8.7. – 10.8.2005
Motto:„Když něco opravdu chceš,
Celý vesmír se spojí,
Abys to dokázal uskutečnit.“
Poznámka: Milý čtenáři, věz, že
tento text není jen zdrojem praktických informací týkajících se této výpravy,
ale často se zde nachází statě vyjadřující autorovy (naše) pocity a nálady
během této úchvatné a dodnes jedinečné cesty. Proto těm, kteří hledají pouze
praktický popis „jak na to“ doporučuji se zaměřit pouze na části psané
obyčejným písmem. Těm, kteří nespěchají a chtějí se zároveň i pobavit, jsou
určeny statě psané kurzívou.
Prolog:
... Poutník otevřel oči. Studený vánek čerstvého
rána pronikl dovnitř skrz věčně otevřené okno železné karavany. Celou zemi
zaplavila hustá mlha, ranní paprsky letního slunce si jen s těží probíjely
cestu tím neprostupným závojem zapomnění. S těžkým pocitem na srdci
zmateně hleděl z okna a nebyl schopen si uvědomit, kde se nachází. A
v tom si vzpomněl – pocítil ohromnou úlevu a štěstí, špatný sen se
rozplynul jako ta mlha, jenž teď prohrávala svůj odvěký boj s ranními
slunečními paprsky… A tak potěšen tím příjemným zvratem událostí, svalil se na
kavalec a zaposlouchal se do těch rajských zvuků za okny karavany…
…Ten dokonale monotónní rytmus jej hladce ukolébal
do stavu polospánku či polobdění, do stavu sladkého zapomnění a on před sebou
viděl cestu – velmi náročnou a dlouhou cestu. Těžká železná karavana jej
unášela ohromnými pláněmi, nekonečnými loukami, poli, lesy a stepí, jež suchá
jak troud, vířila mračna prachu a zahalovala do šedého závoje žhnoucí slunce na
obzoru. Uháněl borovými lesy s větrem o závod, uháněl dnem i nocí, pod
sluncem i hvězdami, snášel trpělivě všechna úskalí cesty, zkroucený na malé
palandě trpěl nelítostným vedrem, třásl se zimou, marně smýval nalepený prach a
vždy, když měl všeho plné zuby, když už si přál, aby to vše skončilo, pokaždé,
někde uprostřed nekonečných dálek, kdesi za tisícerou zatáčkou, se znovu a
znovu objevovaly pohledy a scenérie, které braly dech, zdánlivě stejné, ale
přitom jedinečné, neopakovatelné obrazy, které rozjásaly jeho srdce, které ho
nenechaly klidně spát, naplňovaly ho nevýslovným štěstím a pohodou, pocity,
které nikdy předtím nezažil a on věděl, že teď je šťastný, teď je na vrcholu,
je volný jako pták a může vzlétnout a letět, kam jen se mu zachce, je jedno, na
kterou stranu a jak daleko, je volný a to je jeho krédo, které si s sebou
nese.
Zavřel oči a tiše si šeptal: život je krásný, ano, a
žít se musí, a ve volnosti je život…cesta je cíl a život je cesta a neustálé
hledání štěstí…a štěstí je volnost a ve volnosti je život… a tak neustále
navždy až do konce věků…
Najednou se na horizontu objevily ostré štíty hor.
Byly vznešené, bílé a jejich vrcholy sahaly až k nebesům. Za horami právě
vycházelo slunce. V tom se poutník probudil
„Krásný sen“, pravil
Den 1. – 8.7.2005 aneb, jak to všechno začalo…
Začátek
byl velmi tradiční. Tradice je stará několik let, a i když se ji snažíme
porušit, jak to jen jde, ta se nás drží, jako rumunský pastevecký pes
zakousnutý do lýtka. O co jde? Ano, jsou to ony – naše batůžky… a hlavně ta
jejich váha…
Den před odjezdem se velmi pomalým krokem vleču k váze na našem karvinském
nádraží a poníženě se modlím, ať se ručička nenachýlí nad to osudné číslo 20.
Vychýlení by totiž bylo drahé – za každé kilo nad zmíněných 20 se
v letadle na trase Kyjev – Biškek draze platí. Ručička bohužel
nezadržitelně vystřeluje k nebesům a snad jen můj hypnotický pohled ji
zadrží u 19-ky. To je sice fajn, ale dalších minimálně 5kg mi leží doma a bude
se muset někam vtěsnat. Kluci sou na tom podobně inu, uvidíme…
Odjíždíme naším oblíbeným Excelsiorem v 6:45 z Karviné a nekompromisně míříme na
východ, abychom po 7 hodinách jízdy stanuli na nádraží v Michalovcích.
Cestou se rozplynula poslední naděje, že by přece jen můj baťoh nebyl až tak
těžký – při jeho zvedání musím tak zatnout svaly na ruce, až mě praská pásek od
hodinek. Almara jedna, pos…, kdyby v ní bylo alespoň něco k žrádlu!!
Michlovce už známe – svou východní tvář nezapřou – na nádraží občas zavládne „tmavá fronta“
a také z toho krásného, nenuceného chaosu, který nás čeká dál na východ,
jsou již viditelné první náznaky. Tak například: až poté, co se téměř
zabezdušíme běžíc v plné polní z vlakového na autobusové nádraží, se
dozvíme, že informační kancelář autobusového nádraží přesunuli na nádraží
vlakové, ze kterého jsme se právě slavnostně odplížili… Informovat se totiž
potřebujeme, jelikož víme, že oficiální autobusy do Užhorodu už odjely a proto
jedinou naši možností je pohodový ukrajinský řidič s Ikarusem, který zde
zajišťuje neoficiální linku.
Tato linka nemá samozřejmě žádný řád, jede se, až se jede, nebo, jak to bylo
v našem případě před 3 lety, až si řidič nakoupí bermudy v Hypernově
a objede všechny další supermarkety a trhy, jaké ve městě jsou. Jelikož na
otázku, v kolik tento autobus pojede, jsme dostali typicky
rusko-ukrajinskou odpověď: „je možné, že pojede…“, na nic jsme nečekali a
změnili plán. Nastoupili jsme do autobusu do Výšné Nemecké, který nás vysadil
asi 0,5 km od hranic s Ukrajinou. Zbytek jsme museli po svých. Na hranici
se kupodivu žádné snímkování srdce a plic rentgenem nekonalo, což uvítali
především fotografové výpravy, jelikož právě před 3 roky jsme si zde „nechali“
ve zdejší „laboratoři“ vyvolat ještě nenafocené filmy, a to byla škoda… S
„lítostí“ jsme zjistili, že ani náš ženský idol, Fräulein Helga, která zde
řádila jak fúrie při naší minulé návštěvě, již tady není v pracovním
poměru (přesunuli ji zřejmě do Afghánistánu), a proto se nás ani nikdo
nevyptával, jestli tyčky od stanu jsou pomůckou pro kempování, nebo atentátní
nástroj na ukrajinského prezidenta…
Takže přechod na „druhou stranu“ proběhl, až na vypisování „Imigrační kartočki“,
zcela hladce a již brzy jsme si to frčeli najatou černou Volhou od hranice
k nádraží v Užhorodu. Jejího řidiče jsme smlouváním docela vytočili,
a tak házel cihly celou cestu (6km) až k nádraží, až jsem si vyčítal, jaké
jsem to bezohledné prase, že chudému taxikáři nedám ani na ten blbý žvanec…
V Užhorodu nás čekala samá milá překvapení. Prvním byl přímo nádherně rekonstruovaný
nádražní palác, jehož stavba snad spolkla rozpočet státu na několik let.
Opravdu honosná brána na Ukrajinu…
Druhým
překvapením byla snadná koupě jízdenky do vlaku. Pouze 30 min a několik úsměvů
stačilo, abychom dostali 4 plackarty na rychlík č.14 do Charkova
s odjezdem v 1:25 místního času (cena:32Hřív). A tak plní nadšení
jsme se vrhli lačně na ověřené pivko značky Obolon, abychom spláchli ten dnešní
horký den…
Den 2. – 9.7.2005:
Dlouho očekávaná slavnostní chvíle byla konečně tady: v 1:25 místního času jsme
nastoupili do vlaku ve směru Charkov, kterým máme dojet do Kyjeva. Nejkrásnější
část cesty — přes Zakarpatskou Ukrajinu sice neuvidíme (bude noc), ale možná to
vyjde při cestě zpět. Z Užgorodu vyjíždíme zcela nevytížení, vypadá to, že
se můžeme rozvalovat, a že dobře se vyspat nebude problém. Bohužel opak je
pravdou. Jura s Michalem si sice ve vedlejším oddílu sladce oddychují, ale
u nás je situace trochu odlišná - při prvním pokusu o zavření okna jsme
brutálně vyrvali páčku ze shnilého rámu a tak nenávratně rozhodli o svém osudu.
Dežurnyj, když to viděl, tak jen vypustil tichounké „hmmm, Čechija…“ a dál to
neřešil. Ale Marianovi do smíchu nebylo. Spíše mu úsměv postupně
v závanech (nárazech) studeného větru tuhl do podoby Mickey Mouse. A jak
hodiny běžely a my jsme neustále posilovali u okénka, které neposlušně sjíždělo
dolů, začal se v Marianově tváři objevovat výraz zoufalství, které nás
zřejmě navedlo (již nad ránem) k sestrojení gumičko-špuntového
kladkostroje, který improvizovaným způsobem měl držet okno zavřené a který
dežurnyj opět komentoval slovy: „hmmm, Čechija…“, a který bohužel opět situaci
nezachránil… A tak jsme přečkali noc tak trochu jako v drsném horském
zimním bivaku. Pro naše škodolibé potěšení jsme však zjistili, že jsme nebyli
sami - naše sousedky odvedle sice neměly přímý nápor větru jako Marian, ale
podobně taktéž nevěděly, kam dřív hlavu strčit. Alespoň jsem si díky nočnímu
bdění prošel historické nádraží ve Lvově, které bych jinak zaspal a prožil též
jeden neopakovatelný východ slunce…
… Hustá mlha zakryla Zakarpatí. Ve vlaku panuje posvátné ticho, většina pasažérů
ještě spí, sedím u okna a vychutnávám si ty chvíle, na které se nezapomíná…
Z šálku horkého čaje stoupá mlha, krouží nad prostřeným stolem jako svůdná
tanečnice, vylétává otevřeným oknem a mísí se neprostupnou mlhou, která pokryla
nekonečná pole a louky Ukrajiny, spící teď ještě hluboko pod jejím příkrovem.
Myslím na svět, který zůstal někde daleko za tím neproniknutelným mrakem, svět,
jež je teď vzdálený a nepodstatný. Jak jiný a hloupý, banální a nespravedlivý
je ve srovnání s tím, který se za okny rodí do nového dne. A tak jsem rád,
že sedím zde, nad kouřícím šálkem čaje a spolu s jeho kouřem, který se
ztrácí za jedoucím vlakem, nechávám, ať vyplují i vzpomínky a myšlenky na
tamten svět a nechávám se unášet do nekonečných dálek, mezi louky a pole,
jejichž konec oko nedohlédne… Stařičký vlak, stejně, jak už to dělá několik
desetiletí, si hrdě poklepává po staletých pražcích a maximální rychlostí 50km/h
nonšalantně projíždí obrovskou zemí a svým dokonale monotónním rytmem a měkkým
kolébáním nás uvádí do transu zapomnění, do krásného snu. Do příběhu o
stakanech vodky, láhvích piva, nebeských horách, šílených jízdách
v maršrutkách, do snu, který se postupně stává realitou a brzy nás úplně
pohltí.
Teplé
paprsky vycházejícího slunce postupně rozrývají hustá mračna mlhy, řada
pasažérů se probouzí do nového dne, vlak si vychutnává čerstvé ranní kilometry,
čaj už přestává dýmat, dežurnyj pobíhá po vlaku a budí vystupující, vystupující
budí všechny ostatní, vlakem plují tisíceré vůně snídaní a čajů, mlha se
postupně rozplývá a na obzoru se objevuje slunce. Dneska bude pařák. Víte
Ukrajino!
Cesta proběhla ve velmi pohodové formě (ostatně
jako vždy), navázali jsme kontakty s milými babkami na dolních palandách a
toto milé přátelství vyústilo ve společné prohlížení rodinných fotek, vzájemné
ochutnávky jídla a pití (my konkurujeme slivovicí, která s holkami hezky
zatřásla) a přátelský „výzvědný“ rozhovor co, kam, kdy a jak. Kolem 19h
dojíždíme do Kyjeva a vystupovat se nám jako vždy vůbec nechce…
Na Kyjevském nádraží panuje čilý ruch, i později v noci to není lepší.
Kupujeme raději hned jízdenku na zpáteční vlak s odjezdem za měsíc,
stavíme na pivko, kde se dozvídáme, že lze sehnat zde v Kyjevě levný způsob
ubytování formou pronájmu kvartýru (kolik se vleze, tolik spí), jenže potíž je
v tom, že čtyři chlapy (kluky) do jednoho bytu nikdo nechce. A my se
rozdělovat nehodláme. Že bychom vypadali tak děsivě? Nakonec z toho byla
noc na vlakovém nádraží a asi nemusím popisovat, jak jsme se dobře vyspali.
Střídali jsme se po 2h ve hlídání, snažili jsme se věnovat spánku co nejvíce z
noci, leč stejně většinu času nám na pozadí spánkových vln běžely
v staničním rozhlase informace o příjezdech a odjezdech vlaků snad
z celé Evropy a Ruska… A tak místo do růžova, jsme se vyspali do bělošedá
a ráno nás ještě přišli pošťouchnout poldové. Ale jinak v pořádku…
Den 3. – 10.7.2005
Dopoledne jsme si naplánovali malou, velmi malou prohlídku Kyjeva, Metro za 0,5
hřív (cca 2,5Kč) je opravdu pohoda, zavedlo nás po červené trase na Kroščatik,
odkud jsme podnikli malý okruh centrem. Vystoupali jsme na vyhlídkový vrchol
nad městem se širokým rozhledem na okolí a taky jsme koukli na fotbalový
stadion Dynama Kyjev. Víc po pravdě nějak nebylo k vidění.
Odpoledne jsme si museli zaplatit nehorázných 20Hřív za osobu za dopravu na letiště a
musíme uznat, že na nás drsně vyzráli, jelikož jak maršruta, tak autobus jezdí
za stejnou cenu a usmlouvat se nedá nic, i kdyby se člověk na hlavu postavil.
Letiště je asi 45km od nádraží, takže přeprava na něj taky nějaký čas zabere.
Na letišti máme spoustu času, a tak nejdřív děláme piknik na trávě přímo před
terminálem, abychom strategicky rozdělili kilogramy mezi naše almary, jejichž
váha nesmí přesáhnout 20kg, a mezi příruční zavazadla, kde se může vměstnat
maximálně 5kg. Já s Marianem máme příruční zavazadlo takových rozměrů,
jakých většina cestujících nemá ani svůj kufr. Přímo geniálním nápadem se
ukazuje býti tenká „frish-folie“, které máme obrovskou roli, a kterou
hermeticky uzavíráme naše batohy, obtáčejíc je jako zakukleného motýla. Tak,
ještě pod vrstvou folie nezapomenout letenku, pak druhé (třetí) kontrolní
vážení konečné váhy batohů a jde se na check-in. Kolem nás je plno
kultivovaných pasažérů, kteří v bermudech a tričku tlačí svá zavazadla a
malé příruční zavazadlo třímají lehce na rameni. My se zvolna suneme jako čtyři
těžkotonážní vozidla a s usilovným „Hek, hek“ táhneme naše almary za sebou.
S nevinným úsměvem zdravíme úřednici za pultem a jen s těží stíráme
kapky potu stékající po tváři, jež jsou výsledkem hřejivého efektu našeho
oblečení – procházíme totiž navlečení do Polarteců, a bund, jelikož nám
v letadle může být „cholodno“…
Až na pár peripetií s mou pípající železnou
výztuží bot a kontrolou našich asi 20 filmů, zda-li v nich něco
nepašujeme, proběhlo nalodění hladce a brzo jsme seděli ve stařičkém Tupolevu a
koukali se z okna na nádherný západ slunce a vychutnávali si pohoštění,
které nikdo z nás nečekal a už ani nikdo měsíc neuvidí. Přestupovali jsme
v Moskvě, pak už jen 4 hod. do Biškeku dalším Tupolevem s větší hostinou
než minule, což se našim víceméně nenažraným držkám velmi zamlouvalo. Ani jsme
se nenadali a byli jsme v Kyrgyzstánu…