Dobrou noc.

… V 18:29 na minutu přesně dojíždíme na moskevské Jaraslavské nádraží. Poslední metry vlak projíždí s grácií a nonšalantně projevuje svou eleganci transkontinentálního rychlíku – má na to právo – vždyť už několik desítek let takhle projíždí nezměněn mezi Asií a Evropou jako němý svědek ruské cestovatelské povahy. Jaký rozdíl musí být cestovat letadlem po téže trase, jsem nikdy nepoznal, ale cítím, že ty dny a týdny v ruských vlacích jsou něčím více než–li způsobem transportu, něčím více než-li plochou touhou dostat se do místa své „dovolené“ a nestranit mnoho času. Ty vlaky mají duši…

… To vše mně tak běhá hlavou, když jako poslední opouštím náš vagón. Jsem vlastně nakonec pobaven svou sentimentální náladou, jelikož bych čekal, že se budu po těch dnech jízdy prostranstvím Asie a Evropy těšit na změnu, na to, že se blížím domů, ale že v ten moment, když jsem překračoval práh toho zaprášeného sovětského stroje, toho vychrtlého běžce na dlouhé tratě, přepadl pocit smutku, pocit, že zase se odehrála jedna kapitola v životě, jedna neopakovatelná chvíle se ztratila v neznámu...

V Moskvě máme ještě nějakou tu chvilku a tak se chystáme podívat do míst, kam se nám to minule nepodařilo, kvůli...? co já vím čemu? Prostě chceme na Rudé Náměstí, které jsme minule nemohli jednoduše vůbec vidět. Nejjednodušší je cesta metrem: Jaroslavský vogzál je u stanice Komsomolskaja, odtud se po červené trase dostáváme do stanice Biblioteka im. Lenina, kde už to není na „Ruďák“ daleko. Ale opět nevěříme svým očím, když je slavné náměstí spoutáno ocelovým zábradlím avšak situace je už lepši než minule, a tak pořizujeme aspoň fotky těch nejdůležitějších budov a zajímavosti. Při cestě na Běloruský vogzál se musíte jednoduše směrovat na stanici Běloruskaja. Jelikož za těch 7RUR/os můžete v metru jednoduše přesedat z jedné linky na druhou, tak si můžete udělat barevný výlet po moskevské podzemí, než dojedete na stanici určení. Lístky na rychlík do Brestu máme už z Novosibirsku (za 662RUR/os) a tak snad naposledy nakupujeme a v 22.57 máme odjezd směrem k domovu.

Ráno se probouzíme do plnohodnotného Běloruska, ne že by to byl tak obrovský rozdíl oproti Rusku, ale větší příklon k západu je možná trochu cítit. Vlak už nemá šmrnc transsibiřské magistrály, ale určité kouzlo je mu třeba přiznat. Hlavně mne udivuje, že je téměř prázdný, jízdenky na něj půjdou sehnat beztak i v den odjezdu. (je to ale vlak jen do Brestu, jaká je situace u vlaků pokračujících dál na západ, nevím). V 13h jsme v Brestu, záměrně jsme nevybrali vlak z Moskvy přes hranici, protože je to drahé. Kupujeme lístky na osobák do Terespolu za 3930BYR. (jen pro srovnání: lístek na stejnou vzdálenost, tj. Brest - Terespol jakýmkoliv rychlíkem pokračujícím za hranice Běloruska, např. naše Vltava stojí 27000BYR...) Svérázné příhody se nás drží až do konce – na nádru v Brestu nás odchytila běloruská Marylin Monroe a začala nás neodbytně zpracovávat pro „dobrou a nevinnou“ věc: chtěla přepašovat přes hranici do Polska jeden karton cigaret a flašku. Vlastně není první, předtím se o totéž snažila ne méně vtíravá zlatozubá dáma v nejlepších letech. Jsme adrenalinem přímo nasákli a tak se nám do roztržek s Běloruskými celníky a nedej Bože do basy nechce, a tak zatvrdile odmítáme. Více neodbytné a připitomělé usmívavé dámy jsme neviděli. Bez ostychu nás doprovázejí až do celního prostoru. Komická situace nastává u kontrolního bodu. Zde zjišťujeme, že jsme měli někde u kasy zaplatit ekologický poplatek 2USD, teď po nás chtějí potvrzení o zaplacení, které nemáme. A tak se pánům celníkům rozsvítilo a přišli na to, jak si vydělat bokem. „Nenápadným“ posunkem „nenápadně“ naznačují, že máme ony 2USD strčit do pasu a podat je okýnkem. Dělají dojem podařené pantomimy... my s neohrabanosti brouka pytlíka podáváme pasy a z nich čouhající zelené papírky viditelné tak na 10 metrů. Celník se chytá za hlavu... NO COMMENT...V malém prostoru před Duty – Free Shopem jsme svědky situace jako vystřižené ze sarkastického humoristického časopisu: štíhlé dámy různého věku nakupují v nepochopitelných kvantech kartony cigaret, rozdělávají je, lepí po deseti v řadě, připevňují si je k tělu, strkají pod zvonové rukavice, instalují na místo vycpávek a pod podvazkové pásy, pod silonky, do bot, pod sukně, mezi nohy, nad a pod prsa, snad je i polykají a zapíjejí vodkou, aby později přeměněné v dokonalé XXL selky nastoupily do pomalíku do Terespolu, kde vše nekončí, ale naopak zkušené vexlbáby přecházejí do druhého kola – do poslední chvíle, do posledního nejistého okamžiku, než do vagónu vstoupí polský celník, provokativně cpou do posledních volných míst nekončící proud kartónů cigaret, postupně demolující a rozebírající v zádumčivém tichu celý vlak, aby rutinně ukryly sem kartonik Pal-Mal a tam pár kousků LM. Působí jako dokonale sladěná rota mravenců, ve své nestoudné pracovitosti jsou hodní pohrdání i uznání. Ve vlaku je plno, ale přes to se objevují volná místa, ono se totiž s kartonem cigaret v kalhotách špatně sedí… Do vagónu vstupuje polské celnické osazenstvo, které působí řečeno spisovně… no, ospale a nezúčastněně. Většina vexlaček prochází bez problémů, včetně té nejvíce napakované selky…

Tohle je denní chleba na Polsko-Běloruské hranici. Kšeft je to asi dobrý, soudě dle množství mladých i starých mravenců, kteří to každý den zkouší. Smutné je, že humoristická groteska se při hlubším zamyšlení nad situací mění v tragikomedii… Tito lidé jsou opravdu existenčně závislí na této „práci“ , a to je špatné…

… Třešničkou na dortu se stala cesta vlakem přes Polsko: Jakkoli se cestování ruskými „Železnymi dorogami“ stalo synonymem pohodlí, odpočinku a šťastného návratu, tak se o PKP dá konstatovat pouze pravý opak, a tak poslední kilometry před domem byly kapitolou samou o sobě. Spousta přesedání, množství spících nádraží, málo peněz a jídla, velké zpoždění, zapomenutý mobil, a tak dále, a tak dále…

Nic nám už ale nemohlo překazit obrovskou radost z návratu. A také hodnocení expedice v hospůdce v Českém Těšíně nemohlo chybět. A bylo co hodnotit…

Firmě Vitana za halušky, co chutnaly jak chlupaté knedlíky.

Firmě Vitana za chlupaté knedlíky, co chutnaly jak halušky.

Maršrutkáři z Bijska za 9 hodin strachu.

Ruským dráhám za 6 dní působivé projekce za okny vlaku.

Altajci Sášovi za odborné rady.

Nataše za klíčO k Mariánovu zdraví

Alanovi za klíčO k ruské duši.

Otci za nasadkový klíčO čO . 8, který jsem ztratil.

Neznámému dárci za černý multifunkční pytel na mrtvoly.

Běloruským celníkům, že přijali náš skromný dar.

A všem ostatním, že jsme se dokonale bavili, přežili a šťastně se vrátili domů…

Fondu Starosty Města Karviné,

Firmě POL – ALPEX, s.r.o.,

ng.Karolu Nożce z firmy Bochemie Bohumín

Děkujeme!!!