Ráno nás probouzí déšť. S hrůznou vytrvalostí nám buší o stany. Budíček se proto několikrát posouvá. Vyrazit se nám povede až v průběhu odpoledne. Vypadá to, že aspoň na chvíli nám počasí dovolí něco podniknout. Jenže nám nestačí chvilka, potřebujeme celý den, jelikož se chystáme dorazit ke stejnému cíli jako hoši z horské včera – k závěru údolí Ala- Arča, kde se má nacházet jeden z monstrózních neuskutečněných plánů Stalinovy éry – velký lyžařský areál, který však nikdy nefungoval. Prostě soudruzi nejdřív realizovali, pak přemýšleli. Jakmile svůj plán trochu promysleli, zaveleli: „Konec“ a vše nechali, jak bylo, včetně bagrů a jiných hrůz, které prý tam dodnes zapadávají sutí. Údolí ale má asi 11 km, převýšení je taky nemalé +-1000m, takže je to túra na celý den.

První, pro někoho nepřekonatelnou překážkou, je potok, tekoucí přes cestu hned za táborem. Jeden nejmenovaný expert nám předvádí, jak na to:

nejdříve vystupuje 100m proti proudu, aby zjistil, že tudy cesta nevede. My se dobře bavíme na druhém břehu při pozorování této kuriózní pantomimy. Najednou nevěříme svým očím – proti nám pochoduje náš šikula s kládou dobrých 3m dlouhou, hodí ji do proudu, načež konsternovaně pozoruje, jak ta odplouvá úplně jinam, než je třeba. Rozhodujícím pokusem je skok do dálky, který končí.... No řekněme lépe, než pokus s kládou....

Asi po 30 minutách vynucené kulturní vložky pokračujeme údolím, ale brzy zjišťujeme, že počasí neřeklo své poslední slovo. Potěšením v dešti jsou nám „neskutečné“ plantáže lesních jahod. Hodně nás mrzí to počasí, jelikož údolí vypadá opravdu skvěle. Náš pokus o trek zakončujeme u odbočky do údolí Top-Karacaj, kde stojí chýše ( stan) pastevců. Upřímně žádám o čaj a jsem upřímně zchlazen postarším pastevcem, který jen výmluvně ukáže na rozmočené ohniště… Rychlovarnou konvici tady asi mít nebudou, to mě mohlo napadnout... Vracíme se s nepořízenou, aspoň večer si zpestřujeme čajem s medovinou, který velkoryse nabízí Lucka s Martinem.

Dnešní den se loučíme s Ala- Arčou a Kyrgyzským hřebenem současně. Naším cílem je sjet do Biškeku, tam zařídit vše potřebné a odjet navečer někam nad Issyk- Kül, abychom se mohli chvíli rekreovat.... Ráno se snažíme neudělat si trapas před Luckou a Martinem tím, že bychom zdržovali. Leč ať lítáme, jak lítáme, přesně to se stane. Prostě klasika – 2h balení a snídání nám zůstanou navždy. Naštěstí o nic nejde, jelikož v 8h ráno v hotelu Ala- Arča žádný vražedný provoz nepanuje. Jediným zpestřením čekání je krmení sociálně slabých a nedoživeným ( rozuměj místního Azora a mně) týden starou lepjoškou. ( Běžte někam závistivci, mě chutnala a Azorovi taky.) Konečně v 9:30 se situace zlepšuje – sjíždějí se první auta.

 I dochází k něčemu, co bych u nás jen stěží vysvětlil. Starý Kyrgyz přijíždí s rodinou na piknik a když je námi požádán o odvoz k bráně NP (+-12km) – na dvakrát (!)- jelikož je nás 6, chvíli přemýšlí a pak reaguje naprosto nepředvídatelně: „Nebudu se zbytečně vracet, vezmeme to najednou!“. Vrháme na sebe pohledy vyjadřující něco v tom smyslu: „Špatně sis nás spočítal!“, ale brzy jsme vyvedeni z omylu. Chlapák se tváří, že tak jezdí každý den a bez otálení začíná s balením. Starý Ford ( samozřejmě žádný combik) bobtná jako droždí, když se do něj zkouší narvat 6 lidí s 6 batohy velikosti dospělého člověka a ještě někdo musí řídit. Samozřejmě už první batoh zabral celý kufr, takže se pojede s otevřeným poklopcem. Systémem push and press se pomalinku daří zlisovat většinu bagáže do různých části auta… No a pak přichází vyvrcholení celého aktu balení – na zadní sedadla se nás postupně vleze 5 (!) osob + 1 obrovský batoh. Ford se se skřípěním rozjíždí, já si v poloze postiženého dětskou obrnou užívám neopakovatelnou měkkost Michalových „tlustých“ kolen, avšak Kyrgyz nevzrušeně jede a je spokojen, jak to všechno krásně vyřešil… Za 100 Som/auto nás po chvilce vysazuje před branou NP, odkud nám už bez průtahů navazuje maršrut až do Biškeku.

S cenou je obtíž kvůli batohům. Nakonec 250Som/6 osob, což je pohodová cena. Ale batohy jsme zaplatili. Martin domlouvá svezení dle svých potřeb k hotelu cestovky „Asia travel“, kde je uschován jejich ztracený batoh, který cestoval do Biškeku přes Mnichov a na který už s Luckou nějaký ten den čekají. Vše je v pořádku a tak se loučíme s Luckou se slibem shledání v den odletu (odlétají ve stejný den) a s Martinem jdeme vyřizovat formality do města.

Dýchne na nás opět ta drsná středoasijská realita – 40 C ve stínu, rozpálený asfalt, prach, auta, hluk... kombinace jen pro silné nervy. Na druhou stranu ta atmosféra orientálního tržiště či jen prosté ulice plné různých postaviček má něco do sebe. ...

Druhá návštěva Biškeku má už mnohem větší řád - daří se nám bez zbytečného a unavujícího chození zařídit vše potřebné – jezdíme jednoduše maršrutami za 5 Som. Potvrzujeme si domněnku, že v Biškeku jsou 2 sportovní obchody : Redfox na Sovětské ulici a Marco-Polo na Gorkého ulici – v obou mají přibližně stejný sortiment i ceny. Avšak pro nás dobrou zprávu nemají: nejsou velké bomby do vařiče – kupujeme tedy malou za 240 Som. 10-ti denní obrovský hlad nám nedává klidně žít a tak se rozhodujeme nijak se neomezovat v tomto základním pudu žravosti a navštěvujeme opakovaně Ošský bazar a jeho okolí, kde nakupujeme ve velmi levných stáncích různé dobroty a speciality.

Nějak se však to hříšné přežírání omezit mělo, hlavně mě ho měl někdo zatrhnout… V jeden moment to totiž vypadá, že mě to neskutečné množství žrádla asi roztrhne zrovna v tu nejnevhodnější dobu, v ne zrovna příliš vábném tureckém záchodě.... A taky že roztrhlo… Po mé návštěvě tam už nemůže nikdo nikdy vstoupit.... A zase zkoušíme šašliky, pivo, vodku, lepjošku, hamburgery, pirožky... Prostě vše, co přijde pod ruku, je to nekonečný proud žrádla, který se zastaví, až se někdo z toho po....

Na mailu se od kluků z horské dozvídáme, že už den lenoší v Čolpon-Atě a jelikož i my chceme na chvilku relaxovat, necháváme se přesvědčit pro toto populární letovisko. Rozhodujícím argumentem je bezkonkurenční bydlení, které nám kluci sehnali – za 10 Som/os i se sprchou a kuchyní! Rozhodnuto, jede se! Od Ošského bazaru je to kousek na autobusové nádraží ( to západní), kde si za 150 Som/os objednáváme maršrut do Čolpon-Aty. Až se opravdu řádně naplní, vyráží střičká dodávka cca v 20h na cestu. Zastavujeme ještě párkrát pro doplnění zásob, ale jinak je náš řidič opět ten nejrychlejší v Kyrgyzstánu. Ještě, že je venku tma. Cestou kupujeme i kumys, který se stává, podobně jako šoro, synonymem pro nástroj středoasijské pomsty místních turistům s projímavým účinkem. Nějak nám ty zdejší nápoje nejedou.... Do Čolpon-Aty je to z Biškeku asi 3-4 hodiny, když dojíždíme do cíle je noc v plném proudu a tak se začínáme strachovat, kde budeme v tom rušném letovisku spát. (Na místě jsme něco po půl jedné v noci). Nevypadá to s naším spaním vůbec růžově, když v tom se stane něco neuvěřitelného: čeká na nás náčelník Jirka, který nám drží zmíněné skvělé ubytování a už tady 1,5h mrzne jen kvůli nám! Jsme dojati, nemáme slov, snad jenom: „ Jste skvělí kluci, tisíckrát dík.“ Nálada v mužstvu jde nahoru, dál stoupá, když uléháme na měkkých postelích za 100 Som.

Docela náročný ale úspěšný den.

Po každé náročné práci musí přijít odpočinek. I my jsme se kupodivu tohoto hesla tentokrát drželi. A bylo to poprvé v historii našich výprav, kdy jsme si dovolili jen tak si zalenošit u vody. Volba to byla výtečná : nejenom, že jsme načerpali fyzické síly, doplnili deficit jídla, ale taky se i skvěle psychicky odreagovali a připravili na další dny na horách. Však na měsíční akci ani jinak nelze.....

Pro naše lenošení byla zvolena Čolpon- Ata, největší a nejrušnější letovisko nad jezerem Issyk-Kül. Toto mírně slané jezero, jehož hladina leží vlastně ve výši naší Sněžky (1600m n.m.), plně nahrazuje Kyrgyzům moře, dle mého názoru je dokonce zajímavější než moře, jelikož je ze všech stran obklopeno horami a pohled z pláže přímo na zasněžené 5-tisícové vrcholy patří k nezapomenutelným. Voda je křišťálová, teplá navíc díky termálním proudům jako v Jadranu, pláže písčité a plné domorodých výletníků. V okolních kavárničkách a barech dělají šašliky a točí pivo… prostě lepší místo pro odpočinek jsme si nemohli zvolit.

Z našeho „apartmánu“ je to k „moři“ zhruba 30minut procházky městem -vyrážíme hned, jak se dosyta vyspíme. Nejdříve naše kroky vedou do místního muzea, kde je šikovně zpracovaná celá historie Kyrgyzů, včetně stavby jurt, rudého koutku, hudebních nástrojů atd. Pak už konečně na pláž – pořádně se vymáchat a okusit, jaké to je válet se na pláži v Kyrgyzstánu. Nejsme bohužel ( bohudík) plážové typy, takže trpělivost nám dochází už po dvou hodinách a to jsme seděli ve stínu.... No, rodiče a přítelkyně by z nás radost neměli.... Ale nám bohatě stačilo a jdeme se věnovat důležitější činnosti – JÍDLU! Na zdejším bazaru, i když s Ošským v Biškeku se nedá srovnat, se v pohodě dá sehnat vše potřebné. Leč námi kupované jídlo musí splňovat určité striktní normy: musí být objemné, tučné a výživné! A to se tady na 100% daří a to za babku! Opět kombinujeme vražedné kombinace, které by běžného smrtelníka zahubily, nám jedině popoženou už 6 dnů očekávanou stolici. I když nás čeká vydatná večeře, přesto nás zvábí vůně šašliků a spolu s náčelníkem vklouzneme do jedné hospůdky. U vchodu klučina opéká šťavnaté šašliky a na otázku „Za kolik?“ Odpoví : „30 Som“, takže neváháme a dáváme všichni i s pivem. Leč zrada, klučina se spletl  (...). A jsou náhle za 45. To se nám tady stává pořád, že se někdo s cenou splete..... Nicméně jsou výborné a aby nebyly v žaludku o samotě, tak jim brzy přispěchají dělat společnost i pirožky, celá druhá večeře a pětikilový meloun...

Vhod přijdou i všudypřítomné internetové kavárny (+-40SOM/h) – sladké spojení s domovem.. A večer přijde na řadu partička mariáše s klukama ( samozřejmě potom, až se jim na několikerý pokus daří nám tuto nelehkou hru vysvětlit).

Druhý a poslední den relativního nicnedělání. Brzo ráno vycházím na malý výlet na asi 1h cesty vzdálený poloostrov a fotím nádherné hory na protějším břehu. I ranní procházka městem má své neopakovatelné kouzlo – vše se probouzí do nového života, je příjemný chlad, obchodníci zametají před svými krámky.... Jak se to nepodobá tomu, co nastane už za 2h....

V plánu je výlet na populární petroglyfy za městem. Nachází se asi 2km od centra – za budovou milice se odbočí doprava a pak po 1km doleva. Tyto skalní malby pocházejí z doby asi 5-8 stol. př.n.l. Zdobí v hojném množství kameny na velkém prostranství za městem, těsně pod úbočími Kjungej Ala-Tau. Potkáváme milého dědu, který se představuje jako profesionální průvodce po zdejším areálu a provedení, jako že jsme hosté, nám slibuje zadarmo. Vybíráme si nepříliš dlouhý okruh, jelikož motivy se opakují ( hlavně kozel a lovci) a nemusíme vidět zrovna všechny malby v celém okolí Čolpon- Aty. Mezi kameny roste i nám neznámý keřík, který, jak nás upozorňuje dědula, obsahuje efedrin. Nejdřív se nám zalesknou oči vidinou zajímavého odpoledne, ale pak si každý představíme, jaké by asi byly cely ve vězení v Biškeku a necháváme si proto raději zajít chuť... K šašliku by to stejně moc chuťově nesedělo. Dědula byl fajn, zajímavě vykládal, ale po prohlídce stejně nezaváhal a řekl si o 50 SOM za průvodcovství. Asi měl sklerózu....( jinak jsme platili vstupné 25 SOM/os).

Cestou zpět se vracíme přes okrajové části města a našim očím se naskýtají neuvěřitelné pohledy : vedle vyšperkovaného milionářského sídla, jehož plot stál tolik, co u nás velký dům, stojí nízké polorozpadlé domečky z vepřovic, téměř zemljanky, jímž z „cihel“ ještě trčí sláma.... Neuvěřitelné kontrasty.

 Odpoledne má podobný scénář jako včera – pokračujeme v regenerační činnosti – hromadíme haldy jídla a využíváme výdobytky civilizace v našem „apartmánu“ k jeho přípravě. Večer pak vegetíme a sbíráme síly na zítřejší přesun. Ve městě už druhou noc frčí diskotéka hluboko do noci....

Program máme docela narvaný, takže vstáváme dosti brzo. Ještě poslední snídaně s rychlovarnou konvicí a veškerým nádobím, rozloučení s klukama, kteří se chystají do pohoří Kjungej Ala-Tau a vyrážíme na maršrutu. Právě loučení s klukama z horské je dosti nostalgické, holt jsme si na ně hodně zvykli, stali se z nás dobří kamarádi. Možná se shledáme v Karakolu, kam mají taky namířeno, možná se uvidíme na letišti, kdyby si posunuli let na stejný den. To by zas asi nedopadlo dobře... Každopádně jim asi uděláme návštěvu v Krkonoších. Maršruty do Karakolu odjíždějí ze zastávky „Goluboe Issyk-Kül“, která leží na okraji města za bazarem. Díky batohům jde smlouvání ceny opět ztěžka. Kyrgyzové si rvou vlasy z hlavy a křičí, že musíme zaplatit za další místo. Tak nakonec 400SOM pro všechny – oficiální cena je 80SOM/os. Způsob naplňování maršrut je zde mnohem extrémnější než jsme zažili v Rusku, vlastně neexistuje nějaké omezení, co se počtu pasažérů týče -  řidič, aby vydělal, klidně posadí starou bábušku na štokrli do uličky nebo někoho nechá stát skrčeného vepředu. Holt slevy za 4h jízdy v poloze ždímaného hadru nejsou v módě.

Náš řidič, mlaďoch, jede kupodivu mnohem pomaleji nežli jeho předchůdce, navíc je dopoledne a tak se konečně můžeme kochat krásami přírody za oknem: cesta se mírně vlní podél břehové linie jezera Issyk-Kül, někdy se blíží na dosah jeho hladiny, jindy je to k vodě více než kilometr. Míhají se malé vesničky i větší městečka, zelené pahorky Kjungej Ala-Tau na severu pohlcují polorozbořené kolchozy na jejich úpatí. Bábušky sedí na zápraží nízkých vesnických chýší a rozmlouvají Bůh ví o čem, panuje zde celkově ospalá atmosféra, s Čolpon-Atou se to nedá vůbec srovnat.

Ani ne za 3h dojíždíme do Karakolu. Město to není nijak rušné, Biškek je opravdu jedinečným zážitkem, který nemá obdoby. V místním informačním centru nakupujeme mapu Terského hřebene za 350SOM ( v Biškeku za 250SOM), na místním bazaru opět doplňujeme deficit jídla, jednak v žaludku, jednak na hory. Není to Ošský bazar, ale všechno (hlavně bufetové záležitosti) jsou tady ještě levnější.

Z místního autobusového nádraží (kousek od bazaru) nám brzy odjíždí maršrut do vesničky Kyzyl-Suu, alias Pokrovky za 20SOM/os ( pro nás však 30SOM...). Silnice po jižním břehu je již na první pohled více rozbitá, provoz velmi řídký, atmosféra ještě více poklidná a pohodová. Sice jsme ujeli jen 30minut  po jižním břehu, ale zvažujeme tudy cestu zpět do Biškeku - mohlo by to být zajímavé. V Pokrovce působíme jak první Američani v Sojuzu po 70 letech -  každý námi dotázaný řidič má velké problémy se zorientovat, kam to vlastně chceme a každý si myslí, že nám ze všech kapes trčí stodolarovky a nikdo se nijak zvlášť do jízdy k lázním Džily-Su nehrne. Pomyslíme si něco o nepodnikatelském duchu zdejších lidí a taky něco o lenosti a jdeme trucovat na místní nádraží. Ale ani zde se lepší nabídky nějak nehrnou. Nakonec vyměknem my a se sklopeným ocasem se odplížíme za jedním z mála řidičů, který nám udělal relativně rozumnou nabídku( kterou jsme samozřejmě nejdřív odmítli). Takže domluveno: 400SOM za všechny k lázním. Náš řidič si ještě skočil pro ručník a jede se.

Ujeli jsme sotva 2km a kvalita silnice se radikálně zhoršila: nějak tak u nás vypadají cesty pro horská kola na hřebeni Beskyd, a to by ještě řada cyklistů takovou cyklostezku těžce rozdejchávala... Čuměli jsme z oken auta jak vyorané myši a hanba nás fackovala s přibývajícími kilometry čím dál víc – styděli jsme se teď za to smlouvání o ceně a naše výhrady vůči místním... Když jsme totiž už dobrou půlhodinu jeli na dvojku a jedničku vyhýbaje se neustále výmolům na půl metrů hlubokým a kamenům velikým jako lidská hlava, bylo nám najednou vše jasno a o ceně a kvalitě „silnice“ jsme se raději už vůbec nezmiňovali...

Naši dva průvodci a řidiči v jednom pojímají cestu více nežli velkoryse. Aniž by účelově čekali nějaký bakšiš, zastavují nám pokaždé, když uslyší naše obdivné „Ach, och!“ – a my se kocháme opravdu neuvěřitelnými pohledy - na řeku Kyzyl, což v překladu znamená červená, jelikož okolní nádherně temně červené skály po dešti vyplavují drobné částice své horniny a ty zabarví tuto řeku do opravdu sytě rudých barev. Odtud také název vesnice Kyzyl-Su - Červená řeka... Brzy se nám otevírají neskutečné pohledy na široké údolí Čon Kyzyl-Suu, plné zeleně, koní, dravých řek, skal a ťanšanských modrých jedlí, prostě plné krásného šťavnatého života a my již zde, na začátku našeho putování Terským Ala-Tau, tušíme, že to bude jedno z nejkrásnějších pohoří jaké se nám poštěstilo v našem životě vidět, ne-li to úplně nejhezčí.

Náš Ford tranzit sténá jako zvíře jdoucí na porážku a škrabe se statečně silnicí, po jaké u nás jezdí tak maximálně lesní stroje. S němým úžasem koukáme z oken, nevěříme vlastním očím, okolí je čím dál krásnější, a tak stojíme čím dál častěji na foto a naši průvodci nám o všem viděném dělají zajímavou edukační přednášku... Když se ta nádhera ještě dále stupňuje, tak jsme si brzy už téměř jisti, že vjíždíme do pozemského ráje a že se každou chvíli zcela jistě objeví brána, kde svatý Petr bude vybírat bakšiš za vstup do očistných lázní.... A částečně to taky byla pravda: rájem na zemi Terský hřeben opravdu je, svatý Petr nebyl sice k nalezení, ale malé lázničky tady fakticky jsou a teplota vody v nich nemá chybu!Loučíme se srdečně s našimi průvodci, nasáváme krásnou večerní atmosféru hor a jelikož těch zážitků už dnes bylo dost, necháváme si očistnou koupel až na zítra. Stany si stavíme asi 5minut cesty za horskými lázněmi Džily-Su, kousek nad „stano-jurtama“ místních.