Po bezesné noci jsme se rázem ocitli uprostřed Kurajské stepi. Z této planiny se naskýtají neuvěřitelné pohledy na okolní hory zkrášlené nedávným sněžením. Naším cílem je nějak dojet do tábora Aktru, kam je to ještě asi 20km. Plně naložení obsáhlým nákupem už z Tjuguru pasivně čekáme na dopravní prostředek. Oproti mým představám je tady ale provoz velmi řídký a jen sem tam projede sajtkára nebo Kamaz. A právě takto se brzy za mírný úplatek (50RUR) necháváme svést Altajci asi polovinu cesty. Naložení jako brambory poskakujeme na korbě a zuby nehty se držíme, čeho se dá , navíc musíme hlídat věci, ,jelikož korba je docela děravá. Altajec to „válí“, s námi se vůbec nesere, bahno nám stříká do ksychtu a brzy jsme jak prasata. Je to jako v songu od Tatu „Nas nědogoňat“. (S tím, že my idioti jsme to zase dovedli do extrému) . Vyskakujeme někde uprostřed Kurajské stepi, chvíli čekáme, ale brzy zjišťujeme, že to nemá cenu a rozhodujeme se těch 10-12 km dojít pěšky. Tím začíná další horor. Ptáme se sice na cestu, ale moc z toho nechápeme a navíc celá step je protkaná sítí cestiček. Jediná rada, jak se dostat do tábora správně, je najmout si maršrutku až tam (resp.k „bráně do Aktru“,jak je nazývané místo, kde v dřevěné chajdě pobývají Altajci a číhají na kšeft, čili na „Pjerjevaločnu bazu“), jinak je to dokonalé bludiště (průvodce od Klesla vám moc nepomůže). Popis správné cesty viz- cesta zpět z Aktru. (4.8.). My jsme dopadli poněkud hůře - po radě Altajců jsme šli sice dobře, ale cesta brzy skončila a poznat, které z mnoha údolí je Aktru, je ze stepi takřka nemožné. A tak se ze sklopeným ocasem vracíme zpět a Altajci nám už s úsměvem kreslí plánek cesty. Navíc prý mezi 16-17 jezdí směr tábor maršruta. A tak jdeme, jak nám bylo řečeno a asi bychom i došli správně, kdyby se z ničeho nic neobjevil přihlouplý Altajec Sáša a nezačal nám vehementně vmlouvat, že nám ukáže cestu. Je tak neodbytný, že i když ukazuje na trochu odlišný směr, necháváme se přemluvit a on nás brzy vede do tábora. Je dost natvrdlý a navíc nás v závěru nasere tím, jak si řekne o peníze, no comment. Odchází s prázdnou. Ale nám je brzy jasné, že nás dovedl sice dobrým směrem, ale že z toho místa by trefil jen terénu znalý domorodec .Jednoduše řečeno nás zbytečně svedl ze správné cesty a my už podruhé zoufale křížíme Kurajskou step a tvoříme bludné pentagramy. Jsme na něj pěkně naštvaní a slibujeme mu pomstu, když ho ještě někdy potkámeJ . Brzy se nenávratně ztrácíme v lese a 2h bloudíme zbytečně po hřebínku. Zcela mrtví únavou po probděné noci padáme do spacáků někde v březovém porostu. Tak tento den nekončí zrovna optimisticky…

Ale další den je vymeteno a dle rčení „ráno moudřejší večera“ jsme i my o něco chytřejší, co se týče směru cesty. Vracíme se zpět stejnou cestou a asi po 2h se ocitáme na „Pjerjevaločnej baze“, kde jsme měli dojít už včera. Zde končí maršruty najaté v Kuraji a odsud vás také zavezou zpět do vesnice. Většinou jezdí pravidelně 2-krát denně, ale když si zaplatíte, tak…znáte to. Hned si domlouváme dopravu na 4.8. večer, celou mašinu za 1200R-to jsem zvědav,jestli pojede…Pak zvedáme kotvy a těch 2,5h do tábora docházíme pěšky. Dá se najmout i maršruta (Kamaz),ale stojí to 2500RUR/stroj. Tábor Aktru je děsně roztahaný po celém údolí, mají tu všelico-baňu, sprchu, horskou službu, ale vše v ruském stylu: rozbordelené a zbytečně drahé (pozn. přepisov. - nám připadá na cestách drahé vše a všude…).(pozn.autora – přepisov. má pravdu. Potraviny vezměte sebou, jinak základní věci se dají koupit v kuchyni v táboře. Na stanici horské služby sedí dvě tlusté kozy – no, chtěl bych vidět, kdyby měly někoho zachraňovat…Na příští den plánujeme výstup na Kupol.

Již od začátku výletu se dostáváme do „konfliktu“ s průvodcem. Cesta je v něm, dle našeho názoru, popsaná trochu jinak a to výrazně prodlužuje náš výstup ( to by ani nevadilo), ale jej i nebezpečně stěžuje. Nahoru na Kupol chceme výstupovou cestou s označením 2B (severovýchodní svah), vedoucí po ledovci Malý Aktru. Již hned po ránu , kousek za táborem na moréně, ztrácíme stezku a bloudíme ve strmém suťovém svahu. Jeho krkolomné scházení - sjíždění nám zabere dobrou půlhodinku. Správně by se mělo, potom, co se přejde přes most v táboře na levý břeh řeky (po směru pochodu) a mine se jezero Sački, vstoupit na malý, táhlý suťový hřebínek morény a sledovat jej až k ledovci, při tom stále mírně zatáčet vlevo. Drsných suťovisek po levé ruce je vhodné si nevšímat. (V jednom z těchto kuloárů vede stezka na Domik vodopadnyj). Až se dosáhne ledovce je vhodné se držet jeho levého okraje a jít do míst, kde se stýkají obě větve ledovce Malý Aktru. Zde si všímáme jen opět levé větve a stoupáme po krátkém úseku ledovce přikrou sutí až ke kaskádám potoka. Zde začíná pravá „dvojková“ cesta. Stoupá se nejlépe po levé části ledovce, jistíme se skobami. Naneštěstí potkáváme skupinku tak deseti Rusů, kteří mají sice stejný cíl, ale vůbec jsi nejsou jistí správným směrem. A tak se na svahu ocitáme jako dvě skupinky „greenhornů“, které sice stoupají někde nahoru, ale neví kudy a na co (a to hlavně „díky perfektním“mapám a průvodcům). Padají necenzurovatelné výroky na adresu průvodce. Na ledovci bojujeme z Rusy společně, opravdu to připomíná zápolení Rusů a Američanů, ještě před nedávnou dobou… Na svahu mě předjíždí funící ruská „lokomotiva“ a se svérázným „zdrasť“ mi dává najevo, že s mojí kondicí není všechno v pořádku. Po chvíli, pro změnu, se zase naše skupinka posouvá v přátelském utkání do vedení, čím dál víc nalehko, jak zjišťujeme, že naše vruty do ledu jsou tupé… Tupě civím když mě opět předbíhají ti úderníci a údernice v 60-ti stupňovém svahu s kytarou na zádech a hroty maček tupými jak špunty od kopaček. Jsou prostě dobří. Nakonec je přece jen ztrácíme, ale jen díky tomu, že máme na rozdíl od nich více naspěch ,jelikož vybavení na bivak do ledu sebou nemáme. Po této strmé ledovcové části se objevuje povlovnější, kterou lze překonat jakkoli. Pak ale následuje ještě jede ledovcový výšvih, o kterém v průvodci ani vidu ani slechu (ledovec neustále teče a mění tudíž svůj charakter, tam, kde je dnes ucelen, se mohou zítra objevit nebezpečné trhliny.)Tak nám zbývá jen improvizace a bereme ho útokem středem - díky hlubokému sněhu jen s postupovým jištěním. (jsou tam trhliny). Kupol je vrchol, který leží přímo nad touto trasou výstupu. Na předvrcholovém platu hory jsme místo uvedených 7h, za 8h 30min. Odtud traverzujeme doleva (opačně,než leží hora Sněžnaja), po sněhovém plato dolů na Domček Vodopadnyj. (1h) Od něj chceme sestoupit stezkou za 1A, ale „díky“existenci několika stezek se opět ocitáme někde jinde a sestup připomíná nejdříve suťový „držkolam“, musíme překonat i krásnou trojkovou stěnku… Správně by se mělo jít z domku Vodopadnyj na Zelenou Gastinicu, (travnatý palouček), ale ne ji protnout přímo ve směru pochodu (a sakra velkého mužíku), nýbrž zahnout na jejím konci doprava spolu s potokem a tím se dostat do vedlejšího, lehčího kuloáru . Nakonec se nám povedlo nějak sestoupit(2h) , ale na další den připadl v úvahu pouze odpočinek.

Dopoledne intenzivně nabíráme síly a sušíme věci. Až tak ve 14.30 vyrážíme směr Goluboje ozero na ledovci Velký Pravý Aktru. Nepotřebné věci si necháváme uschovat na stanici horské služby za 50RUR. Cesta je snadno nalezitelná, je třeba se držet pravé strany řeky (ve směru pochodu) a nepřecházet na opačný břeh. Stezka vede morénou až ke skalním útvarům nazývaným „Baranje lby“. Zde začíná prudce stoupat až k okraji ledovce V.P. Aktru. Zde se nedejte svést mužíky na suť, ale nejlépe pokračujte na rozhraní led-suť na okraji ledovce a jen si hlídejte, až stezka začne stoupat k širší soutěsce, kde je jezero (není ho vidět z ledovce !). Z tábora až k Golubojemu ozeru, kde stojí plechová boudička (domik Glaciologů, 6 míst na spaní), nám to trvalo cca 3h.

Večer jsme v nejistotě, jestli budeme spát ve stanu, nebo v domku, protože kolem pobíhá až do tmy chlapík s vysílačkou a někoho čeká, že sestoupí dolů. Začíná bouřka - nikdo se ale neobjevuje, a tak konečně usínáme v komfortnějších podmínkách.<\p>

Rádi bychom ten den vystoupili na nejvyšší vrchol v údolí Aktru, na stejnojmenný Aktru (4176m.) Počasí ráno přeje a tak plni optimismu vyrážíme vzhůru po moréně. Jako všude na Altaji i zde existuje ke každému cíli milion stezek, jak si kdo akorát zamanul, ale většina se brzy ztrácí. To se stalo hned po ránu-postupujeme, jak vidno z průvodce, po pravé straně morény až na ledovec, kde na jeho začátku se nekompromisně stezka ztrácí a pravá, jednoduchá část ledovce se stává nepřekonatelnou. A tak se vracíme a vystupujeme více středem, nacházejíce si cestu labyrintem mezi trhlinami. Na povlovnější části ledovce se vyšlapané stezky dělí a je třeba ledovat tu pravou část, která se vine plus mínus kolem pravého (ve směru pochodu) okraje ledovce. Specifikem tohoto výstupu je, že se neustále mění povrch, a když si nechcete mermomocí zničit mačky, tak je pořád vyzouváte a nazouváte… Asi se dá také postupovat středem, kde ale byly po nočním sněžení zakryté trhliny. Výstup nám do sedla Aktru trval se všemi peripetiemi 4h. Hned začínáme stoupat doprava na horu (dá se říct přímo ve směru skal na vrcholu), protože počasí se začalo zhoršovat. Normálně je na tomto svahu suť, my jsme to měli stížené asi 20-30cm vrstvou sněhu. V hlubokém sněhu se strmost svahu nezdá, ale když se dostáváme výše na přikryté ledové plotny, tak se nám prdélky pěkně svírají… K vrcholu to už je lezení v mix terénu-skála-sníh,a při pohledu na černo-černé mraky, přicházející z jihu, vidíme svou situaci bledě. Na vrcholu je kovový triangl a cca 1m na 1m prostoru - dobré místo pro sběratelé blesků a nicméně také pro kochání se pohledy na okolní majestátné vrcholky. Ale náš pobyt na vrcholu není zdaleka idylický. Připadáme si jako v pasti, ze které sice vedou cesty ven ,ale každá stojí za nic. K. se mermomocí drží své trojkové cesty, pomyslíme si něco o vlivu výšky na bystrý úsudek a dál to neřešíme (jak se však později dozvídáme byla by tato varianta paradoxně nejspíše bezpečnější...) Pod nátlakem začínající chumelenice se rozhodujeme pro stejnou, na první pohled dosti drastickou, sestupovou cestu. Zůstávám dost pozadu a skvěle si „užívám“ pocit zoufalosti při pohledu na zmenšující se postavičky kamarádů. Připadají mi jak tři výkonné americké kombajny jak pořád dokola sekají stupy. Já jako správný ruský stroj těžce funím a zaostávám. Sestup se nehorázně táhne. Blížící se bouře si to pro tuto chvílí rozmýšlí a dovoluje nám sestoupit do sedla (1h).Sakra, drsný vrchol !Po krátké pauze scházíme výstupovou cestou až na Goluboje ozero. Domik už je bohužel pro tuto noc obsazený a tak se rozhodujeme sestoupit až do tábora Aktru. (I když u jezera se dá v pohodě postavit stany) Vycházíme až tak kolem 18h. a nevím, co nás tak žene, ale dolů sbíháme za 1,5h. Asi to byl hlad…Výstup na Aktru byl bohužel posledním na Altaji, jelikož se je třeba vracet domů (vízum, vlak, sexuální deficit…) A tak se loučíme s horami.<\p>

Neděláme si žádné násilí se vstáváním a pak exhumujeme naše zničená těla, domlouváme se sousedy z vedlejšího stanu společnou cestu do Kuraje. Ještě netušíme, co všechno s těmi dvěma zažijeme. Odpoledne sestupujeme dolů až na Pjerevaločnů (sedlovou) bazu, odkud jsme si před časem domluvili odvoz za 1200RUR/stroj. Dle Murphyho zákonů-když celé dopoledne nepršelo, začíná samozřejmě až při sestupu s bágly dolů…Na sedle jsme za cca2h, celí žhaví čekáme, jak to celé dopadne, jelikož je nás místo čtyř šest. Trochu křečovitě se nejdříve snažíme narvat se i s batohy do Nivy, abychom milé ruské sousedy nevys…, když jsme je už zlákali na společnou cestu dolů. Byl by to ale husarský kousek(i když určitě zajímavý). Oleg nakonec bere vyřizování do svých rukou a Krzysztof do své právnické huby a pohledy se zaměřují na celkem zachovalý náklaďák-Zil. Při vzpomínce na cestu z Kuraje , kdy jsme dopadli jako čtyři čuníci, se každý jen pobaveně usměje, ale když zjistí, že je to myšleno vážně, tak zbledne a snaží se dostat cenu dolů. K. poklepem na střechu Nivy naznačuje, že této vymoženosti v Zilu nět, ale nedělá tím na drsného Altajce žádný dojem. Padá návrh 500RUR za mašynu. Altajec tvrdí, že 5000RUR ho bude stát benzin (docela bych tomu i věřilJ ), ale nakonec je cena 600RUR za všechny (obětavý řidič,že?) Naskakujeme a jede se. Poučení z minulé cesty na korbě máme vše strategicky navržené, včetně neprodyšného vaku na mrtvoly na báglech . Nejdříve si cestu klestíme ztěžka po šutrech, pak tam tankista hodil neutrál a začal frmol. Řítíme se Kurajskou stepí jak namydlený blesk, na zubech plno mušek a moje modrá pláštěna vlaje jak Palmexmanův plášt a šlehá v pravidelném rytmu cestující do ksychtů. Bereme hopem půlmetrový brod, ostře řežeme zatáčky a zcela odevzdaně svěřujeme své zadky našemu řidiči (obrazně myšleno…) Ten, nevím jakým kouzlem, vybírá vždy tu pravou cestu ze tří, čtyř možných a ukrajuje z té pusté planiny kilometr po kilometru. Snažím se zapamatovat si aspoň něco z té cesty zpět, s cílem popsat zde putování do tábora Aktru, ale musím konstatovat, že mě opět dopletli a domotali tak těžce, že to opět nemá cenu. Prostě rada zní:“do Aktru nikdy nechoďte pěšky přes Kurajskou step - může to být poslední místo na Altaji, které jste navštívili“. Oleg cestou dostává tip na chlapa v Kuraji, který plní funkci horské služby a sanitky v jednom (dům se spoustou aut na okraji Kuraje směr Koš-Agač.)Budeme ho potřebovat, protože zjišťujeme, že autobus z Kuraje zítra nejede, nýbrž je k dispozici z 70km vzdáleného Aktaše.

Jsme svědky profesionálního smlouvání Tani a Olega a jakožto innostranci se držíme raději stranou a mlčíme, ceny by šly hned nahoru. Daří se usmlouvat Vaz za 400RUR pro 6 osob, a v Aktaši jsme ani ne za 1h. Jistíme si autobus, nakupujeme a vyrážíme spát do lesa na protější straně řeky.