 |
Zapomenutá země na konci Evropy nás po celou dobu nepřestala překvapovat. Požehnaná pohostinnost středoasijských národů byla ničím oproti tomu, s čím jsme se setkali v albánských končinách. Tolik kávy a rakije jsme nevypili snad za celý život, dní, kdy bychom mohli řídit motorové vozidlo, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky… V horách ve stínu staleté kamenné zástavby pod pergolou s dozrávajícím vínem jsme se setkávali s místními, a i přes značnou jazykovou bariéru, měly naše srdce k sobě blízko a rozmluvy se slovníkem v ruce se protáhly leckdy do pozdních večerních hodin… Křesťané i muslimové, obyvatelé měst či zapadlých horských vesnic, všichni měli jedno společné – vždy nás viděli rádi a přijali nás s otevřenou náručí. A těch specialit, které jsme okusili, hmmm, vskutku gastronomická expedice… Stále ještě neobjevené albánské hory skýtaly neomezené možnosti toulek malebnými zákoutími Prokletých hor či nejvyššího pohoří Korab, putování babím létem i barevnými podzimními scenériemi, mezi skalnatými štíty či po travnatých pastvinách s cinkajícími stády ovcí a přísnými pasteveckými psy. Opět svéráz národního transportu, tentokrát s evropským šmrncem nebo asijským…? V zemi, kde asfaltová silnice je stále spíše zbožným přáním než skutečností a snad 80% všech vozů jsou Mercedesy, je často i během obyčejné cesty o zábavu postaráno. Oslavili jsme narozeniny na vrcholu nejvyšší hory Albánie i Makedonie, projeli jsme si Skadar v dešti na kole až ke Skadarskému jezeru, zažili jsme toho více, než kdokoli z nás čekal… Albania – šum mír, šum mír… |
