V plánu je přechod do údolí Karakol přes sedlo Telety (3801m, 1A). Vycházíme dosti pozdě -  po včerejším dni to ani jinak nešlo. Stoupáme údolím Telety Zapadnyj širokou cestou a energie je viditelně čím dál míň, sedíme na každém kroku. Sladkosti jsme nakoupili v hojném počtu (Lakomka=3 SOM, Snickers = 18 SOM) a začíná se projevovat syndrom „ tatrankové pauzy“. Většina hovorů se točí na téma jídlo, hlavně kolik si dáme hamburgerů v Biškeku na Sovětské a když akorát nemluvíme o žrádle, tak najednou někdo zastaví, tasí oplatek a začne ho s hlasitým pomlaskáváním vychutnávat, olizovat obal a hlasitě přitom hekat a sténat slastí a křičet na celou dolinu, jak je ta Mila lepší než tatranka. To už zbytek výpravy plave ve slinách a odolává počínající schizofrenii, aby pak  se zaťatými zuby chvíli bojoval se svým svědomím a vůlí, ale stejně je každému jasné, že je to předem prohraná bitva, takže za pár minut pomlaskává i zbytek výpravy a na pár minut je klid, nikdo nic neříká, jen ten zrádce, který první tasil ten nástroj zkázy, už má snědeno a teď pomalu vychutnává tytéž schizofrenní pocity, které před chvílí zasel…. A bludný kruh se uzavírá… Vražedný to syndrom…

Cestou měníme cigarety za mléko v jurtě u cesty a pak si pohodově šlapeme údolím Telety, jež není ani moc do kopce, takže cesta ubíhá příjemně. Před místem, kde bychom měli odbočit do  boční visuté doliny ( doleva)  se musí přejít řeka z levého na pravý (orograficky) břeh. V jednom místě to vypadá na dobré místo na přechod po kamenech, jenže ouvej, Michal i s Jurovým batohem končí ve vodě. Mokré jsou totálně boty a částečně věci v batohu, na další postup není ani pomyšlení. Zbytek odpoledne se snažíme sušit věci a pak pozorujeme příchod bouřky a krásnou duhu.

Dokončujeme přechod přes sedlo Telety. Boční visutou dolinou se cesta sice hledá těžko, ale celkově se jde příjemně až do sedla, jelikož strmé úseky se střídají s rovnějšími a stezka vede trávou ( s výjimkou koncových 0,5km). Celá cesta od Džety-Oguzu do sedla nám vychází na 6-7 h pohodovým tempem. Ze sedla je pěkný výhled na obě údolí, včetně štítu Dementěva, na který jsme původně chtěli, ale už se asi síly nenajdou….V sedle opět zuří „ tatrankový syndrom“, příznaky se zvýrazňují. Všichni mají v očích ten psychotický výraz, když čekají na rozbalení…. Sestup je taktéž pohodový, již 20 minut pod sedlem je místo pro stany i s vodou. Pak jich je v údolí ještě mnoho.

...Téměř na konci údolí mě náhle oslepí třpyt kovového odznaku, jež září na límci poutníka, jdoucího naproti. Následuje silný hvizd… Podívám se dolů a to, co vidím, se mnou sekne… No ne, hoši z horské jsou tady!!! No to je nečekané shledání, vlastně náčelník tvrdí, že nás čekal o hodinu dřív, ale pro nás je to teda suprise jako prase, ještě bude veselo! Náčelník byl o dobrých 20 minut v čele, takže kecáme v jednom kuse až do příchodu Toma a Lukáše. Přemlouvají nás na společné táboření, takže vyprávění zážitků pokračuje hluboko do noci a kdyby nás zima nevyhnala do spacáků, tak ještě déle. Ještěže jsme měli vodky jenom na košt, jinak Bůh ví, jak by to zase dopadlo….

Ráno se podruhé loučíme s klukama, tentokrát to vypadá, že se setkáme až v Krkonoších při případné diashow z cest, kterou intenzivně domlouváme. I když člověk s nimi nikdy neví, svět je malý a Kyrgyzstán ještě menší… Sestupujeme s plnou polní údolím východní Telety až do míst, kde ústí do Ontoru, který je hlavní zdrojnicí Karakolské doliny. Zde v křoví necháváme batohy a dál jdeme údolím Ontor jen tak nalehko na procházku. Jsme na území národního parku, ale upřímně řečeno zatím je údolí Ontor maximálně stejně krásné jako Džety Oguz nebo Čon Kyzyl Suu, ale spíše se názory kloní k jeho menší zajímavosti. Jednoduše řečeno, nějak nám tady ten park nesedí…

Údolí Ontor má od ústí Telety tvar písmene „V“, je proto úzké a stoupáme bez větších výhledů po travnatých stráních plných květin. Po asi 1,5h chůze najednou, doslova z vteřiny na vteřinu, se před námi zjeví stěna Karakolského štítu – nejvyšší hory pohoří Terskyj Chrebet. Jsme zaskočeni tak náhlým „zjevením“ se tak velkolepého výhledu, jelikož krok zpět není vidět vůbec nic. Sedíme kousek před morénou, je tady jezírko, pasou se koně, v pozadí Karakolský štít čili samé nádherné fotogenické pohledy. Dál po moréně se nám upřímně nechce, je to zbytečná makačka po šutrech bez většího zisku v podobě hezkých panoramat. Vracíme se zpět pohodovým tempem a stavíme stan na tajném místě ve svahu u vyústění údolí Telety a promýšlíme strategický plán na zítra…

Jako malí kluci… Tak by se dal zhodnotit náš pokus o snížení nákladů na expedici trochu netradiční formou: nezaplatit poplatek za vstup do NP. V žádném případě nejsme nějací lumpové, co by chtěli obrat chudé Kyrgyzy. Ale forma, jakou je vymyšlen poplatek za vstup, je jednoduše trapná a ponižující – Kyrgyzové platí 5 SOM ( to je v pořádku, tak by to mělo být), Rusové 50 SOM a ostatní cizinci 250SOM + 100 SOM za stan – když pominu výši částky, která ve světě nemá příliš obdoby, tak je to minimálně škaredá diskriminace a navíc jsme se shodli, potom, co jsme údolí prošli, že park je tady zřízen pouze proto, že se tady nachází nejvyšší dominanty Terského hřebene a tím pádem i největší kumulace cizinců… Tolik naše morální zdůvodnění. Rozhodli jsme se proto tento poplatek doslova obejít – jsou totiž 2-3 místa, kde se vybírá mýtné za vstup – první asi 20-30 minut směrem dolů od ústí Telety do Ontoru, kde stojí jurty a stany a kde má základnu horlivý pastevec kontrolér, dále asi 30 minut níže je v bývalém táboře Karakol další „check point“, kde je vždy nutno projít a toto je asi nejnebezpečnější místo, dalších 6-8 km níže je pak závora, ohraničující vstup do NP. Za ní máme vyhráno…. A jak to všechno bylo?…

ZULU TIME 04:00 – zvoní budíček. Vyskakuji z maskáčového spacáku do vlhké tmy. Letmý průzkum okolí – všude je klid. V uších mi hraje americká námořnická hymna. Liška už je na nohou taky. Se semletým pohledem začíná automaticky balit. V sousedním stanu ticho. Sakra, hoši, to je na 10 dnů natvrdo! Až po chvilce žirafa s jestřábem začínají s balením. Začíná svítat.

ZULU TIME 04:29  Dokončujeme s liškou balení. Jsme připraveni na výsadek – zbraně v pohotovosti, peněženky hluboko, maskování alá „ hloupý honza“ nasazeno. Ve vedlejším stanu to ale skřípe. Sakra, hoši, to bude na 20 dnů zvostřené vazby! Žirafa s Jestřábem mají 16 minut zpoždění – promluva. Uloženy důtky. Opakování strategického plánu. Seřiďme si čas, je:

ZULU TIME 04:47: vycházíme do tmy. Infravidění zapnuto. Stupeň tichosti kroku 1 ( malý). Sestupujeme k řece Telety – první brodění probíhá bez ztrát na životech. Stupeň zamokření bot 4 ( vysoký), tendence stoupající. Dále pokračujeme po široké vozové cestě vyjeté nepřátelskými vozidly. V zápětí následuje druhý brod přes Telety – způsob překonání – plížením po kládě vpřed. Stupeň zamokření bot je 5 ( nejvyšší), tendence setrvalá. To je špatné. Vzhledem k tomu, že index schnutí prádla je 5 ( velmi pomalý) a stupeň biozátěže je 3, následuje porada. Je rozhodnuto pokračovat. V mužstvu panuje dobrá atmosféra. Jedině Žirafa má problém s infraviděním ( možná i s viděním vůbec - ta vodka...)

ZULU TIME 05:24: dosahujeme prvního nepřátelského tábora. Rozmisťujeme se do neviditelného zástupu. Stupeň tichosti kroku je 3 ( vysoký). Index šustění kalhot je 5 (velmi vysoký) bohužel a index tělesného pachu taktéž 5, bohužel. Asi proto jsme zvětřeni nepřátelským psem. Index hlasitosti štěkotu 5 ( nejvyšší). Vyhlášen výjimečný stav – poklusem zdrh vpřed. Naštěstí to vypadá, že to nepřítel nezaznamenal. Pokračujeme v sestupu. Stupeň tichosti kroku klesá na 2.

ZULU TIME 06:11: Dosažen druhý nepřátelský tábor. Nejobtížnější část našeho plánu. Cílem je proplížit se středem tábora mezi stany – asi 200m. Stupeň tichosti dechu je 3 ( vysoký), povoleno 10 dechů za minutu. Prokluz se daří výjimečně dobře. Za táborem neočekávaná překážka – brod- chyba v orientaci. Stupeň odmrazení končetin 2 ( střední). Řvát bolestí není dovoleno.

ZULU TIME 07:41: Snídaně mužstva. Pak následuje asi 3,5h pochodu. Cestou pouze 1x výjimečný stav  - nepřátelské vozidlo na horizontu – použit příkaz „ Do křoví vpřed zdrh!“

ZULU TIME 11:22: Brána je 423,5m před námi. Pochod veden žlabem ve východním svahu, asi 50 výškových metrů nad silnicí, kryt křovím. Postup je pomalý pro obtížný terén. Stupeň sprostosti nadávek je 5 ( nejvyšší). Postupně je dosaženo úrovně brány.

ZULU TIME 12:01: Pochod žlebem ukončen v úrovni brány.

AKCE ÚSPĚŠNĚ UKONČENA!

Gratulace, předány odměny, odpuštěny tresty….

…. Takže tak nějak to vypadalo, když jsme si hráli v Karakolském údolí. A´t jsou názory na naše blbnutí jakékoliv, my jsme byli upřímně spokojeni a překvapeni, jelikož jsme opravdu netušili, že bychom mohli uspět. Takže teď jsme mohli těch 1200 SOM využít trochu jinak. Sjeli jsme do Karakolu maršrutou za 5 SOM/os a na zdejším bazaru začal již tradiční rituál levných hodů. Okusili jsme jednak levné laskominy z trhu, ale taktéž v místním kafe pro nás zatím neznámé dobroty ve formě hotových jídel, jejichž cena ani nestojí za zmínku. Sytí a spokojení jsme se rozhodli pomalu se stahovat směrem k Biškeku, i tentokrát se záměrem poznat cestou něco nového a proto padla volba na cestu po jižní straně jezera.Na místním avtovagzalu jsme si koupili lístky na maršrut do Bokonbajeva  (75 SOM/os) přímo v kase a tím jsme znemožnili řidiči smlouvat za cenu převozu batohů ( což nám dělají pořád). Cesta ubíhala rychle (9h), jižní pobřeží je nádherné, bylo se na co koukat. Zato Bokonbajevo je sice největším městem na této straně jezera, ale ve skutečnosti je to hrozná díra. Lidé zde hojně utápějí svůj žal v alkoholu, proto nás nepříjemně zaskočil počet neodbytných vožralů, kteří dotírají ze všech stran a intenzivně. Abychom je setřásli, tak se schováváme do kafé na bazaru, kde pokračuje hostina z Karakolu.

Chceme přespat na pláži a proto se brzy musíme zvedat. Dalším mínusem tohoto města totiž je, že leží asi 7-8 km od břehů jezera. Nakonec musíme použít taxi za 70SOM/auto, což je dost drahé na zdejší poměry. Nacházíme si příjemné místo na písčité pláži, Jura krásně nachladil Baltiky, už si libujeme, jak je fajn, že jsme utekli místním vožralům ( na pláži není nikdo), když v tom se vše pokazí: na pláž se přiřítí prastarý moskvič s posádkou, kde všichni, včetně řidiče, mají viditelně přepito a okázale roztáčejí pařbu vedle nás. To by ani tak nevadilo. Marat, nejvíce zřízený člen skupiny, nám nabízí ryby a vodku, těší nás jeho ochota, ale způsob, jakým to dělá, je poněkud neobvyklý. I přes naše kategorické odmítání jsou nám téměř násilím vodka i ryby vnuceny, my se snažíme aspoň odvděčit tím, co máme, ale ono to nestačí – pohoštění bylo viditelně účelové. Marat se dožaduje lepší odplaty – zabavuje(nebo spíš krade) nám piva. Snažíme se domluvit. Marně. Prostě marast. Pak nás dožírá totálně tím, že nám velkoryse jedno pivo vrací - Baltiku nulku ( nealkoholické). Když mu bráníme v odjezdu, začíná být agresivní. Nemá to cenu… Necháváme je odjet i s pivy, snad se nimi zalknou. Z obav z dalších podobných setkání stavíme stany pár set metrů v ústraní. Tak, to byla první a snad poslední negativní zkušenost s Kyrgyzy…

Ráno to vypadalo, že se unudíme k smrti, ale nakonec opak byl pravdou, byl to mnohem intenzivněji prožitý den, než kdokoliv z nás čekal. Dopoledne uteklo na písčitých plážích Issyk- Külu ve znamení koupání v průzračné a hlavně teploučké vodě, sladkého nicnedělání a focení. Až jsme v té pohodě úplně zapomněli na újmy včerejšího dne. Jídla bylo dostatek, pohledy byly překrásné, nadšení z jižního břehu neznalo mezí. Jen jedno jsme podcenili: slunce. Jak jsme celý měsíc vydrželi bez spálenin, tak tady stačila hodinka dvě nepozornosti a byli jsme jak spařená selátka. Taky jsme si v příštích dnech hezky vytrpěli… Odpoledne Marian nakoupil v místní „galerii“ nějaké suvenýry, snědli jsme kila nanuků a rozhodli jsme se, že se přesunem do Balykči, do dalšího města na naší pouti do Biškeku.(V Balykči se musí přestupovat na maršrut do Biškeku).

Maršrutka nás vyšla na 50 SOM/os a byla to jedna z nejkrásnějších cest tady vůbec. V zapadajícím bočním slunci jsme pozorovali překrásné scenérie okolních hor, jejich holé zvlněné svahy plné barev hrály hru světel a stínů a nám jen oči přecházely nad tou krásou, nad plastičností horských svahů, nad malebností úrodných podhůří, nad mystičností muslimských hřbitovů zalitých zapadajícím sluncem, prostě nad neopakovatelností krajiny na jižním břehu Issyk- Külu, která na první pohled pustá, je ve skutečnosti tak bohatá, že to nemá obdoby… V takovém příjemném rozpoložení jsme se nechávali unášet  na měkkých pérech stařičké maršruty a není divu, že jsme byli šťastní, když jsme píchli a museli zastavit - konečně jsme si mohli na chvíli tuto krásu vychutnat v klidu a zblízka.

A není taktéž divu, že nám pak jako pěst na oko připadaly pohledy na nejvýchodnější město na březích jezera – Balykči (Rybjače). (Od Bokonbajeva asi 2,5h). Tento otřesný strašák mezi městy opravdu překonal naše představy nabyté z průvodců. Ano, je horší, mnohem horší, než jsme doufali. Je to zatím to nejhnusnější město v Kyrgyzstánu. … Bohužel pro nás zde musíme strávit několik hodin, jelikož chceme odjet až nad ránem, abychom nebyli v Biškeku příliš brzy. Potom, co se na vlakovém nádraží dozvíme, že se musíme odebrat na plac před avtovagzalem, abychom počkali na autobus, který má „pravidelný“ odjezd v 1h 30 min. Jenže autobus profrčí kolem ,aniž by zastavil, stejně jako několik poté. Jsou plné, bohužel. Nezbývá, než počkat na něco, co pojede kolem a bude tam aspoň nějaké místo… Je asi 3:30 ráno, naše zoufalství a zřízenost právě vrcholí, když zastaví omšelý tranzit plný švestek na trh. S řidičem se domlouváme na svezení do Biškeku za 350 SOM/všichni. Jenže v mašině jsou asi 4 lidi a 4 tuny švestek, takže narvat se dovnitř není vůbec lehké. Vypadáme, jak postižení obrnou, když se nám po 20 minutách soukání daří konečně zaujmout místo tam, kde vlastně žádné místo není. Obzvláště Jura vypadá, jako by jej postihla smrtelná křeč, ale je to jen zdání, je to jeho nejlepší poloha pro spánek, jakou se mu podařilo zaujmout. Kolena nalevo, ruce napravo, jedna půlka o 20 čísel níž, hlava zvrácená dozadu, jazyk z pusy… Tak nějak jsme cestovali necelé 3h…. Asi o půl šesté jsme konečně v Biškeku.

A je tady poslední den v Kyrgyzstánu. Bude dlouhý, jelikož jsme na nohou už od 6 h ráno. Jura má naprosto jasno v tom, jak ho stráví, ano, doslova ho protráví. Totiž vynikající hamburgery na Sovětské ulici jsou naší modlou již několikerý den, ale v poslední době se naše představy věnují pouze myšlence na složení těchto křupavých pochoutek, z blbých hambáčů se stala obsese na život a na smrt… Probíráme důkladně kolik a jakých si dámě, zda kuřecí či hovězí, zda to proložíme zmrzlinou nebo dalším hamburgerem… Ránou pod pás je otevírací doba stánku, kde tyto pochoutky dělají – od 10h!!! Jura má sliny až po kolena a patrně se brzy přilepí ke stěně stánku, posledních 10 minut přešlapuje, jak posedlý, aby se pak vrhnul na první obsluhu, objevivší se za pultem. Již jen pohled na to uspokojení je fascinující. My nezůstáváme pozadu – ony jsou totiž opravdu skvělé!! Slastné!! Jedinečné!! Ještě několikrát dnes zažijeme ten nepopsatelný pocit….

Každý se dnes snaží stihnout, co předtím nešlo – takže hlavně suvenýry – v GUM´u (Glavnyj Universalnyj Magazyn) je obrovský výběr, ale i nehorázné ceny, ale dá se smlouvat. Na Ošském bazaru není takový výběr, ale ceny poloviční. Milým překvapením je cena pohledů do ČR -11,50 SOM. Pak navečer ještě baňa za 40SOM/os na ulici Sultána Ibrahima a už musíme na letiště. ( Ještě bych zapomněl, padly další 2 hamburgery). Maršrut na letiště (č.12) odjíždí od Ošského bazaru, nám se ho podařilo odchytit již zastávku před ním. Lístek stojí 20 SOM, 10 SOM si samozřejmě řidič přiráží za batohy. Aspoň že zas máme dojem, že je to opět nejrychlejší maršrut v Kyrgyzstánu, rychlost neklesá pod 140 km/h. Asi za 30 minut jsme na letišti a jsme rádi, že jsme tady – tak klidné a prázdné letiště určitě není široko daleko. Máme spoustu času si vše přebalit, promyslet, utratit zbytek SOMů a trošku se i vyspat.

(Dopsáno s odstupem 3 let...):

Návrat probíhal letecky na lince Biškek – Moskva – Kyjev, odtud pak přes překrásnou Podkarpatskou Rus do Užgorodu. Odtud pokračujeme autobusem na pravidelné lince Užgorod – Michalovce. Trochu komplikace a velké zdržení na ukrajinsko-slovenské hranici. Z Michalovců návrat vlakem do Karviné...

Ukončení této zatím nejpovedenější expedice v hospůdce v Českém Těšíně.

Koniec filma!