Na letišti v Biškeku jsme díky několikadennímu bdění na vrcholu své zřízenosti a divím se, že nás celník, při pohledu na pas, vůbec poznal. A to ještě nevíme, že nás čeká den, který bude opravdu trvat 24hod. (ne-li více). V Biškeku jsme asi ve 4h ráno místního času, takže další neprospaná noc do sbírky. Chvíli sháníme informace o dopravě, ale brzy nás nekompromisně odchytává postarší Kyrgyz a vede nás do svého taxi. Musím uznat, že to opravdu uměl – slušně, aniž by se vnucoval – nám prostě vysvětlit, že pojedeme s ním a o ničem jiném nemáme přemýšlet, vše by bylo horší variantou, než jízda jeho autem. Za 10min jsme naloženi v jeho voze a frčíme za 15USD směr centrum Biškeku (30km). Kyrgyzstán nás vítá opravdu velkolepě, jízda patřila k nezapomenutelným zážitkům. Ve 4h ráno nám slunce ještě dovolovalo příjemně si v autě hovět a vychutnávat si tu jízdu v 140km/h středem silnice, na kterém nebylo ani známky po vražedném provozu, jež pro nás byl později šokem ve městě. Naprosto rovnou silnicí jsme se řítili jako střela k Biškeku, nalevo na horizontu mezi stromy nesměle vykukovalo slunce, napravo proběhl osel, pásly se koně, nečetní kyrgyzští mužové čupěli trpělivě u silnice a s cigaretou a ošlehanou tváří hleděli do dáli, do těch prostorných stepí a nic neříkali, jen tak mlčky si užívali chladného rána a na co mysleli, se nikdo už nikdy nedozví…

Byli jsme dost překvapeni rovinatostí zdejší krajiny, věděli jsme totiž, že už 30km od Biškeku se tyčí k nebesům čtyřtisícové vrcholy a my jsme pořád viděli jen tu placku kolem.  Až po 10km se vše vysvětlilo: domnělé mraky nad stepí najednou vykoukly z ranního oparu a ukázaly se být opravdu vysokými horami. Pohled to byl opravdu evokující a hlavně motivační pro další dny.

Náš řidič nám poprvé ukázal, jak se v Biškeku jezdí: zelená na světlech znamená jeď suverénně, začátek červené znamená: když to jinak nejde, tak jeď, ale pomalu a konec červené znamená: už se blíží zelená a všichni vyznávači této teorie z opačného směru by už měli být ta tam… Takže o zábavu jsme měli postaráno až do konce, kdy nás řidič vysadil u OVIRu na Kyjevském traktu. Zde jsme vytvořili základnu pro dnešek, jelikož vyřizování bylo dost. Tak nejdříve OVIR: když nám v 9 hodin otevřeli, tak jsme tam asi neměli hned tak nadrženě vběhnout, protože jsme milé korpulentní úřednice vyrušili uprostřed snídaně, což se jim moc nelíbilo. Jediná z nich proto, (asi za trest), ukázala na formulář na nástěnce a řekla: „Udělejte kopii!“, a tím nás definitivně dostala, jelikož přepsat A4 v azbuce je pro nás jak psát čínským písmem. A proto není divu, že jsme začali protestovat  a s hysterií v očích jsme ji vnutili náš „maršrut“ (kde mimochodem měla vše vzorně popsáno). Po menší tahanici a „běhanici“ bylo vše vyřízeno za poplatek, který činil 244 SOM za 4 lidi a skládal se z několika dílčích (180+20+24+20) poplatků, což nás docela pobavilo. Celkem musím shrnout, že jsem ale obdivoval klid, se kterým s námi úřednice jednaly, žádna úřednická diktatura jako v Rusku, ale slušnost, snaha vyhovět, prostě další plus Kyrgyzům.

V dalším pořadí nás čekalo několik náročnějších cílů: nejdřív sehnat mapy: Michal a Marian se rozhodli uskutečnit tuto nelehkou cestu – to ještě nevěděli, co je čeká. Ono mezitím pokročila doba a teploty dosahovaly pro nás nepochopitelných hodnot, k tomu rozpálený asfalt a pravoúhlá síť silnic, které vytvářejí dokonalé bludiště a jako bonus absolutně nepopsatelný zmatek. Bylo to velmi náročné fyzicky i psychicky, vřele doporučujeme si na úvodní „vyřizovací“ den v Biškeku pronajmout nějaký hotel. Klukům se podařilo koupit potřebné mapy a dokonce i na podruhé najít prodejnu sportu Redfox na Sovětské ulici (malé kartuše na plynový vařič vycházely na 150Kč, velké nebyly). Tou dobou jsme s Jurou už byli na pokraji nervového zhroucení, jelikož to vedro, nevyspáni, pohorky atd. dělaly své a k tomu jsem celou situaci dorazil tím, že jsem na uhašení žízně koupil nechtěně místo minerálky blivajz jménem ŠORO, což je nějaký hodně zkvašený nápoj z obilí, jež vypadá jak vyblitá a rozředěná hořčičná semínka a chutná ještě hůř.

Na úplné dno fyzických sil jsme si sáhli při nákupech potravin na Ošském bazaru. Tento největší bazar ve městě leží na jeho okraji a dá se tam dostat většinou maršrutek (mají nápis „Oš bazar“). Cena všech maršrut ve městě je 5 SOM. Je to dokonalé mraveniště, pravý orientální bazar, kde se dá sehnat opravdu cokoli, možná až na konzervovaná jídla. Zážitkem je již jen procházka mezi stánky, člověk nemusí ani nic kupovat, aby zíral s otevřenou pusou ( a měl peněženku prázdnou). Nádherný pohled je na prodavačky sušeného ovoce a semínek všeho druhu, jejichž stánky hrají všemi barvami. Nakoupit se zde dá velmi levně, jen některá jídla, jako jsou konzervy apod., je třeba shánět v kamenných obchodech.

Vše zařízeno – můžeme do hor! Naším cílem pro první část expedice je Kyrgyzský hřeben a v něm údolí Ala-arča, kde se nachází stejnojmenný národní park. Dozvěděli jsme se, že cesta najatým „taxíkem“ bude nejvýhodnější, jelikož nás auto s naší objemnou bagáží doveze až do alplágru Ala-arča, na konec silnice, a my se nemusíme s ničím tahat. Takže jsme prostě vykročili do řad taxikářů před Ošským bazarem a hledali výhodného adepta. Kupodivu se nám nikdo nevnucoval. Asi jsme docela zapadali do místního koloritu nebo prostě místní řidiči měli jiné starosti. Po pár pokusech (!) jsem odchytil postávajícího opodál postaršího muže. Jelikož jsem se primárně zaměřil spíše na řidiče a cenu, jakou si zvolí, nežli na jeho vozový park, tak jsem byl v tomto případě velmi spokojen a brzy jsme si plácli, protože do 40km vzdálené Ala-arči dojet ani ne za 80Kč/os byla paráda. Jen tak z povzdáli jsem současně zaslechl Jurovo upozornění: „Do toho se nevlezeme…“ . A v tom jsem spatřil i auto, kterému bylo toto hodnocení přiřčeno – a byl to náš budoucí dopravní prostředek. Jenže to už bylo pozdě. Byl to krátký Žigulík, co jiného – to překvapením nebylo – ale jeho vzhled a technický stav způsobil, že jsem šel do kolen po druhé. Auto vypadalo, jako by ho majitel dostal darem z demolition derby ze západu, samozřejmě s notnou vrstvou středoasijského prachu uvnitř a k tomu příliš malým kufrem, než aby se tam vešly naše hyper rozměrné bagáže… Avšak Isman, jak se chrabrý Kyrgyz jmenoval, se jen usmál a začal hňancat a presovat naše drobátka do kufru, až jsem se na to nemohl dívat. Po chvíli se objevil konkurenční taxikář (už od pohledu bylo jasné, že u něj by cena byla dvojnásobná) a když viděl naše snahy u kufru, tak nás začal lanařit k sobě. Měl jsem sto chutí k němu batohy přehodit, opravdu to nebyl příjemný pocit se dívat na rozmělňováni svých batohů, ale vydrželi jsme a to nám Isman nezapomněl… Kufr jsme sice nedovřeli, stáhli ho jen páskem z karimatky, ale Isman v naprostém klidu urputnou ránou doslova zalisoval dveře a zavelel: „Jedem!“.

A jelo se snad jako nikdy předtím. Isman byl skvělý chlap, a že jsme vytrvali a nepodlomili jeho čest, za to nám dal mnohokrát najevo, jak je šťastný a vděčný. Od první chvíle bylo poznat, že za posledních 20 let taxikařil nejdál na okraj Biškeku a teď ho čeká životní cesta, jízda, kdy si může dokázat, že je stále dobrý řidič, že ani on, ani ta jeho kráska nepatří do starého železa. A tak jsme jeli s velkou vervou a rozmachem, pluli jsme tím sovětským korábem tak měkce, že jsem měl pocit, že sedím na babiččině kanape, na každé zatáčce mi zadek tak nějak zvláštně vyplouval z vozu a Isman se hrdě smál, a cenil na nás ten 24karátový předkus typu „fullhouse“. A Laděna řvala jako zvíře, když jde na porážku, a Isman křičel: „Ja vas lubim!“ a „Ja vás I love you!“ , a my kontrovali: „my vás tóže!“. Laděna se kroutila v předsmrtelné agonií, my se ještě nestačili vzpamatovat z viděného za jednou zatáčkou a už tady byly další neopakovatelné pohledy a Isman šťastně kroutil hlavou a ještě víc volantem, na kterém byla taková vůle, že naše zatáčky měly redundanci přes půl silnice, míjeli jsme se s protijedoucími v 10cm vzdálenostech… A tak bychom euforicky pokračovali dál, kdyby Laděna tichounce nezasténala, něco v ní zabublalo a bylo po ní… Isman, nevyveden z míry, mi nakázal, abych mu stoupl na brzdu (ze sedadla spolujezdce – ruční brzda pochopitelně nefungovala) a sám se vydal dát své Laděnce umělé dýchání. Jakmile ale otočil krytkou chladiče, ta mrcha nevděčná na něj vyprskla gejzír vařící vody, za který by se ani v Yellowstonu nemuseli stydět. Vypadalo to nejmíň na popáleniny 2. stupně, ale Isman se jen usmál, utřel mokré svíčky a oprýskanou tvář a běžel třikrát k potoku s petkou pro ledovcovou vodu, jako by se nic nestalo a s úsměvem dolíval do děravého chladiče tuto ekologickou kapalinu. A proto, když jsme dojeli po několika kilometrech na parkoviště v Ala-arči, byli jsme mu opravdu vděční nejen za svezení, ale hlavně za tak příjemný kulturní zážitek, těšilo nás toto setkání s jedinečným člověkem, určitě k takovému nedochází každý den… Srdečně jsme se loučili a těch 450 SOM jsme mu upřímně přáli. Myslím, že jak my tak on máme zas o čem vykládat v hospodě…Kyrgyzové mají opět velký +!

Tábor Ala-arča se skládá z nového hotelu, staré ubytovny, baru a spousty rozpadlých budov. Za vstup do NP jsme zaplatili už níže (před 12km) 180 SOM dohromady (30/os. + 60 auto). Od hotelu jedeme ještě asi 1-2 km výše silnicí a v jednom z několika jedlových hájů stavíme stany. To byl zase den!

Je tady nádherně! Vegetace je na rozdíl od oblastí do 2000m velmi bujná, nádherné jsou ostrůvky ťanšanských jedlí, četné jalovce a thuje. Kousek za táborem teče ledovcová řeka, prostě idyla... Den využíváme k odpočinku a hlavně dospání předešlých nocí. Je nám jen divné, že nikde nepotkáváme žádné horolezce či turisty, jak tomu bylo třeba na Altaji, i když je celý les poset dobrými místy na stan. Prostě nikde ani živáčka, kromě právě nepříliš námi vítaných „lodičkových“ výletníků na jeden den – těch je zde až moc. A trochu se bojíme o věci. Večer se za námi stavuje mlaďoch, který, jak jsme pochopili, organizuje v nedaleké chatrči pařbu pro kyrgyzského ministra a zapomněl na lžíce. A tak nás o ně tvrdě připravuje. Jinak by byl asi o hlavu kratší. Jenže my brzy vaříme guláš a lžíce stále v čoudu. Takže gulášek pěkně vidličkou… ještě, že nám pak donesl bolestné v podobě zbytků z královského stolu…

Sice to nebyl pátek 13., ale tak nějak jsme to pocítili. Na dnešek jsme si naplánovali výstup na první čtyřtisícovku – Pik Pioněr (4008m n. m.) - měli jsme se aklimatizovat, spíš jsme se aklimatizačně zřídili. Potíž byla v tom, že nás: za prvé čekalo převýšení 1800m (!) na jednu stranu, za druhé údaje o zřetelně vyšlapané stezce v průvodci asi platí pro období plné sezony, my jsme, (asi díky tomu, že jsme tady brzy ?), nepotkali stezku žádnou, ani její náznaky,  a tak bylo vše trochu jinak. Vystupuje se údolím Murat-Saj,  které začíná od tábora ne 300m níž, jak píše průvodce, ale nejmíň 0,5-1km a je zřetelně označeno šipkou. Po levé (orograficky) straně potoka bývá normálně stezka, ale zatím není prošlápnuta, a tudíž jsme ji při cestě nahoru nenašli. A tak místo po levém boku potoka stoupáme přímo ním a první 2h pochodu připomínají spíše zápasení v amazonská džungli, než chůzi prošlapanou stezkou. Až na rovinaté polaně na levém (orograficky) břehu potoka nacházíme po 2h náznaky stezky, ale opravdu jen náznaky, které se každou chvíli ztrácejí, a tak se celkově špatně postupuje ku předu. Brzy se výškový rozdíl, únava z pochodu „pralesem“ a nedostatek jídla ohlásí drsnou krizí, která kosí naše mužstvo ve výšce asi 3400m, dál ani krok, prostě to nejde. Takže Pioněr nevyšel, ale musíme říct, že to byl nádherný výstup, co se týče viděného. Obrovské louky s koberci květin, jaké u nás většinou ani nenajdete, ostrůvky kuželovitých ťanšanských jedlí, thuje a jalovce, pasoucí se koně… Ve výšce nad 2000m n.m. tady příroda opravdu bují.

Během sestupu si uvědomujeme, kudy asi v sezóně cesta vede, ale už je nám to prd platný… Dole v Ala–arči dáváme pivko za 45 SOM (asi 30Kč – Baltika), zdá se nám trochu předražené, ale vzhledem k tomu, že jsme rádi, že víme, jak se jmenujeme, tak je to nejlepší tečka za dnešním dnem a výborný prášek na spaní… u někoho i na sraní…

Dnes jsme chtěli vystoupat výš na bivak Račeka v 3400m, který by byl výchozím bodem pro výstupy dalších 5 dní, ale počasí nepřeje. Od rána panuje zvláštní proměnlivé počasí: chvíli paří slunce, chvíli lije a je mlha, že není vidět na krok. Celkem jsme překvapení, jelikož jsme mysleli, že tady moc neprší a je jistota počasí. Houby jistota. Jdeme se proto poptat na meteorologickou stanici, jak to teda vidí do budoucna. Jaké je ale naše překvapení, když nám chapík sděluje, že on sice data sbírá, ale vyhodnocují je a dělají předpověď v Biškeku. To chápeme, ale že by nebyl schopen ze svých zkušeností říct, jak to alespoň přibližně bude? Asi něco zaznamenává, ale je mu jedno, co… až v baru nám jeden suverénní kyrgyzský průvodce vysvětluje co a jak – ten naopak ví vše ze 100% jistotou. I to, že v dnešním mlžném počasí můžeme jít klidně na Pik Koronu… Ach jo, uvidíme sami, to bude nejlepší. Zbytek dne se věnujeme kulturně-osvětově-relaxační činnosti. Po Pioněru to rozhodně přijde vhod.

Ráno sice počasí laškuje stejným způsobem jako minulý den, ale na konec se přece jen trochu umoudří do podoby aprílového slunečně-deštivého počasí a my se rozhodujeme pro výstup do tábora Račeka. Nejdřív uschováváme přebytečné věci k babce v ubytovně Ala-Arča, která si tentokrát řekne o 100 SOM na 5 dní (když jsme šli na Pioněra, tak to bylo 100 SOM na den. Zajímavé počty… asi máme množstevní slevu:-) Kéž by věcí do úschovny bylo alespoň z poloviny tolik, co těch, které neseme na zádech… Na Račeku se vystupuje po pravém (orograficky) břehu potoka Ak-Sai, orientace nečiní problém, na rozdíl od výstupu na Pioněr, je zde stezka prošlápnuta zřetelně. Nejdřív je stoupání velké, pak se cesta napřimuje a klesá k potoku. Nad hlavami temně hučí vodopád pod Pik Učitěl. Odtud je cesta naprosto drastická – dobrých 1,5km do velmi strmého kopce. Počasí se už opět pokazilo, a tak šlapeme v mlze, dešti, pláštěnkách… no, paráda… Poslední metry jsou už zase psychicky náročné.

Na bivaku Račeka jsme nakonec za 4h, což je dle průvodce dobrý čas. Bivak je kamenný, skládá se ze 3 „ložnic“, dvě první jsou nad sebou a pojmou asi 20 lidí a mají docela solidní pryčny a dole i kuchyňský kout a velké stoly, jež v případě nepřízně počasí pojmou hodně veselých turistů a horolezců. Tato část byla za naší návštěvy plná, obsadila ji hlavně dosti ležérním způsobem ruská skupinka. Nás ubytovali v neméně dobrodružně vypadající místnosti třetí kategorie, která sice potřebovala trochu dost vygruntovat, ale v současném počasí to byla paráda. Uvnitř na nás dýchla vskutku zálesácká atmosféra, součástí „interiéru“ byla i malá kamna, bohužel „interiér“ byl v minulosti do kamen přiložen. Každopádně milá paní domácí nám povolila si i zatopit a vůbec byla velmi příjemná, takže v mužstvu vládla pozitivní atmosféra. A ještě jeden klad: vše je zadarmo!

Počasí stojí za pendrek, jenom na chvíli se jako Boží zjevení rozestoupily mraky a celá krása Aksajské stěny stála před námi, jako by chtěla s námi jen polaškovat, nalákat nás a pak ji to přestalo bavit a bylo po představení. Ale byla to teda krása!

Ráno se počasí tváří, že už to snad konečně s tím aprílem vzdává. Proto se nenecháváme dvakrát prosit a vyrážíme pokořit další (vlastně první) čtyřtisícovku. Je to dle průvodce aklimatizační vrchol – 4280 m vysoký Pik Box. Vycházíme kolem pomníčku horolezců dále na hřebínek morény, přesně dle průvodce, nám výstup až na rovinatou část ledovce, trvá udávaných 90 minut. Ale hřebínek morény byl teda hodně nepříjemný – sypká suť a viklavé kameny nám na kondici nepřidaly. Opět se začíná kazit počasí a tento scénář - ráno dobře, odpoledne mlha a mraky a večer sníh – nám bohužel vydrží ještě nějaký den. Rovinatou část ledovce křížíme na druhou stranu, a zde pod sedlem mezi vrcholy Teketor a Pik Box diskutujeme, kterou cestu na Pik Box zvolit – jestli zmíněným sedlem za 2A nebo suťovým kuloárem za 1B ( jihovýchodní svah). Volíme snadnější cestu za 1B, ale neděláme dobře. Suťový kuloár je naprosto odporný, sype se jako hladká mouka, k tomu je poprášen čerstvým sněhem, takže kameny kloužou o sto šest. Samozřejmě nás zahaluje hustá mlha, takže krize je nasnadě. Z posledních sil se doplížíme do sedla, o kterém se myslíme, že těsně sousedí s vrcholem. Už se chystáme označit viděnou skalní věž za vrchol,  připravujeme oslavy, když v tom někdo udělá krok dále než měl a radost je ta tam: v mlze je vidět ještě dobrých 100 výškových metrů na vrchol. Nikomu to není příliš po chuti, ale pokračujeme z posledních sil dál, jelikož už druhou čtyřtisícovku si nechat ujít nechceme. Za dalších 30 minut stojíme konečně na vrcholu Pik Box. Tak jsme se sem doboxovali! I když není vidět ani na 2 metry, radost z prvního velkého vrcholu je obrovská. Bohužel nás čeká ještě kuloár dolů, který vlastně sjíždíme jako na lyžích ( nebo spíš po zadku). Cesta na vrchol nám trvala asi 5 hodin, zpět jsme to sjeli za 3 hodiny.