Už mám toho Ruska na dlouho dost“,zaznělo na konci výpravy na Kavkaz…

Rok je dlouhá doba a leccos se může přihodit a změnit a třeba urputná touha vrátit se do míst,kterým se říká „civilizace“ je z ničeho nic vystřídaná masochistickou pohnutkou jet vlakem na Altaj a ztratit se měsíc v hlubokých lesích tajgy.Asi prohlášení některých myslitelů,že, „kdo jednou ucítí vábnou vůni ruského čaje,už nikdy neprocitne z opojného snu“, je pravdivé a my jsme se tím čajem minule požehnaně nalévali. A tak snad lze vysvětlit fakt, že už jsme zase „v tom“, už nás zase pohltila ta bezmezná ruská duše a navzdory všem direktorům,celníkům,stakanům vodky,pranicím u kas a udírnám ve vlacích se necháváme unášet tím obrovským samoděržavím, postupně ztrácíme pojem o čase a okoušíme té svérázné ruské reality…

Snaha ušetřit alespoň část z napnutého rozpočtu nás vedla ke smělému kroku: přinutit pracujícího rodiče, aby nás v 1 ráno zavezl na nádraží do Zebrzydowic a tím nenávratně ztratil možnost té noci se vyspat. Ale my jsme získali - nemuseli jsme platit mezinárodní příplatek a tak nás vlak na trati Zebrzydowice -Terespol vyšel na 47 zlotých. Poučení z Kavkazu se na cestu vydáváme vybavení objemnou taškou à la ruský vzor, ze které , co by z bezedné pokladnice, budeme ještě pár dnů vytahovat poklady nazelenalé barvy i obsahu. Zamknutí v kupé vychutnáváme naposledy jízdu v západním stylu až na východní nádraží ve Warszawie. Zde, v rámci pokračujícího bažení po velkých zážitcích a malých výdejích, přestupujeme na vlak do Terespolu. Je to ten vytoužený osobák, který svou nevábnou rychlostí drtí všechny představy o zaslouženém odpočinku, a na který se tzv. „ nedá aklimatizovat“. Po 4 hod. přijíždíme do Terespolu, kde při pohledu na vlak do Brestu (4,5zl), smekáme před vynalézavostí místních veksláků - ano,

skutečně každá část vlaku, včetně podlahy a stropu, je vhodná pro ukrytí nějaké té „butyločki“, nebo „kartonika“. V Brestu probíhá vše podle představ: „biljetov nět“, a tak se ze slovní zásobou dvouletého děcka a výslovností Tatara vrháme do boje s Hiénou za okénkem. Již sice poučeni z Kavkazu, ale přece jen hodně vytřepaní zkoušíme co se dá a daří se nám nakonec získat „plackarty“ na vlak ve 21.39 do Moskvy (38tis.BYR), a dokonce i na přípojný vlak do Novosibirsku (108tis.BYR). Odjezdy se liší od těch, které jsme si vysnili, ale jsme rádi, že jedeme. Dižura je mladá, hezká, nevrlá a ohrnuje nad námi nos. Tak si dáváme ferneta a dnes už nás nic nevzruší...

Projíždíme zemí posledního evropského diktátora a jen expresním tempem našeho vlaku můžeme poznat krásy této rovinaté země. Jedeme vlakem s označením „Pasažerskij“, který se dostane do Moskvy o 4h. později ve srovnání se jeho „Skorym“ kolegou. Za okny se míhají už první dřevěnice, které ostře kontrastují s vedle stojícími betonovými monstry. Díky nepřítomnosti úřední hranice mezi Běloruskem a Ruskem a taky vlastně díky v zásadě stejným pohledům za oknem, si ani vjezdu do Ruska ihned nevšímáme. V Moskvě vystupujeme na Běloruském nádraží a chceme se dostat na Jaraslavské. Zcela nás pohlcuje monstrózní moskevské metro. Jeho jedenáct tras vytváří pavoučí sít, do které se postupně zaplétáme,jako ti velcí, neohrabaní brouci s kuličkou na zádech, která váží dvakrát víc než my, a za kterou „díky“ poctivosti brouka - právníka každý platíme dost vysokou sumku. Vše kolem působí dojmem, že jsme spíše někde v divadle nebo muzeu, jen ten spěch okolo nějak tady nezapadá a působí uměle. na stanici Komsomolskaja, která je hned vedle Jaraslavského nádraží, se nostalgická nálada metra ještě více prohlubuje koncertem no-name hudebníka, ,jehož libé tóny se nesou ozvěnou do všech koutů a tunelů podzemní dráhy… Děláme malou(velmi) prohlídku Moskvy, která je pak bohužel ještě více ochuzena o největší skvosty města, „díky“ nečekané uzavírce centra z nám neznámé příčiny, ( Rusové jsou jinak dost vybobkovaní z čečenských teroristů…). I tak ale Kreml, Bazilika Vasila Blaženého, Chrám Krista Spasitele aj. zanechávají silné dojmy i žízen, kterou hasíme pivkem přímo u chrámu ( jakožto oběť) a jako správní teologové probíráme u toho náboženská témata. Ve 22.54 už sedíme v transkontinentálním rychlíku směr Abakan (108tis.BYR do Novosibirsku), který doráží naše zmučená těla, sálajíc žár, který posbíral za celý den na cestě někde z Asie…

Náš vlak uhání nekonečným „sebeděržavím“ a my jen žasneme, co vidíme za oknem. Rusko zrovna nepatří k příliš perspektivním oblastem -„bývá sa tu dobre,ale žiť sa tu nedá“… Za oknem to vypadá, jako by někdo pořád dokola pouštěl ten samý film: borovicové či březové lesy, sem tam chatrč s opodál se pasoucím koněm a zase les, a les , a tak pořád dokola. Několikrát měníme místo, protože nejdřív zkoušíme vypudit sousedku odvedle my , a pak ona nás, jelikož chlapi vyndali stakan a ona to považuje za předpověď blížící se pařby… mastíme karty o sto šest, vůbec mi to nejde, a čím víc se na to soustředím, tím je to horší - fakt nevím, čím to je. Navazujeme kontakt se studenty z Ruska - překládáme na třikrát. česko-anglicko-rusky,je to prostě pěkný zmatek. Jedeme vlakem“Skoryj“ a zdá se mi, že je to podstatný rozdíl oproti typu „Pasažerskij“- je mnohem rychlejší a má mnohem méně zastávek, a tak je docela problém sehnat něco k jídlu, neboť proslulé bábušky se objevují stále méně a méně… Po dvou plných dnech jízdy konečně ve 3 ráno přijíždíme do Novosibirsku (ve skutečnosti je v Novosibirsku +3h Ve srovnání s Moskvou, a +5h ve srovnání se středoevropským časem)

V Novosibirsku nastává trochu zmatek- snažíme se za hodinu, která nám zbývá do odjezdu vlaku směr Barnaul, koupit mapu, vyměnit prachy a koupit zpáteční jízdenku. Ve směnárně sedí jeden sibiřský buzerant a odmítá nám vyměnit prachy menší hodnoty než 50 Dolarů. (my máme podle všech rad a zkušeností všechny dolarovky totálně rozměněné). A tak se koupě zpátečního lístku odročuje až do Barnaulu (stejně tak i mapy 1:500000 za 30RUR). Kupodivu nás nechávají místní taxikáři v klidu a ani milice nás „neprověřuje“. Ve vlaku do Barnaulu (odj.z Novosibirsku 4.19 za 139 RUR) děláme mírné pozdvižení – pár minut zmateně organizujeme výměnu sedadel, abychom se nakonec posadili úplně jinam. V Barnaulu se nám konečně daří po nějaké té hodince u směnárny a u kasy dostat lístky domů, tj. Novosibirsk-Moskva (cca 1400 RUR), a to máme docela štěstí, protože většina vlaků je už i na měsíc dopředu obsazených. V Barnaulu není nic moc zajímavého - my jsme potkali jen mrtvého bezdomovce pod lavičkou před nádražím (o Barnaulu se dá tedy říct, že tady chcípl bezdomovec). Pokračujeme v naší cestě dál směr Gornoaltajsk, a to autobusem (215RUR), který jak je zde zvykem, vypadá, že tam zásadně nemá šanci dojet, ale kupodivu nás vyhodil v Gornoaltajsku již za 4h. Byl to zcela jistě ten nejrychlejší autobus v Rusku-za celou dobu naší cesty (většinou v protisměru) nás snad nepředjelo jediné auto. V Gornoaltajsku nás decentním způsobem odchytili taxikáři, kážou docela vražedné sumy. My chceme do hotelu, jelikož už dnes z města odjet nestihneme, a navíc nemáme registraci na cizineckém registračním úřadě OVIR, kde se musí každý cizinec po příjezdu do Ruské Federace povinně do 3 dnů zaregistrovat.(Je už zavřený, další den je sobota = smůla). Jeden aktivní taxikář nám sděluje, že hotel je hrozně daleko a my tak spíše pojdeme hlady, než abychom tam došli… Za 30 min. jsme tam. (je to po hlavní ulici od avtovagzalu směr „plošč Ljenina“). Asi půl hodiny řešíme registraci v azbuce (je to pro nás španělská vesnice), čímž hodně pobavíme „hotelmámu“ a ta nám za to bez problémů vyřizuje propásnutou registraci na OVIRu (bohužel jenom na jeden den (jak to budeme řešit?)).Hotel je vskutku v ruském stylu - za 138 RUR/noc/os. Jsme dostali ten nejlevnější pokoj , místo polštáře je něco jako pytel cementu a přikrývám se nějakou plachtou s otvorem uprostřed. Ve městě není v létě teplá voda, a tak ani sprchu v hotelu nikdy nezřídili. Ale jsme rádi, že v tom dešti nespíme venku ( 13 km za Gornoalt.je prý stanový tábor – návrh pro ty, kteří neradi ruské hotely ). Posíláme poslední SMS...

Brzy ráno pádíme na avtovagzal (autobusové nádraží ), abychom stihli autobus do Usť-Koksy (odjezd v 7.20). S úsměvem nás vítají taxikáři a jeden ožralý budiškničemu jménem „fuck“(tak se nám opakovaně představoval). Je na sebe hodně pyšný, že umí konverzovat anglicky, a tak nám to neotřele předvádí… Zjišťujeme, že bus s batohy nás vyjde na cca 320RUR/os a jede 13h. (!), a tak do Tjunguru bereme maršrutku za 500RUR/os. Řidič bere pro změnu do svých rukou naše životy - na pohled sice flegmatický padesátník, ale když poprvé sešlápnul pedál, tak to vypadalo, že je to naše poslední cesta. Asfaltová silnice se objevuje převážně jen ve vesnicích, jinak je to udusaná, „hliněnka“, po které si to náš Šumacher válel průměrnou rychlostí 100 km/hod., většinu času v protisměru a sem tam proti krávě… Karakoram higway je proti tomu autocvičiště , místy člověk musí sklopit zrak, aby neviděl ten sráz pod sebou a nepoblinkal altajského spolucestujícího, který si v klidu spí a dělá, jako by se nic nedělo. Nejpůsobivější jsou poslední kilometry do Tjunguru, to fakt už člověk neví, čeho se má držet, a tak se drží alespoň víry v blízký a šťastný konec této cesty. V Tjunguru nás, po tom co ještě vyzkoušel fintu s prodělečným kšeftem, vysadil nadaný řidič na prostranství u obchodu, a myslím, že docela spokojen odjel. Zadek se nám třepal ještě večer, ale je třeba ho (ŘIDIČE) pochválit, zvládl to za rekordních 6h! Skupujeme místní obchod, navíc si objednáváme jistou neidentifikovatelnou placku u domorodkyně , přičemž netušíme, že ji musí nejdříve upéct…, a že bude stát 20 RUR - nicméně chutná skvěle. V Tjunguru sice není pošta, ale ze zdejšího tábora „Vysotnik“ se dá dovolat domů za cca 40RUR/min. Konečně se dostáváme k dlouho očekávané turistice, leč batohy nás brzy vyvedou z počátečního nadšení. Vycházíme asi v 15 hod. a do večera stíháme jen taktak do sedla Kuzujak na hranici údolí Akkem/Kučerla a spíme v chajdě asi 30 min. za sedlem a 30 min.od řeky Akkem.

Po ránu se brzy ocitáme u řeky Akkem (za 30 min.), kde nás uchvacují první pohledy a výhledy. U řeky v tomto místě je i další chajda na spaní. Pokračujeme podél řeky hustou tajgou , cestou necestou, lesem i loukou, pořád střídáme stezky, když ta původní slepě končí… Cestou až k jezeru se střídají místa na spaní vždy s ohništěm a „roštem“ každých asi 30min.-1h. Sem tam se objeví pohled na Akkemskou stěnu, ale většinou se jedná o příjemnou cestu lesem bez výhledů, které bych vyčetl jen neustále se opakující stoupání a klesání, které je většinou zbytečné a unavující. My jsme si ale cestu (jak už je snad naším zvykem) opět zpestřili váhou našich batohů, která byla tentokráte horší, než hrozná ! Možná se vyplatí těch 20$/den/kůň za koně investovat. Šlapeme ten den asi 10 hodin a máme toho plné zuby, odměnou je takřka pohádkové místo na spaní s výhledem na Akkemskou stěnu.

Dokončujeme naši pouť k Akkemu, bereme to víc laxně a stojíme každých 20 min. “na pokec“. U jezera jsme až odpoledne , ale cesta z Tjunguru až k jezeru se za ty 2 dny zvládnout dá. U jezera jsme úplně okouzlení krásou Akkemské stěny. Nacházíme tábořiště asi o 1 km dál od meteorologické stanice směrem ke stěně. Stavíme „Jurkovičovy“ vesničky, jelikož sousedi (asi z Prahy) taky mají naší oblíbenou značku stanů. Dělám pokus o rybolov v jezeře, ale spíš to připomíná parodii na pouštění draka. Ani nevím,jestli v Akkemu nějaké ryby jsou (pozn.po návratu: nejsou potvory)… Místní cowboy nám nabízí baňu 100 RUR/os, a průvodcovství na Běluchu za 100$/os. Určitě to zvážíme…J . Hodně jsme ho ale zklamali tím, že jsme nedovezli vodku, nejmíň desetkrát nám to připomněl. Panuje zde asi těžká krize, páč večer se zjevuje další obluda a loudí zase nějaký chlast. Prý že vrtulník s proviantem přiletí až za pár dnů. Asi jsme měli fakt těch pár litrů vzít, když už jdeme tak nalehko...

Dle rady Pražáků se rozhodujeme udělat aklimatizační výlet kolem Sedmi Jezer, , který se ukázal být velmi hezkým. Sice hned ráno ztrácíme stezku, ale na zpáteční cestě si vše ujasňujeme: (přímo nad stanovým táborem na malém pahorku vede cesta přímo vzhůru do údolí řeky Ak-ojuk, po které se dostanete na tu správnou stranu řeky). Výstupová cesta stojí teda za to - visuté zahrady a metrové keře - to je náš oblíbený terén. Pak je tady další problém - jsme na opačné straně řeky a na brodění v takovém proudu se příliš necítíme. A tak nakonec haluzově hopskáme na druhý břeh, hodně výš proti proudu. Postupně se nám daří najít všech Sedm Jezer i když to původně vypadalo, že si je budeme muset domyslet. Pohybujeme se pod horou Ak-ojuk, na kterou z té strany bohužel vystoupit nelze. Kazí se počasí a tak velkou oklikou sestupujeme s přáním, aby zítra bylo lépe a mohlby se konat výstup na Běluchu…