Je až s podivem, jak málo cestovatelů zná oblast jižního Kazachstánu. A to je pro nás hledající neobjevená zákoutí samozřejmě dobře. I když mě to dříve nenapadlo, tak i cestování může podléhat módním trendům a je to v mnoha současných destinacích znát. Naštěstí postsovětské republiky k aktuálním letním šlágrům nikdy nepatřily, i když u Kyrgyzstánu je poslední roky situace diskutabilní. Kazachstán je však dlouhodobě zemí těšící se maximálně zájmu dobrodružných podivínu. A proto jsme již podruhé podlehli vábení této krajiny divů a Nebeských hor a tam kamsi na jih jedné z největších zemí světa jsme odjeli hledat klid, panenskou přírodu, zapomenutá údolí, zaledněné štíty a odstup od vtíravých mediálních masáží.

Každý, kdo navštíví dvoumilionovou metropoli Almaty, bude se zatajeným dechem zírat na blízkost hor, jejichž ledovci pokryté siluety se zvedají jako přízrak hned za neméně vysokými obchodními paláci tohoto bývalého hlavního města. Nevím, jestli to bylo z toho čumění po štítech nebo spíše po kolemjdoucích slečnách v cudně krátkých sukních, ale opakovaně nám stačila spadnout pěna (i brada) na jinak velmi povedeném ležáku vařeným dle českých receptur. Však u krýglu s Pražačkou jsme naplánovali ty nejlepší horské i nehorské trasy…

Stačilo pak nasednout na mistňák a než bys řekl "Zailijskij Ala-Tau", tak jsme byli v něm… Pohoří Tian-shan tu ve svém nejsevernějším výběžku předvádí to nejkrásnější, co si jen může horský závislák přát a jedna kýčovitá scenérie stíhá druhou. Obležení údolí kolem slavného bruslařského stadionu Medeo bylo jen prchavé povahy, neboť většina hotelových hostů, kteří oslavovali vlhkost srpnových sněhových vloček, se držela bezpečí lanovky v resortu Čimbulak. Jakmile promočili své značkové tričko, zmizeli dole v mlze a zanechali nás jdoucí osamoceně ve sněhové vánici do neznáma mlhavých hor. Krk před dobrovolným umrznutím ve stanu ve třech tisících metrech nám zachránil starý správce jurt pro movité turisty. Coby abstinenta jsme jej sice nemohli uplatit naším tradičním stakanem, ale jeho váhání jsme chytře rozpustili deseti mocnými černými čaji. Celý čtyřdenní okruh „Velké almatinské krugosvětky“ byl pohádkovým putováním liduprázdnými ledovcovými horami, kde nechyběly žádné aspekty typického gorolského podniku: 30-kilové batohy, na truc tekoucí ledovcové řeky, ztráta orientace (naštěstí jen v terénu), zničené stehenní svalstvo, sníh v sedlech po kolena. Počasí ale nadmíru přálo, vodka taktéž, takže namazaní zevně i vnitřně jsme si dokonce cestou troufli na honosný pik Sovětů (4317 m). A Velké almatinské jezero bylo tyrkysovým klenotem v náhrdelníku tohoto výsostného přes 70 km dlouhého treku.

Co je na jižním Kazachstánu neuvěřitelné, je fakt, že ráno po probuzení můžete cítit (kromě dechu spolubydlícího) dech ledovce a za pár hodin už lezete na pravou písečnou dunu v proslulém národním parku Altyn-Emel. Pro tuto prašnou expedici jsme dlouho hledali vhodné vozidlo. Ta správná volba je však jen jedna - Renault Duster (Dacia se v Asii neříká). Toto nezdolné služební auto všech JZD na světě se ideálně hodí pro takové dobrodružství. Všechny zbytné součástky odpadnou cestou a absence kvalitní rádiové stanice vás netrápí, neboť stejně není žádná hudba slyšet. A neposednou autobaterii, co vyskakuje za jízdy, zkrotíte snadno provázkem na rajčata. Stačí jenom pár desítek kilometrů nepřetržitých vibrací po tankodromu největšího kazašského přírodního parku a náhle se vynoří přímo před vámi písečná kráska. Není to však nějaká obyčejná duna, ale zpívající písečná duna, v jejímž nitru dříme údajně zakletá Čingischánova armáda. Poslechnout si mysteriózní zážitek evokující vystoupení sboru Akexandrovců je umožněn nejspíše pouze těm, kteří se zhulákají do podoby carského důstojníka. Abstinent uslyší jen hučení větru. Pokud si před výstupem na písečný monument navíc dosyta vychutnáte koupel v nedalekých radioaktivních termálních pramenech (liduprázdných - proč asi?), pak povýšíte svůj výkon do úrovně špičkové audiovizuální projekce.

Neméně silný zážitek vás nezávisle na hladině alkoholu v krvi čeká v nedalekých tisíci barvami tryskajících skalách Aktau a Katutau. Až tam budete stát s hubou doširoka otevřenou tváří v tvář skalním formacím s odstíny přesahující možnosti zobrazení barevným prostorem Adobe RGB, tak nezapomeňte u toho dýchat. Hlavně však nezapomeňte zůstat na noc. To je teprve pecka! Pokud vás nesežere obyvatel parku zapsaný v knize kriticky ohrožených druhů, pak garantuji, že na divadelní představení hvězdného nebe nezapomenete do konce života.

Neviděli jste ještě nikdy americký Grand Canyon? No problem! Tady v jižním Kazachstánu jej pro vás mají taky, a neméně monumentální. Nevíte, jak se k němu dostat? Je to jednoduché: v kterémkoliv místě země zafixujte volant ve střední poloze a vyrazte. Že navigace už hodinu ukazuje přímou čáru a obraz se nemění? Nebojte, není zaseklá. Změna směru teprve přijde. Až zahlédnete směrovku "Šaryn kaňon", zabočte. Nemůžete jej minout. Náhle se ocitnete ve fascinujícím světě s velkolepými výhledy. Spatříte strhující krajinu Údolí zámků, červenooranžové útesy, skalní formace a věže, které vyrůstají z hlubokého koryta řeky Šaryn. Ta stejná voda, kterou jste před chvílí brodili v údolích Zailijských hor, zformovala svou nespoutanou sílou kaňon až do hloubky 350-400 metrů. Brzy se vám navíc splní váš klukovský sen. Postavte se na hranu strže, nasaďte si široký klobouk, vytáhněte z kapsy pravou kazašskou Marlborku, ulomte ji filtr a potáhněte z plných plic. Pokud vás nejebne a nesjedete po zadku až na dno, tak v nastalých příjemných halucinacích uvidíte sebe sama s lasem přes rameno pádícího na černém hřebci a zvedajícího prach nekonečných stepí….

Pak to bude chtít na chvíli zklidnit zážitky vyburcovanou duši. K tomu nejlépe poslouží idylická oblast Kolsajských jezer. V nejzazším jihovýchodním koutě Kazachstánu, kde už na vás sousedi pokukuji šikmým očkem, leží v hlubokých lesích ukryta soustava tyrkysových jezer. Jako perly v kouzelném náhrdelníku je odkrýváte v průběhu nezapomenutelného putování hustou tajgou.

Vypravte se sem v září a na dny strávené v místních horách budete vzpomínat do konce života. Ne proto, že jste cvakáním zubů mohli razit děrné štítky a že se vám dron s totálně zmrzlou baterii utopil v jezeře. Leč pro ty neskutečné scenérie do podzimu se barvících hor pyšně odrážejících svá strmá úbočí na třpytivé hladině spících jezer. A všude to božské ticho… Až se pak horská plesa rozhodnou poodhalit svůj mlžný závoj, spatříte oblé vrcholky hor, za kterými se ukrývá legendární Issyk-Kul. Nikde nikdo a přece zde nejste sami. Vousatí pohraničníci, kterých se všichni ještě před pár lety tolik báli, se nyní proměnili ve veselé a družné chlapíky. Už vás nepošlou s nepořízenou domů, jen seberou pas, abyste to při ilegálním překročení hranice měli dobrodružnější. Jsou to fakt drsní hoši. Otestovali jsme je našim nechvalně proslulým bídísovým testem. Ručně balené eukalyptové cigarety bez filtru působí po druhé cigaretě jako účinný halucinogen. Pan kapitán rozdal svým podřízeným a sám pak nasál poctivě jako první. Pomohli jsme mu zatlačit zpět oči lezoucí z důlků a byl tak nadšený, že nám celý brunátný a nenalézaje slov vděčným máváním děkoval. U nejvyššího ze tří jezer pod nově vybudovanou mohylou jsme pak i my u posledního bídísu vzpomněli a poděkovali našemu Tadkowi, který také vždycky poctivě šlukoval…

Vesnice Saty je tou pověstnou dírou, kde po sezoně chcípl pes. Proto jako hledači onoho zmiňovaného klidu, jsme se nemohli zdejší lazy atmosféry nabažit. Jedinou příhodou, která do nadmíru poklidného koloritu nezapadala, byla dobrodružná akce s názvem Kaindy ozero. Ve vesnici rozhodně nejlevnější a odpovídajícím způsobem rozvrzaný gazík se stal vstupenkou k nejpůsobivějšímu přírodnímu skvostu v oblasti. Oficiálně je hlavním lákadlem Kaindy mírně apokalypticky obraz suchých kmenů ne nepodobných stěžňům prokletých lodí vystupujících nad hladinu magického jezera. Jsou to němí svědkové obrovské laviny, která před sto lety přehradila strmé údolí. Pro mě však byl mnohem silnějším zážitkem střet s tryskem se ženoucím kazašským jezdcem na koni, který potvrdil známé pravidlo, že víc než jedna změna směru během úskoku ke krajnici u nerozhodné osoby již zavání průserem… Skončilo to naštěstí jen na odřených kolenech a koňském hovně nataženým od hlavy až k patě. Přesto na celém incidentu bylo pro mě nejcennější, a v dnešní pomýlené době mě navždy bude hřát u srdce, že mě ve vlasti jezdců na koních přejel tryskající hřebec a ne třeba sovětský gazík…

Alfou a omegou výletu bylo jabloňové město Almaty. Dřevěné pravoslavné chrámy sousedí s velkolepými mešitami, generál Panfilov se peče u věčného ohně v jinak příjemném chládku pod vzrostlými stromy kultivovaných parků. V kavárnách vysedávají evropsky vyhlížející hosté a na bazaru pokřikují uzbečtí prodavači pestrobarevného koření z Ferganské kotliny. A nejkrásnější pohled na metropoli tonoucí v paprscích zapadajícího slunce je bezpochyby skrz sklenici piva na vyhlídkovém kopci Kok-Tobe. Planoucí kotouč zapadl za obzor a zhasl a ukončil tak naše druhé a nadmíru povedené putování jižním Kazachstánem.