Bylo to snad to nejhezčí ráno, jaké jsme tady zažili. Není divu, vždyť to bylo první ráno v ráji... Za stany temně duní ledovcová řeka, na jejích březích se pasou koně a rodinky Kyrgyzů ospale posedávají před jurtami a stany a připravují snídaně. První sluneční paprsky nesměle osvětlují vrcholky hor a šťavnaté stráně plné květů. Nejdřív jsme si říkali, že si lázeňskou praxi vyzkoušíme až ve vedlejším údolí, jelikož tam, v Džety-Oguzu, jsou, na rozdíl od Čon-Kyzyl-Suu lázně plně funkční a nachází se tam oficiální sanatorium. Avšak Marian měl ráno cestu dolů k „lázeňské“ budově a teplá voda ho natolik zlákala, že neodolal volání horkých pramenů a odskočil se vykoupat. Když jsme ho viděli, jak s úsměvem na tváři zlehka vplouvá do tábora, očištěn na duši i těle, tak jsme pro změnu neodolali my.

Zaplatili jsme vstupné 10 SOM/os místnímu „správci“ a byli jsme vpuštěni do temné podzemní komnaty, kde uprostřed místnosti ve stařičkém bazénu jemně vířila lázeňská voda. Stav „lázeňské budovy“ připomínal naše kasárny po odchodu sovětských vojsk, nicméně, jak jsme si v sousedním údolí Džety-Oguz potvrdili, koupání to bylo mnohem zajímavější – více familiérní - chodili se sem totiž koupat nemnozí místní výletníci z vesnic v podhůří, prostě to tady bylo míň profláknutý, jak by řekl náčelník a tím příjemnější. Akrobatickým kouskem bylo už jen se do bazénu dostat – shnilé schůdky ne a ne stát zpříma. Potom, co se to konečně povedlo, nás čekal opravdu nevšední zážitek: uvelebili jsme se na skalní římse bazénu a proudy krásně teplé vody sahající až po krk nám příjemně prohřívaly těla a občas nás čekalo i překvapení v podobě malých bublinek vyvěrající horké vody, která příjemně masírovala chodidla, respektive připálila někomu zadek, když zaujal odlišnou pozici...

Po koupeli nám k pocitu dokonalé nirvány už nic nechybělo a mohli jsme, příjemně odpočatí, vyrazit na trek údolím Čon-Kyzyl-Suu nahoru k horám. Tvrzení, že toto zapomenuté údolí je opravdový ráj na zemi, se v příštích hodinách jen potvrdilo. Putovali jsme pozvolna stoupající stezkou mezi neuvěřitelně krásnými háji ťanšanských jedlí, loukami plnými pestrobarevných květů, šťavnaté trávy, pasoucích se koní, opodál burácela ledovcová řeka a v dálce ze strání padaly do hloubky bezejmenné vodopády... No, prostě větší kýč jsme v životě neviděli. Byl to krásný den, i když pršelo pravidelně v jedno až dvouhodinových intervalech. Ale když slunce vysvitlo, tak pohledy a panoramata neměly chybu. Asi po 2-3 hodinách dorážíme ke stanici FGS, kde žije pár kyrgyzských rodin, jež se zde starají o chod meteorologické stanice a vlastně i o ubytování případných hostů (40SOM/os), respektive hladové pocestné nakrmí lepjoškou či jinými potravinami a žíznivé napojí mlékem. Závěr dne je opět ve znamení dobrodružství – v místě větvení údolí je třeba překonat dvě ledovcové řeky s tak dravým proudem, že by uživily nemalou hydroelektrárnu a to bohužel po mostech, které vlastně jsou tvořeny náhodně spadenými kmeny, ležícími napříč vodou. Tasíme lano a snažíme se udělat jakési zábradlí, abychom se měli o co opřít, až půjdeme s 25 kg batohy po dvou mizerných kmíncích. První odvážlivec nastupuje na visutou hrazdu – na mokrých kmenech se ale nožičky smekají a smekají a k tomu, do rytmu tohoto podivného tance na hrazdě, stříká voda v pravidelných nárazech a „svlažuje“ nám ještě víc naše již i tak důkladně promáčené botičky. Je na nás určitě groteskní pohled, ale nám do smíchu není. Nakonec přece jenom nikdo zpět k lázním spláchnut nebyl a tak již bez nečekaných příhod stavíme stany na hezkém místě pod jedlemi „poutníků“....

Opět se nám zachtělo výstupu. Zde v údolí Čon-Kyzyl-Suu je v průvodci popsán jen jeden – na štít Kotor (4500 m.n.m.) v úplném závěru údolí. Takže není co řešit, jde se na to! Jelikož nás čeká asi 1500m výškových jedním směrem, vyrážíme už po 6. hodině ranní. Je vidět, že údolí příliš frekventované není – cestu si hledáme za každou druhou zatáčkou. Počasí sice přeje, ale z našeho tábora je to přece jen pěkná štreka. Nejdřív strmé stoupání „ visutými zahradami“ kolem vodopádu ( asi 1h), pak povlovná cesta kolem široce tekoucí řeky, na jejíchž ostrůvcích nádherně kvetou fialové kvítky (asi 1h) a pak příšerná cesta po hřebínku morény až k ledovci ( další 1-1,5h). Ledovec zespoda vidět není, takže když ho za zatáčkou konečně spatříme, téměř že se nezalkneme: je posetý trhlinami,velkými jak kamion a nad ním na skalách visí 10m seraky ledu, které vypadají, že si jen vybírají, jestli je lepší se urvat už teď nebo až půjdeme dolů. Jedna ukázková lavina už ledovec zdobí, takže se cestou nahoru kocháme tím jedinečným pocitem mírného mrazení v zádech při pohledu na ani ne metr vzdálené obrovské spadené ledové bloky. Brzy počínáme kličkovat mezi trhlinami, naštěstí je ledovec bez sněhu, takže ty krávy jdou dobře vidět, ale čím dál tím víc narážíme na místa, kde si s obcházením nevíme rady nebo je svah příliš prudký. Asi 50m výškových pod sedlem Kolpakovského (4300m) se rozhodujeme pro sestup, jelikož situace nevypadá bezpečně – nevíme, kudy z labyrintu trhlin a navíc se kazí počasí. Stačilo 10 minut a vrchol Kotoru je nadobro v mlze. Až sem, do výšky 4250m, nám to zespoda ledovce trvalo asi 2h (ve 13h začínáme sestupovat). Nejsme nijak naštvaní, jelikož jsme si krásně zalezli po ledovci, byli jsme téměř v sedle a na vrchol už to není nijak obtížná cesta. Byl to jednoduše podařený výstup i když zdolat dominantu údolí Čon Kyzyl-Suu se nám pro tentokrát nepovedlo.

Všechna ranní ptáčata byla plánovitě vyhubena a proto vstáváme, až se vyspíme a odcházíme, až se sbalíme, takže ve stanici FGS jsme až tak někdy ve 12h.Sestupovat údolím bylo velmi příjemné, sklon je opravdu „body friendly“ a navíc je pořád co objevovat – pohledy jsou na druhou stranu snad ještě krásnější. I přesto, že nemáme příliš času, zůstáváme na stanici FGS asi hodinu, jelikož se nemůžeme odtrhnout od perfektního mléka a lepjošky z místního hospodářství.  Připadám si jako na sjezdu socialistické mládeže – každý vypijeme litr mléka a ani nemrkneme. Na druhé straně řeky stojí také jurty a tak, ještě nevzpamatovaní z jedné žranice, už jsme zvaní na druhou. Perfektní hustá smetana v podobě nátěrky na chleba nemá chybu, k tomu čaj s mlékem, vše ve stylovém posezení před jurtou. V rámci našich možností se snažíme konverzovat s milou babičkou, která neustále vybízí k okušení dalších dobrot. Máme výčitky, tak aspoň kontrujeme tatrankami pro děti....

Po dvou hodinách přecpaní téměř k prasknutí se plížíme těžce oddychujíc údolím Karabatkak ve směru sedla Arčator (1A). Naším cílem je přejít do sousedního údolí Džety- Oguz. Jde se ztěžka, takhle plní jsme byli naposledy v Čolpo-Atě. Brzy navíc v tom nejstrmějším svahu ztrácíme stezku a napůl lezeme, napůl se plazíme 500 m travnatým svahem plným neznámých květin. Marian nedopatřením vráží prsty do té největší pýchavky, jakou jsme kdy viděli, bohužel je nezralá a má proto lejní konzistenci. Po 4-5 hodinách výstupu od FGS stojíme asi 1km před sedlovým výšvihem. Potkáváme 2 holky z Germánie, které samy samotinky trekují po Kyrgyzstánu. Obdiv je na místě! Stejně jako ony už dnes přes sedlo Arčator nepůjdeme, jelikož sil nět a nevíme, jak se spaním na druhé straně. Stavíme stany ve 3500m a příjemně si vegetíme na zapadajícím výsluní....

Sedlo Arčator (3700m n.m.) se tváří, že je co by kamenem dohodil. Ale zdání klame- závěrečná suť se jeví jako nepřekonatelný oříšek a výstup ní nám zabere ještě dobrou hodinku. Holky z Germánie nás uvádějí v rozpaky svým vražedným tempem a brzkým vstáváním.

V době, kdy se plahočíme tou nejstrmější části, ony už dávno svačí v sedle. Ze sedla je to nejdřív prudký sešup sutí, pak se cesta narovnává na moréně a pokračuje nepříliš strmým sestupem až do údolí Džety- Oguz (4-5h). Zde jsme bleskově odchyceni místní „jurtovou mafií“, v čele s jejich čtrnáctiletým iniciativním vůdcem a chtě nechtě vedeni na opačnou stranu, než jsme původně chtěli. Jsme zváni do jurty na kumys, což je vskutku svízelná situace, jelikož při zaslechnutí tohoto slova, po našich zkušenostech z Čolpon-Aty, se nám ježí kůže po celém těle. Holt, kumysovci z nás nejsou. Snažíme se to taktně naznačit, ale příliš úspěšní nejsme. Každopádně se dozvídáme, že bychom měli přejít na druhou stranu řeky, chceme-li zítra vystoupit na panoramatický štít. Můstků zděs nět a proto se brzy dozvídáme pravou příčinu velkého zájmu o naši maličkost ze strany pastevců. Totiž jediným způsobem, jak překonat řeku, je přejet ji na hřbetu koně. A tak si z pronájmu koní místní horalé udělali byznys. I když bychom možná řeku někde přebrodili, necháváme si říct a domlouváme ( vlastně už to bylo za nás stejně rozhodnuto) přepravu na koních.

Adletovi, jak se mlaďoch jmenuje, podávám svůj „příruční“ batůžek a on, netuše, že by na zádech inostránců mohla viset taková vražedná kovadlina, si iniciativně nahazuje batoh na záda, klesajíc ihned i s koněm téměř k zemi s velmi zajímavým výrazem ve tváři... Myslím, že sbalená jurta by byla lehčí.... Ale i on má svou hrdost a se zaťatými zuby se usmívá a tvrdí, že s batožinou „vsio normalno“. Kak normalno, tak mi ji můžeš chvíli vézt... Kyrgyzové jsou rození jezdci, vlastně se říká,že se v koňském sedle přímo narodili, a proto se přejezd řeky uskuteční v kyrgyzsky velkém stylu – v tom nejdravějším místě – kluci nás berou za sebe na koně a ve řvoucím proudu ledové vody ženou koně na druhý břeh. Cítím, jak těm chudákům ujíždí kopyta na kluzkých kamenech, břichem se téměř dotýkáme dravého proudu, voda stříká 2m vysoko a boty mám tím pádem mokré, jako bych brodil pěšky. Ale: „Vsio normalno!“, jak neustále hlásí Adlet. S batohem si připadám jako důchodce z NDR, nalézt na koně ještě nějak šlo, ale dolů ani Bohovi – asi mě budou muset zvednout heverem.

Na druhém břehu jsme pozvaní do příjemně vytopené jurty a ihned je nám prostřeno před nosem a nalit samozřejmě náš oblíbený kumys - holt chutnat musel, někdo si dal i dvě misky... Kromě toho je nám nabídnut čaj, lepjoška, kumys, mléko a zase kumys a my bychom byli blázni, kdybychom se tomuto rautu bránili a tak pohlcujeme do bezedných žaludků, co se dá žvýkat nebo pít a naše úsměvy se čím dál víc rozšiřují, jak volného místa v břiše ubývá. Děláme nějaký směnný obchod, hlavně jdou na dračku různé základní léky, jako analgetika apod. ( což je u věčně zdravých Kyrgyzů trochu matoucí?). Po chvíli to vypadá, že je přestala naše návštěva bavit, tak se zvedáme, platíme za převoz a po správné straně řeky pokračujeme nahoru do hor. O něco výše na soutoku dvou řek to nejdřív vypadá, že můstku nět, ale nakonec se nějaké dvě stlučené klády najdou, my můžeme projít a pokračovat dál nahoru proti proudu údolím ještě pár kilometrů. Až pozdě večer si nacházíme pohádkové místo na stan na zelené louce s výhledem  na monumentální stěnu pětitisícového Oguz Baši.

Ráno jsou pohledy ještě impozantnější než večer. Shodujeme se, že tento tábor v závěru údolí Džety Oguz je zatím nejkrásnější a nejkýčovitější, jaký jsme kdy zažili. Dva tisíce metrů vysoká stěna Oguz Baši s mohutnými ledovci a seraky vyrůstá přímo ze zelených luk plných květů, kterými protéká průzračný potok a hned vedle kalná ledovcová řeka a celkový obraz dokonalosti doplňují nádherné jedlové háje....

Dnes je v programu výstup na Panoramatický štít, což je skalní, 4000m vysoký vrchol v bočním hřebeni, ze kterého jsou, jak název napovídá, daleké výhledy do údolí Džety Oguz i Karakol. Čeká nás opět přes 1200m výškových jedním směrem, takže vyrážíme brzo ráno. Stezka vede až k moréně ledovce a pak po jejím hřebínku do míst, kde se tento snižuje a po levé ruce se zvedá travnato-suťový vrchol. Jelikož se nám nedaří ani omylem najít stezku, šlapeme jednoduše přímo nahoru, nejdřív trávou a pak nepříjemnou hrubou sutí a nahoře velkými kamennými bloky. Brzy zjišťujeme, že náš intenzivní program zde v Terském hřebeni nás musí nutně přivést na úplné dno našich sil. Objevuje se totiž těžká krize a odporná cesta sypkým svahem je posledním hřebíčkem do rakve. Nakonec se nám vrchol (i když ne v plném složení) přece jen podaří dosáhnout, ale byl to velký vnitřní boj - vůle pokořit vlastní štít na jedné straně a našeptávání pohodlnosti zůstat asi 50m pod vrcholem na straně druhé ( vrcholová část byla dost exponovaná a navíc nebyla jistota, který z mnoha výčnělků je vrchol).

Radost je velká, výhledy výtečné, jak po Džety Oguzu, tak do Karakolské doliny, ale zase je třeba říct, že.......podruhé bych ten zpropadený vrchol nešel ani náhodou! Výstup nám trval asi 4h. Sestupujeme alternativní trasou suťovým kuloárem severně od štítu a je to o poznání lepší (3h k táboru). Po krátké pauze balíme týž den všechny saky-paky a sestupuje ještě asi 3-4 km níže k jurtám našich známých z předešlého dne. Jsme pozvaní do stanu, v příjemném rozhovoru, hlavně s vyrovnaným a rozumným starším Kyrgyzem, se dozvídáme ledacos nového, doplňujeme energetický deficit a snažíme se domluvit rozumnou cenu za zítřejší výlet koňmo do sanatoria v Džety-Oguzu. Na ten nápad - jet na koních - jsme nepřišli sami, byl nám spíš podnikavými pastevci vnucen, ale brzy se nám začal hodně líbit a byli jsme pro po chvíli všemi deseti, když jsme zjistili, že cena je pro nás více nežli přijatelná. Tak to jsme ještě nezkusili – projížďka na koních! Kde jinde tento sen uskutečnit, než v zemi koní a jezdců! Takže jsme si plácli na to – 4 koně do lázní a zpět za 150SOM/os. Tak to jsem zvědav, jak to celý dopadne!

Kyrgyzům se nabídka přes noc nějak rozležela v hlavě a ráno se kroutí jak hadi a zkoušejí všemožně kličkovat. Výsledkem je nakonec svezení na koních jen k lázním bez zpáteční cesty (asi 15 km) za 75 SOM/os a bohužel jsou jen dva koně k dispozici, takže to znamená, že my jedem po dvou a naši průvodci šlapou pěšky. Jinými slovy, jak jsme celou dobu naštvaní, že nás mají za amerikánce, tak teď je hrajeme se vším všudy... Naši poddaní poslušně ťapkají před námi a my si užíváme naší životní jízdy.

Instrukce zněly jasně:zatáhneš doprava, pojede doprava, zatáhneš doleva, pofrčí doleva, řekneš „ču,ču“ a zrychlí jako blesk, křikneš „drrrr!“ a stojíš na místě. Není co řešit, je to jasný. Teorie je však jedna věc a praxe jiná. Jasné to bylo všem až na koně. Tahali jsme jak v loutkovém divadle, ale ta naše Hatátitlá  s křížkem po funuse se soustředila hlavně na trávu, kterou by cestou snědla. „ Když nejde po dobrém, tak půjde po zlém“, pomyslil si Marian a vytáhl bičík. Tím mě párkrát šikovně přetáhl po lýtku a mé bolestné ječení přimělo Hatátitlu k dvěma rychlejším tempům. Pak ji opět zlákala pastva. „Čuj, čuj, čuj, čuj, čuj!“ řvu z plných plic a kobyla se jen uchíchtne a věnuje se dalším steblům trávy. Líně se vlečeme z příjemného kopce. Po chvíli mě začíná dosti tlačit koníčkův hřbet tam mezi.... a je mi jasné, že se dalších pár dnů nevy... A to neřeším to vepředu. Ne, ve dvou v sedle najednou to fakt nemá cenu. Rozhodujeme se pro střídací taktiku. Po 20 minutách vždy zastavujeme a měníme se v sedle. Ten druhý jde pěšky. Zastavujeme nejlépe u metrových šutrů, jelikož do sedla by nás jinak museli tahat heverem. Hatátitlá na „ drrr“ prdí, na „prrr“ sere z vysoka a tím pádem stačí chvilka nepozornosti a už se plížím jako Vinetou hustým stromovím a kobyla si v klidu vykračuje k ledovcové řece. Za asistence všech pěších jsem manuálně „vybaven“ z křoví, postaven, jak autíčko v PC hře zpět na dráhu a mohu pokračovat v jízdě. Jura s Michalem si hned na začátku vyzkoušeli, jaké to je, když si kleká velbloud – asi tak se museli cítit, když chudák jejich kůň uklouzl na šutru a přední nápravu snížil o dobrý metr k zemi. Ale vše dobře dopadlo. No, ale konec té ironie. I když je třeba říct, že pěšky bychom byli v lázních mnohem dřív než koňmo, byla naše první jízda na koních v životě perfektním zážitkem i zkušeností, měli jsme aspoň možnost, kochat se ze sedla krásou okolních hor a přírodou v údolí Džety-Ogur vůbec, prostě vše probíhalo v duchu filmu „ Dědictví, aneb...“.

Jestli údolí Čon Kyzyl Suu bylo skvost, tak Džety Oguz byla perla ve skvostné koruně – opět překrásné scenérie, Švýcarsko střední Asie by mohlo být to pravé přirovnání. Cestou jsme viděli i známou Poljanu Světů, kde na obrovské louce plné květů jsou překrásné výhledy na zasněžené obry v závěru doliny. Ještě silnějším zážitkem však byli skalní formace Džety-Oguz ( Sedm býků), které se tyčí přímo nad lázněmi (kurortem) Džety-Oguz. Jsou to mohutné skály a, co je pro nás úplně nepochopitelná věc, rudé barvy. A k tomu azurové nebe a zelený les a je na světě zase pár kýčovitých fotek....

V kurortu jsou dva obchody i restaurace v jednom, no, a když jsme nakombinovali velmi levný sortiment z obou, byla z toho zase jedna krásná hostina za babku. Dali jsme si nudle se zeleninou za 8 SOM (=5Kč), k tomu kyrgyzské pivo za 16 SOM (=9Kč), pak to samé ještě jednou se spoustou lepjošky, posléze se šlo do druhého kola a na stůl mašírovaly pirohy s masem a cibulí (originál název nevím). Jura si dal mezitím Baltiku 9, pivo, jež má 8% alkoholu a vypadal po něm, jak po vydařené gymplovské akci nad ránem. Nálada stoupala do euforických výšin v přímé úměře s obsahem žaludku. Teď, po nudlích s čínou, když si na to vzpomenu,tak bych brečel. Posléze se šlo na poštu s cílem navázat spojení s domovem, jelikož GSM signála v Těrském nět. Jaké bylo naše překvapení, když mi ženština ve sluchátku řekla, že jestli si chceme zavolat do ČR, tak se musíme stavit k ní domů – prý 4. dům zleva za obchodem. Tak tomu říkám pošta! Ještě více a příjemněji jsme byli vyvaleni, když na určeném místě kromě telefonu stál prostřený stůl, opět plný dobrot, až oči přecházely. Z telefonování domů (40SOM/min) se stala společenská událost, obšírně jsme pohovořili o všem možném a ještě dokonale docpali žaludky. A pak už chybělo pouze jediné – lehnout si do vany s teplou vodou....

Lázně se v Džety Oguzu nacházejí ve velké budově ve stylu socrealismu, celkově několikapatrový barák na nás dýchne zašlou slávou minulých let. Tak před 40 lety to musela být chlouba Sojuzu, dnes klepou bídu a počítají každý SOM, ale milý a srdečný personál zůstal dodnes. Hned u dveří jsme odchyceni a předvedeni před místní doktorku. Jsme z toho zmatení – vypadá to, jako by nás zapisovali na měsíční léčebnou kúru – opatrně naznačuji, že chceme jenom vykoupat a jedeme zpátky do hor, až po chvíli je mi vše vysvětleno – tlak a srdeční ozvy se vyšetřují standardně u všech, aby to s námi při té nadmořské výšce (+-2000m) a teplotě vody (+-35C) neseklo... Cena za koupele je příjemná – 35SOM/ vana, 30SOM/ bazén. Jdeme zkusit vanu – jsme roztříděni do kabinek a ponecháni svému osudu. Škvírou ve dveřích pozoruji výhradně ženský personál, jak pendluje sem a tam kolem vany, kde bych si měl lehnout, jak mě Pánbůh stvořil. Nemůžu se k tak drastickému činu, jakým je prezentace mého měsíc mučeného těla, odhodlat, vystupuji proto nesměle v trenclích a čekám, co bude. A je to tady… Profesionálním posunkem jsem poslán zpět a mám se vrátit…sakra….je to tak. No nic…..Vcházím znova, ale přece jen, to přece nejde, takže mám kolem pasu ručník….Opět trapně stojím v pozoru….A opět profesionální posunek a, chtě nechtě, ručník jde stranou! Takže zavírám oči a lezu do vany….Příjemně teplá voda mě obklopuje ze všech stran, postarší dáma naprosto znuděným způsobem zaklapne dekl nad mým přirozením a mám po starostech. Už se můžu oddávat příjemnému ležení v teploučké vodě, hmmm, lahoda! Krásný relax, navíc s výhledem na hory -  škoda, že trval jen 10 minut!

Pocity všech po lázni jsou stejné- už jen zalehnout a spát. Nás však čeká ještě nákup potravin na posledních 5 dnů a pak cesta zpět. Nikomu se nechce šlapat 15 km, proto si po hodinovém  handrkování o rozumnou cenu, nakonec domlouváme místního chlápka s Laděnou za 300 SOM/auto na asi polovinu cesty. Všichni jsou tady drazí, jelikož cesta je v hrozném stavu. Jsme ale vděčni za to, co máme -  už to vypadalo, že neodjedeme vůbec. Laděna se škrábe, seč může, po pár kilácích rána jak z děla – „amortizátor kaput“ hlásí řidič – „ no, to je paráda“, myslím si „ teď to bude za dvojnásobek“. Ale naštěstí jsme zůstali u staré ceny. Dalších asi 6 km šlapeme pěšky, u stanů jsme až potmě a vaříme do půlnoci. Opět den, který měl 25 hodin…..