Den
15. - 22.7.2005
Ráno
nás probouzí déšť. S hrůznou vytrvalostí nám buší o stany. Budíček se proto
několikrát posouvá. Vyrazit se nám povede až v průběhu odpoledne. Vypadá
to, že aspoň na chvíli nám počasí dovolí něco podniknout. Jenže nám nestačí
chvilka, potřebujeme celý den, jelikož se chystáme dorazit ke stejnému cíli
jako hoši z horské včera – k závěru údolí Ala- Arča, kde se má nacházet jeden z
monstrózních neuskutečněných plánů Stalinovy éry – velký lyžařský areál, který
však nikdy nefungoval. Prostě soudruzi nejdřív realizovali, pak přemýšleli.
Jakmile svůj plán trochu promysleli, zaveleli: „Konec“ a vše nechali, jak bylo,
včetně bagrů a jiných hrůz, které prý tam dodnes zapadávají sutí. Údolí ale má
asi 11 km, převýšení je taky nemalé +-1000m, takže je to túra na celý den.
První,
pro někoho nepřekonatelnou překážkou, je potok, tekoucí přes cestu hned za
táborem. Jeden nejmenovaný expert nám předvádí, jak na to:
nejdříve
vystupuje 100m proti proudu, aby zjistil, že tudy cesta nevede. My se dobře
bavíme na druhém břehu při pozorování této kuriózní pantomimy. Najednou
nevěříme svým očím – proti nám pochoduje náš šikula s kládou dobrých 3m
dlouhou, hodí ji do proudu, načež konsternovaně pozoruje, jak ta odplouvá úplně
jinam, než je třeba. Rozhodujícím pokusem je skok do dálky, který končí.... No
řekněme lépe, než pokus s kládou....
Asi
po 30 minutách vynucené kulturní vložky pokračujeme údolím, ale brzy
zjišťujeme, že počasí neřeklo své poslední slovo. Potěšením v dešti jsou nám
„neskutečné“ plantáže lesních jahod. Hodně nás mrzí to počasí, jelikož údolí
vypadá opravdu skvěle. Náš pokus o trek zakončujeme u odbočky do údolí
Top-Karacaj, kde stojí chýše ( stan) pastevců. Upřímně žádám o čaj a jsem upřímně
zchlazen postarším pastevcem, který jen výmluvně ukáže na rozmočené ohniště…
Rychlovarnou konvici tady asi mít nebudou, to mě mohlo napadnout... Vracíme se
s nepořízenou, aspoň večer si zpestřujeme čajem s medovinou, který velkoryse
nabízí Lucka s Martinem.
Den
16. - 23.7.2005
Dnešní
den se loučíme s Ala- Arčou a Kyrgyzským hřebenem současně. Naším cílem je sjet
do Biškeku, tam zařídit vše potřebné a odjet navečer někam nad Issyk- Kül,
abychom se mohli chvíli rekreovat.... Ráno se snažíme neudělat si trapas před
Luckou a Martinem tím, že bychom zdržovali. Leč ať lítáme, jak lítáme, přesně
to se stane. Prostě klasika – 2h balení a snídání nám zůstanou navždy. Naštěstí
o nic nejde, jelikož v 8h ráno v hotelu Ala- Arča žádný vražedný provoz
nepanuje. Jediným zpestřením čekání je krmení sociálně slabých a nedoživeným (
rozuměj místního Azora a mně) týden starou lepjoškou. ( Běžte někam závistivci,
mě chutnala a Azorovi taky.) Konečně v 9:30 se situace zlepšuje – sjíždějí se
první auta.
I
dochází k něčemu, co bych u nás jen stěží vysvětlil. Starý Kyrgyz přijíždí s
rodinou na piknik a když je námi požádán o odvoz k bráně NP (+-12km) – na
dvakrát (!)- jelikož je nás 6, chvíli přemýšlí a pak reaguje naprosto
nepředvídatelně: „Nebudu se zbytečně vracet, vezmeme to najednou!“. Vrháme na
sebe pohledy vyjadřující něco v tom smyslu: „Špatně sis nás spočítal!“, ale
brzy jsme vyvedeni z omylu. Chlapák se tváří, že tak jezdí každý den a bez
otálení začíná s balením. Starý Ford ( samozřejmě žádný combik) bobtná jako droždí,
když se do něj zkouší narvat 6 lidí s 6 batohy velikosti dospělého člověka a
ještě někdo musí řídit. Samozřejmě už první batoh zabral celý kufr, takže se
pojede s otevřeným poklopcem. Systémem push and press se pomalinku daří
zlisovat většinu bagáže do různých části auta… No a pak přichází vyvrcholení
celého aktu balení – na zadní sedadla se nás postupně vleze 5 (!) osob + 1
obrovský batoh. Ford se se skřípěním rozjíždí, já si v poloze postiženého
dětskou obrnou užívám neopakovatelnou měkkost Michalových „tlustých“ kolen,
avšak Kyrgyz nevzrušeně jede a je spokojen, jak to všechno krásně vyřešil… Za
100 Som/auto nás po chvilce vysazuje před branou NP, odkud nám už bez průtahů
navazuje maršrut až do Biškeku.
S
cenou je obtíž kvůli batohům. Nakonec 250Som/6 osob, což je pohodová cena. Ale
batohy jsme zaplatili. Martin domlouvá svezení dle svých potřeb k hotelu
cestovky „Asia travel“, kde je uschován jejich ztracený batoh, který cestoval
do Biškeku přes Mnichov a na který už s Luckou nějaký ten den čekají. Vše je v
pořádku a tak se loučíme s Luckou se slibem shledání v den odletu (odlétají ve
stejný den) a s Martinem jdeme vyřizovat formality do města.
Dýchne
na nás opět ta drsná středoasijská realita – 40 C ve stínu, rozpálený asfalt,
prach, auta, hluk... kombinace jen pro silné nervy. Na druhou stranu ta
atmosféra orientálního tržiště či jen prosté ulice plné různých postaviček má
něco do sebe. ...
Druhá
návštěva Biškeku má už mnohem větší řád - daří se nám bez zbytečného a
unavujícího chození zařídit vše potřebné – jezdíme jednoduše maršrutami za 5
Som. Potvrzujeme si domněnku, že v Biškeku jsou 2 sportovní obchody : Redfox na
Sovětské ulici a Marco-Polo na Gorkého ulici – v obou mají přibližně stejný
sortiment i ceny. Avšak pro nás dobrou zprávu nemají: nejsou velké bomby do
vařiče – kupujeme tedy malou za 240 Som. 10-ti denní obrovský hlad nám nedává
klidně žít a tak se rozhodujeme nijak se neomezovat v tomto základním pudu
žravosti a navštěvujeme opakovaně Ošský bazar a jeho okolí, kde nakupujeme ve
velmi levných stáncích různé dobroty a speciality.
Nějak
se však to hříšné přežírání omezit mělo, hlavně mě ho měl někdo zatrhnout… V
jeden moment to totiž vypadá, že mě to neskutečné množství žrádla asi roztrhne
zrovna v tu nejnevhodnější dobu, v ne zrovna příliš vábném tureckém
záchodě.... A taky že roztrhlo… Po mé návštěvě tam už nemůže nikdo nikdy
vstoupit.... A zase zkoušíme šašliky, pivo, vodku, lepjošku, hamburgery,
pirožky... Prostě vše, co přijde pod ruku, je to nekonečný proud žrádla, který
se zastaví, až se někdo z toho po....
Na
mailu se od kluků z horské dozvídáme, že už den lenoší v Čolpon-Atě a jelikož i
my chceme na chvilku relaxovat, necháváme se přesvědčit pro toto populární
letovisko. Rozhodujícím argumentem je bezkonkurenční bydlení, které nám kluci
sehnali – za 10 Som/os i se sprchou a kuchyní! Rozhodnuto, jede se! Od Ošského
bazaru je to kousek na autobusové nádraží ( to západní), kde si za 150 Som/os
objednáváme maršrut do Čolpon-Aty. Až se opravdu řádně naplní, vyráží
střičká dodávka cca v 20h na cestu. Zastavujeme ještě párkrát pro doplnění
zásob, ale jinak je náš řidič opět ten nejrychlejší v Kyrgyzstánu. Ještě, že je
venku tma. Cestou kupujeme i kumys, který se stává, podobně jako šoro,
synonymem pro nástroj středoasijské pomsty místních turistům s projímavým
účinkem. Nějak nám ty zdejší nápoje nejedou.... Do Čolpon-Aty je to z Biškeku
asi 3-4 hodiny, když dojíždíme do cíle je noc v plném proudu a tak se
začínáme strachovat, kde budeme v tom rušném letovisku spát. (Na místě jsme
něco po půl jedné v noci). Nevypadá to s naším spaním vůbec růžově, když v
tom se stane něco neuvěřitelného: čeká na nás náčelník Jirka, který nám drží
zmíněné skvělé ubytování a už tady 1,5h mrzne jen kvůli nám! Jsme dojati,
nemáme slov, snad jenom: „ Jste skvělí kluci, tisíckrát dík.“ Nálada v mužstvu
jde nahoru, dál stoupá, když uléháme na měkkých postelích za 100 Som.
Docela
náročný ale úspěšný den.
Den
17. - 24.7.2005
Po
každé náročné práci musí přijít odpočinek. I my jsme se kupodivu tohoto hesla
tentokrát drželi. A bylo to poprvé v historii našich výprav, kdy jsme si
dovolili jen tak si zalenošit u vody. Volba to byla výtečná : nejenom, že jsme
načerpali fyzické síly, doplnili deficit jídla, ale taky se i skvěle psychicky
odreagovali a připravili na další dny na horách. Však na měsíční akci ani jinak
nelze.....
Pro
naše lenošení byla zvolena Čolpon- Ata, největší a nejrušnější letovisko nad
jezerem Issyk-Kül. Toto mírně slané jezero, jehož hladina leží vlastně ve výši
naší Sněžky (1600m n.m.), plně nahrazuje Kyrgyzům moře, dle mého názoru je
dokonce zajímavější než moře, jelikož je ze všech stran obklopeno horami a
pohled z pláže přímo na zasněžené 5-tisícové vrcholy patří k nezapomenutelným.
Voda je křišťálová, teplá navíc díky termálním proudům jako v Jadranu, pláže
písčité a plné domorodých výletníků. V okolních kavárničkách a barech dělají
šašliky a točí pivo… prostě lepší místo pro odpočinek jsme si nemohli zvolit.
Z
našeho „apartmánu“ je to k „moři“ zhruba 30minut procházky městem -vyrážíme
hned, jak se dosyta vyspíme. Nejdříve naše kroky vedou do místního muzea, kde
je šikovně zpracovaná celá historie Kyrgyzů, včetně stavby jurt, rudého koutku,
hudebních nástrojů atd. Pak už konečně na pláž – pořádně se vymáchat a okusit,
jaké to je válet se na pláži v Kyrgyzstánu. Nejsme bohužel ( bohudík) plážové
typy, takže trpělivost nám dochází už po dvou hodinách a to jsme seděli ve
stínu.... No, rodiče a přítelkyně by z nás radost neměli.... Ale nám bohatě
stačilo a jdeme se věnovat důležitější činnosti – JÍDLU! Na zdejším bazaru, i
když s Ošským v Biškeku se nedá srovnat, se v pohodě dá sehnat vše
potřebné. Leč námi kupované jídlo musí splňovat určité striktní normy: musí být
objemné, tučné a výživné! A to se tady na 100% daří a to za babku! Opět
kombinujeme vražedné kombinace, které by běžného smrtelníka zahubily, nám
jedině popoženou už 6 dnů očekávanou stolici. I když nás čeká vydatná večeře,
přesto nás zvábí vůně šašliků a spolu s náčelníkem vklouzneme do jedné
hospůdky. U vchodu klučina opéká šťavnaté šašliky a na otázku „Za kolik?“
Odpoví : „30 Som“, takže neváháme a dáváme všichni i s pivem. Leč zrada,
klučina se spletl (...). A jsou náhle za 45. To se nám tady stává pořád, že se
někdo s cenou splete..... Nicméně jsou výborné a aby nebyly v žaludku o samotě,
tak jim brzy přispěchají dělat společnost i pirožky, celá druhá večeře a
pětikilový meloun...
Vhod
přijdou i všudypřítomné internetové kavárny (+-40SOM/h) – sladké spojení s
domovem.. A večer přijde na řadu partička mariáše s klukama ( samozřejmě potom,
až se jim na několikerý pokus daří nám tuto nelehkou hru vysvětlit).
Den
18. - 25.7.2005
Druhý
a poslední den relativního nicnedělání. Brzo ráno vycházím na malý výlet na asi
1h cesty vzdálený poloostrov a fotím nádherné hory na protějším břehu. I ranní
procházka městem má své neopakovatelné kouzlo – vše se probouzí do nového
života, je příjemný chlad, obchodníci zametají před svými krámky.... Jak se to
nepodobá tomu, co nastane už za 2h....
V plánu
je výlet na populární petroglyfy za městem. Nachází se asi 2km od centra – za
budovou milice se odbočí doprava a pak po 1km doleva. Tyto skalní malby
pocházejí z doby asi 5-8 stol. př.n.l. Zdobí v hojném množství kameny na velkém
prostranství za městem, těsně pod úbočími Kjungej Ala-Tau. Potkáváme milého
dědu, který se představuje jako profesionální průvodce po zdejším areálu a
provedení, jako že jsme hosté, nám slibuje zadarmo. Vybíráme si nepříliš dlouhý
okruh, jelikož motivy se opakují ( hlavně kozel a lovci) a nemusíme vidět
zrovna všechny malby v celém okolí Čolpon- Aty. Mezi kameny roste i nám
neznámý keřík, který, jak nás upozorňuje dědula, obsahuje efedrin. Nejdřív se
nám zalesknou oči vidinou zajímavého odpoledne, ale pak si každý představíme,
jaké by asi byly cely ve vězení v Biškeku a necháváme si proto raději zajít
chuť... K šašliku by to stejně moc chuťově nesedělo. Dědula byl fajn, zajímavě
vykládal, ale po prohlídce stejně nezaváhal a řekl si o 50 SOM za
průvodcovství. Asi měl sklerózu....( jinak jsme platili vstupné 25 SOM/os).
Cestou
zpět se vracíme přes okrajové části města a našim očím se naskýtají
neuvěřitelné pohledy : vedle vyšperkovaného milionářského sídla, jehož plot
stál tolik, co u nás velký dům, stojí nízké polorozpadlé domečky
z vepřovic, téměř zemljanky, jímž z „cihel“ ještě trčí sláma....
Neuvěřitelné kontrasty.
Odpoledne
má podobný scénář jako včera – pokračujeme v regenerační činnosti – hromadíme
haldy jídla a využíváme výdobytky civilizace v našem „apartmánu“ k jeho
přípravě. Večer pak vegetíme a sbíráme síly na zítřejší přesun. Ve městě už
druhou noc frčí diskotéka hluboko do noci....
Den
19. - 26.7.2005
Program
máme docela narvaný, takže vstáváme dosti brzo. Ještě poslední snídaně s
rychlovarnou konvicí a veškerým nádobím, rozloučení s klukama, kteří se
chystají do pohoří Kjungej Ala-Tau a vyrážíme na maršrutu. Právě loučení s
klukama z horské je dosti nostalgické, holt jsme si na ně hodně zvykli, stali
se z nás dobří kamarádi. Možná se shledáme v Karakolu, kam mají taky namířeno,
možná se uvidíme na letišti, kdyby si posunuli let na stejný den. To by zas asi
nedopadlo dobře... Každopádně jim asi uděláme návštěvu v Krkonoších. Maršruty
do Karakolu odjíždějí ze zastávky „Goluboe Issyk-Kül“, která leží na okraji
města za bazarem. Díky batohům jde smlouvání ceny opět ztěžka. Kyrgyzové si
rvou vlasy z hlavy a křičí, že musíme zaplatit za další místo. Tak nakonec
400SOM pro všechny – oficiální cena je 80SOM/os. Způsob naplňování maršrut je
zde mnohem extrémnější než jsme zažili v Rusku, vlastně neexistuje nějaké
omezení, co se počtu pasažérů týče - řidič, aby vydělal, klidně posadí starou
bábušku na štokrli do uličky nebo někoho nechá stát skrčeného vepředu. Holt
slevy za 4h jízdy v poloze ždímaného hadru nejsou v módě.
Náš
řidič, mlaďoch, jede kupodivu mnohem pomaleji nežli jeho předchůdce, navíc je
dopoledne a tak se konečně můžeme kochat krásami přírody za oknem: cesta se
mírně vlní podél břehové linie jezera Issyk-Kül, někdy se blíží na dosah jeho
hladiny, jindy je to k vodě více než kilometr. Míhají se malé vesničky i
větší městečka, zelené pahorky Kjungej Ala-Tau na severu pohlcují polorozbořené
kolchozy na jejich úpatí. Bábušky sedí na zápraží nízkých vesnických chýší a
rozmlouvají Bůh ví o čem, panuje zde celkově ospalá atmosféra, s Čolpon-Atou se
to nedá vůbec srovnat.
Ani
ne za 3h dojíždíme do Karakolu. Město to není nijak rušné, Biškek je opravdu
jedinečným zážitkem, který nemá obdoby. V místním informačním centru nakupujeme
mapu Terského hřebene za 350SOM ( v Biškeku za 250SOM), na místním bazaru opět
doplňujeme deficit jídla, jednak v žaludku, jednak na hory. Není to Ošský
bazar, ale všechno (hlavně bufetové záležitosti) jsou tady ještě levnější.
Z
místního autobusového nádraží (kousek od bazaru) nám brzy odjíždí maršrut do
vesničky Kyzyl-Suu, alias Pokrovky za 20SOM/os ( pro nás však 30SOM...).
Silnice po jižním břehu je již na první pohled více rozbitá, provoz velmi
řídký, atmosféra ještě více poklidná a pohodová. Sice jsme ujeli jen 30minut
po jižním břehu, ale zvažujeme tudy cestu zpět do Biškeku - mohlo by to být
zajímavé. V Pokrovce působíme jak první Američani v Sojuzu po 70 letech -
každý námi dotázaný řidič má velké problémy se zorientovat, kam to vlastně
chceme a každý si myslí, že nám ze všech kapes trčí stodolarovky a nikdo se
nijak zvlášť do jízdy k lázním Džily-Su nehrne. Pomyslíme si něco o
nepodnikatelském duchu zdejších lidí a taky něco o lenosti a jdeme trucovat na
místní nádraží. Ale ani zde se lepší nabídky nějak nehrnou. Nakonec vyměknem my
a se sklopeným ocasem se odplížíme za jedním z mála řidičů, který nám udělal
relativně rozumnou nabídku( kterou jsme samozřejmě nejdřív odmítli). Takže
domluveno: 400SOM za všechny k lázním. Náš řidič si ještě skočil pro
ručník a jede se.
Ujeli
jsme sotva 2km a kvalita silnice se radikálně zhoršila: nějak tak u nás
vypadají cesty pro horská kola na hřebeni Beskyd, a to by ještě řada cyklistů
takovou cyklostezku těžce rozdejchávala... Čuměli jsme z oken auta jak
vyorané myši a hanba nás fackovala s přibývajícími kilometry čím dál víc –
styděli jsme se teď za to smlouvání o ceně a naše výhrady vůči místním... Když
jsme totiž už dobrou půlhodinu jeli na dvojku a jedničku vyhýbaje se neustále
výmolům na půl metrů hlubokým a kamenům velikým jako lidská hlava, bylo nám
najednou vše jasno a o ceně a kvalitě „silnice“ jsme se raději už vůbec
nezmiňovali...
Naši
dva průvodci a řidiči v jednom pojímají cestu více nežli velkoryse. Aniž by
účelově čekali nějaký bakšiš, zastavují nám pokaždé, když uslyší naše obdivné
„Ach, och!“ – a my se kocháme opravdu neuvěřitelnými pohledy - na řeku Kyzyl,
což v překladu znamená červená, jelikož okolní nádherně temně červené
skály po dešti vyplavují drobné částice své horniny a ty zabarví tuto řeku do
opravdu sytě rudých barev. Odtud také název vesnice Kyzyl-Su - Červená řeka...
Brzy se nám otevírají neskutečné pohledy na široké údolí Čon Kyzyl-Suu, plné
zeleně, koní, dravých řek, skal a ťanšanských modrých jedlí, prostě plné
krásného šťavnatého života a my již zde, na začátku našeho putování Terským
Ala-Tau, tušíme, že to bude jedno z nejkrásnějších pohoří jaké se nám
poštěstilo v našem životě vidět, ne-li to úplně nejhezčí.
Náš
Ford tranzit sténá jako zvíře jdoucí na porážku a škrabe se statečně silnicí,
po jaké u nás jezdí tak maximálně lesní stroje. S němým úžasem koukáme
z oken, nevěříme vlastním očím, okolí je čím dál krásnější, a tak stojíme
čím dál častěji na foto a naši průvodci nám o všem viděném dělají zajímavou
edukační přednášku... Když se ta nádhera ještě dále stupňuje, tak jsme si brzy
už téměř jisti, že vjíždíme do pozemského ráje a že se každou chvíli zcela
jistě objeví brána, kde svatý Petr bude vybírat bakšiš za vstup do očistných
lázní.... A částečně to taky byla pravda: rájem na zemi Terský hřeben opravdu
je, svatý Petr nebyl sice k nalezení, ale malé lázničky tady fakticky jsou a
teplota vody v nich nemá chybu!Loučíme se srdečně s našimi průvodci, nasáváme
krásnou večerní atmosféru hor a jelikož těch zážitků už dnes bylo dost,
necháváme si očistnou koupel až na zítra. Stany si stavíme asi 5minut cesty za
horskými lázněmi Džily-Su, kousek nad „stano-jurtama“ místních.