujeme si jízdenku na vlak z Moskvy do Brestu, s tím, že děláme zbytečnou chybu : kupujeme ho totiž v mezinárodní pokladně v tzv. „Servisnom centu“, což je nejspíš obdoba našeho ČD-centra, až na to,že si ke každému zakoupenému lístku přirazí 50 RUR ( to naštve, když nakonec zjistíte, že se to dalo zařídit obyčejně u kasy i bez tohoto „úplatku“).Takže sakumprdum Moskva – Brest za 660 RUR/os.Pak se přesunujeme na útulné zahradní posezení, kde polykáme haldy pirožků a zapíjíme to pivem. V 21:05 moskevského času odjíždí vlak do Novosibirska. Jsme už dost znaveni, a tak se snažíme spát, ale v „obščij“ vagónu je to dost problém. Díky nemožnosti odklopit střední dělící opěrku, si celou noc připadám jako hadr přehozený přes věšák a podle toho jsem se i vyspal.

V Novosibirsku máme k dispozici tak deset hodin času, vlak do Moskvy odjíždí 17:18 mosk. času.Trochu litujeme, že teď nejsme v Moskvě, protože v hlavním městě Sibiře toho k vidění moc není.Boj o lísky na dřívější vlaky po chvíli vzdávám, když zjišťuji, že jsou vyprodány na měsíc do předu (pouze kupjonyj se dá sehnat vždy za +- 3600 RUR).Pokoušíme se najít aspoň inet - kafe, první objevujeme na hlavní třídě vycházející od nádraží – klub Galaxy, ale mají zavřeno.Další je až dál směrem do centra (1 km) – před velkou skleněnou budovou se satelitem zahnout doleva pod číslem domu 23. Zprávy ČTK působí blaženě na naše dychtivé duše, i když je právě nejspíš okurková sezóna. Jediné, co se dá v Nosibirsku úspěšně podniknout, je nákup.Nabíráme vrchovaté tašky na 3-4 dny ve vlaku, je tady i supermarket, ale nakupovat v něm se nevyplatí, protože mají draho a stejný sortiment naleznete i ve vedlejších „pultovkách“.Potkáváme dva cestovatele z Polska a jejich vyprávění nám bere dech – vedle nich byla naše expedice procházkou růžovým sadem a rozmary počasí, které nás trochu trápily, byly opravdu jen rozmary…V 17 h nastává slavnostní chvíle – nastupujeme do rychlíku „TOMIČ“ z Tomska do Moskvy, do té „kulturně – společenské instituce“, která nás bude provázet na naší pouti Asií i Evropou další dva dny. Tak hurá do toho! S tímto barbarským výkřikem se skutečně vrháme do vlaku, protože na nástupišti vře bojová atmosféra, bonton jde bokem, vyhrnují se rukávy a začíná pranice o místa. I když jsme mezi prvními, kterým se podařilo prošlapat se do uličky, tak nakonec se těšíme sice z místa společného, jenže v posledním „kupé“ vedle uličky vedoucí na záchod. Je parný večer, petky s pivem lítají z ruky do ruky a tak i dveře na záchod jsou jak lítačky v baru na Divokém západě.A Rusové jsou sami svérázní pistolníci…K tomu tuberkulotičtí strýcové vycházejí každou půl minutu na papirosa, takže máme o zábavu postaráno, obzvláště Michal, který ještě tak o 15 cm přečuhuje přes matraci…No, prostě svéráz národního transportu.Vytahujeme večeři a já cítím jak se postupně uvolňuje atmosféra, přichází to blažené monotónní cvakání a klepání a nad pustou tajgou kýčovitě zapadá slunce…

(pozn.autora: odstavec jen pro ty, kteří nespěchají…)

…Vagónem se vznáší vůně čaje. Stejně jako za okny se z bělostných mlh vynořují obrysy tajgy, tak se i ve vlaku z hustých močálovitých pár vynořují první obrysy lidských těl. První kroky většiny pasažérů směřují ke komnatě ranního oddychu, aby po noční hibernaci opět pomocí nešikovného sifónu exhumovali svá těla. Ženy si malují ksycht na tvář a neurotičtí kuřáci nedočkavě třískají dvířkami od chodby, aby se hladově přisáli ke své obvyklé denní dávce efedrinu. Na obloze vykukuje slunce, dneska bude pařák…Pasažéři vytahují hrníčky, talířky, lžičky a jiná cimprlátka, chystá se snídaně. Samovar, ten prapodivný živočich na chodbě, teď chrlí jeden litr vody za druhým.Lenivě vykukuji z okna. Připadám si jako Alenka v říši divů, jako křovák z Namibie při cestě za polární kruh, ty prostory za oknem tam sice jsou, ale přitom působí jako podivný přelud, jako velká pokladnice Ruska, kterou můžete jen obdivovat zvenčí, kochat se jejím kováním, leč není možné podívat se dovnitř, proniknout k vlastnímu pokladu. Ten si Rusové chovají pro sebe a na horší časy, a tak kvasí společně s tou jejich tatarskou duší někde uprostřed toho nekonečného prostranství, kam se nikdy žádný innostranec nedostal. A snad ani nikdy nepodívá. Pochopil by snad, o čem se bavili děduška s babuškou včera večer u okna, když babuška prohlásila s hořkostí i hrdostí v hlase, že by Germánec tu nepřežil ni chvíli, že by nevěděl ani den co počít s tímto prostranstvím, že i kdyby historie trochu jinak svedla své rozmary, tak přece by nepochopil a nic neviděl a šupem by sbalil svůj Germánský zadek a rychle utekl. A bezzubý děduška se dlouze zadíval z okna, tak dlouze a tak ostrým pohledem, že se zdálo, jakoby omládl, jakoby nahlédl do nitra pokladnice a zkontroloval, je-li vše v pořádku, je-li vše v tom nenuceném chaosu, jako před lety… A jen se bezzubě zašklebil a dál poklidně hrál karty… Plavou mi hlavou různé myšlenky, vylétají otevřeným oknem do nekonečné tajgy, nikdy se žádná nevrací, budou navždy bloudit březovými lesy a močály, travnatou stepí, rozpadlými vesnicemi, ale nikdy nenajdou cestu zpět, aby innostráci poodhalili aspoň část tajemství, aspoň nějakou indicii jak získat klíč k pokladnici, klíč k ruské duši…

Vlak si ukrajuje kilometr po kilometru, s jistou nostalgickou náladou a neměnnou rychlostí si vyťukává ten monotónní rytmus, vychutnává si metr po metru, každý z 3300 kilometrů a každý z 6 000000 pražců se nějak otiskne na tělech pasažérů, na duši těch postaviček, které proplouvají tím obrovským samoděržavím z jedné strany na druhou, z Moskvy na Sibiř, ze Sibiře do Moskvy, pořád ti stejní pábitelé – zbožné babušky, hrdí dědové, zádumčivé studentky, opilí direktorové, korpulentní paničky, hluchoněmí prodavači bulvárního tisku, nafoukané tety, neskromní playboyové. Ti všichni se zde setkávají a při posvátné chvíli nad sklenicí čaje, zádumčivě hledí z okna a hovoří spolu a nechávají se unášet do nekončících dálek Sibiře, nestarají se o cíl cesty, ten je teď někde daleko a nepodstatný, ani o minulost, která zůstala za zatáčkou, vše je nicotné ve srovnání s pohledy za oknem, cílem je cesta, s tou je třeba obcovat a zápasit, jsi-li dost chytrý.A v tom jsou Rusové odborníci.Nic asi nemilují více, jak možnost zastavit čas, nechat se svést pohledy za oknem, nahlédnout do nitra tajgy, do té pokladnice, kam innostránec nedohlédne.A kolébat se tím pocitem neomezenosti, té volnosti duše, protože žít se musí a ve volnosti je život…

Rozpálené stěny transkontinentálního rychlíku sálají nemilosrdné teplo na rozlámaná těla poutníků po samoděržaví.Za okny se slunce topí v červánkách a uvnitř se rozlévají prapodivné pachy a je slyšet ještě prapodivnější zvuky. Vlak s rozvahou uráží své poslední dnešní kilometry a za oknem se míhají tytéž a tytéž scény. Dežurný pobíhá po vlaku s koštětem a za oknem padá slunce do hustých mlh a noc pohlcuje březové lesy, travnaté stepi,polorozpadlé chatrče, tam kde jsme projeli dnes, pojedeme i zítra, a tak neustále a pořád