Nadešel den přesunu do Národního parku Jotunheimen. S tím souvisí i nutnost rozdělit naši spižírnu na 3 části, abychom byli aspoň částečně mobilní. Každý těch 10kg navíc do batohu vítá s nadšenými výkřiky, které opakuje pravidelně v intervalu 5 sekund. Musíme se nějak doplazit na parkoviště Spranget (asi 1h), odkud si slibujeme možnost nějakého odvozu do Otty. Jenže jsme tu ve 13h, a tak tu  zrovna velký provoz není (lepší to bude určitě večer). Nedá se svítit, bohužel musíme přidat ke svému kondičnímu výletu ještě asi 3km do vesnice Mysuseter, kde už to vypadá se stopem slibněji. Potřebujeme se přemístit do Otty a dále pak po silnici č.15 do lomu a na konec ještě silnicí č.55 až k hotelu Spiterstulen v srdci Národního parku Jotunheimen.

Kupodivu nám chytit stopa v Myssusetru nedělá potíže-po 10 minutách nám zastavuje opravdová lahůdka pro každého stopaře- stařičký Citroen z roku 1974. Řidič sice umí jenom norsky, ale o to více je srdečný a pohodový. Jízdu si vyloženě užíváme-sedadla jsou co do velikosti a pohodlí jako babiččino kanape, k tomu ta nádhera za okny…

Takže první stopa se vydařil  uvidíme, co bude dál.

Městečko Otta je malé turistické centrum, kde, jak tvrdí průvodce, není nic moc k vidění. A není daleko od pravdy. Nicméně je to takové idylické maloměsto uprostřed hor, trochu připomínající americká sídla. My se chováme ryze prakticky – však potřebujeme pokračovat do hor-musíme nakoupit (nejlevnější je REMA), poslat pohledy a hlavně vyměnit peníze. Zde nás trochu šokuje zavírací doba banky-1500 – nijak se tady asi nepředřou… Nakonec měníme v hotelu po velmi nevýhodném kursu-aspoň, že recepční se na nás tak hezky smála…

Brzy se vlečeme na výpadovku, jejíž krajnice skýtá místo tak maximálně pro nás jdoucí v zástupu, ale kde tady zastaví auto, nám není ani trochu jasné. Už si proto plánujeme nocleh, když v tom z ničeho nic zastaví uprostřed silnice auto. Mladá pohledná ženská, avšak s dosti plným kufrem, chudák ještě neví, do čeho jde. Situace zavání havárií, a tak my neztrácíme čas-otevíráme kufr a možná až s nadměrným úsilím a násilím pěchujeme ty naše přerostlé almary dovnitř. Ve zpětném zrcátku vidím jen odraz čím dál tím více udiveně zírajících očí. Chudák holka, couvnout už nemůže (nebo vlastně může – tím by se nás nadobro zbavila…). Neuvedli jsme se zrovna dvakrát nejlíp, ale naše řidička je více nežli velkorysá: dělá, že pleje len a navíc je hodně upovídaná a taky nám dobře radí.

Zavezla nás až do města Lom, kde obdivujeme nádherný sloupový kostel z 12 stol. Pak na nejbližší pumpě se zase chytáme našeho nejistého řemesla. Kluci po ½ h odjíždí směrem k horám, mě to ještě chvilku trvá, než mi zastaví dvojice mladých lidí v jeepu, kteří jsou ochotní mě svézt téměř až k našemu cíli- chatě Spiterstulen, známému východisku na Galdhøpiggen. Zavalen pod hromadou horolezeckého náčiní na zadních sedadlech si užívám této tak trochu divoké jízdy.-zabordelený jeep, dobrá hudba, kouř z dobrých cigaret přímo do tváře, dobré pohledy a hlavně dobří lidi-no, prostě dobrý!

V Røysheimu nabíráme kluky a frčíme dál serpentinami nahoru. Je to teda ještě pěkně daleko! Bohužel náš taxík nás musí vysadit asi 7km před cílem. Jelikož už je po 21h, hledáme si místo na spaní, na silnici totiž ani vidu ani slechu po nějakém autě. Na poslední chvíli, opravdu haluzově, se nám daří zastavit snad poslední dnes zde projíždějící auto, které nás tedy úspěšně dovezlo až na obrovské parkoviště u Spiterstulenu. Je už 22h, stále je samozřejmě světlo, můžeme proto obdivovat nejbližší zasněžené vrcholy. Jotunheimen je už na první pohled jiný…

Z důvodu podivných restrikcí stavíme stan až 1km dál než bychom chtěli, nicméně na hezkém místě, kde (snad v zimě) prolítla lavina L. Je stále hezky, a tak na další den plánujeme Galdhøpiggen!

Ráno vyrážíme opravdu nonšalantně –asi v 11h. Nakonec tato lenošivost býti výhodnou, jelikož hlavní vlna náporu na tuto nejvyšší horu Norska a Skandinávie současně už stačila zvednout kotvy a odejít nahoru. Slovo nápor je jen lehkým náznakem toho, co nás při výstupu potkalo. A to prý jsme měli štěstí-nebyl víkend. Když ještě Michal v chatě konal potřebu, měli jsme asi 30minut (!) čas, abychom pozorovali dění v okolí stezky. Z ničeho  nic se najednou objevila četa asi 70 trpaslíků ve věku snad 5 až „nácti“ let a sladěným krokem a s kameně drsnou tváří se pod vedením dokonale omotaných lanem průvodců vrhla na vrzající most přes řeku Visa.

Nám nezbylo nic jiného, než jen tupě zírat-počítat jsme přestali po první třicítce… Kromě toho každých 2-5min vyráží na horu norská rodinka v plavkách a teniskách, kterou sem tam střídají „hůlkáři“ nebo důchodci.

Po tom, co Michał dokonale ucpal záchod J, jsme využili několikavteřinové pauzy mezi skupinami lidí  a nesměle se vrhli do toho proudu nahoru. Z počátku to ještě jde, ale výše se situace zahušťuje doslova i přeneseně. Začíná se tvořit fronta, do které, když jednou vstoupíte, už není cesty zpět. Naše „skalní“ cesta je na tom asi nejlépe-paralelní „ledovcová“ nám připravuje nevídanou podívanou. Jak to Krzysztof přiléhavě pojmenoval: vypadá to tam, „jakoby něco na vrcholu rozdávali zdarma“. Ucpaná D1 je proti tomu sranda. Lidé stojí na skalním hřebínku a dále na ledovci v několikakilometrové frontě a z dálky vypadají jako jeden dlouhý čárkový kód…

Cesta k vrcholu je snadná, je třeba překonat asi 2 předvrcholy  a v horních partiích se stoupá ve sněhu ( vhod přijdou návleky). Na vrchol dorážíme za 4h a  díky stále fantastickému počasí jsou pohledy na okolní zasněžené a rozeklané vrcholy vskutku jedinečné ( Jotunheimen hodně připomíná Alpy). Na vlastním vrcholku se příliš dlouho nezdržujeme - hrozí zde, že Vás nějaký neopatrný turista pošle předčasně při té tlačenici do údolíJ. Návrat stejnou cestou byl plný sjíždění a klouzání na sněhových polích a za 2 h jsme „dojeli“ až zpět ke stanům.

Večer vytváříme plán pro další dny- je zajímavý-uvidíme, jaká bude realita…

Dostali jsme chuť na čtyřdenní trek po Národním Parku Jotunheimen. Dopoledne si lebedíme  ve stanech-je to jakýsi kompromis mezi protikladnými návrhy, jež ten den zavládly: jít hned ráno, a udělat si odpočinkový den. Nakonec vyrážíme v 13hodin (spižírnu necháváme na chatě Spiterstulen). Naše dnešní cesta povede údolím Visadalen a Uradalen, mezi špičatými velikány až někam, kam nás nohy donesou.

Batohy ztratily sice svou vražednou tíhu, kterou mají v „přesunovém“ období a přešly na rozumnou váhu trekařskou, ale zjišťujeme, že se naše zhuntovaná těla odmítají smířit i s touhle zátěží. A tak si to trkáme pomalu a stoupáme z nohy na nohu údolím Visadalen, kterému v závěru vévodí z našeho pohledu nedobytný skalní kostel –Kyrkja. Uvidíme, možná ji v příštích dnech zdoláme.

Pro dnešek odbočujeme do údolí Uradalen, které, jak brzy zjišťujeme, je opravdovým skvostem Jotunheimenu. Paralelně se stezkou burácí zpěněná řeka, která vytváří desítky kaskád a malých vodopádů. Spouště foťáků cvakají jako o život, já pobíhám v transu se stativem a hopskám z balvanu na balvan div se z toho nepos… ;o) v horních partiích doplňují scenérii nádherná ledovcová jezera a spousty zasněžených vrcholků. No, prostě IDYLA!J

Jediné, co nás dnes trochu trápí, a vlastně si uvědomujeme, že to je tady, v norských horách na denním pořádku, jsou nekonečné svahy a plošiny poseté balvany. Vlastně každý den si zažíváme tu snad povinnou denní dávku šutrů a takových pár hodin drcání po takovém terénu je opravdu psycho. Tyto útrapy se kompenzují v podobě nádherného  místa na spaní- dalšího do naší norské sbírky. Dokonce je poblíž i splav a tak neodoláme a brzy svítí tři nahaté prdele na celý Jotunheimen…JJJ

Sakra, je vidět, že zase s tou stravou není něco v pořádku…

Ráno je mírně oblačno, ale za pár hodin je už zase počasí jako z pohádky. Putujeme dál podél jezera Langvatnet, které, jak název napovídá, se může pochlubit hlavně svou délkou, ale nezůstává pozadu ani krásou. Na břehu rybáři suší sítě a nám zase přichází slina. Nahodit si ale netroufáme-pod drobnohledem profíků by ten náš scvrklouš vyšel asi draho. Pár metrů za jezerem Krzysztofa začíná sužovat bolest v koleně a na simulaci to nevypadá. Pacient operaci odmítá a tak zvyšuje své šance na přežitíJ. Snad to bude v pořádku.

Odpoledne dorážíme k jezeru Leirvatnet, v jehož okolí se nachází chata Leirvassbu. Ta, jako první tady v Norsku vypadá, že má něco za sebou,(bodejť, má už přes 100let).

My jako vždy raději držíme stranou. Stavíme naše jurty za tím začarovaným kruhem 200m od chaty, jehož dodržování se tady všude vyžaduje. (aby to bylo zadarmo - <200m od chaty je to za poplatek). Takový problém s nalezením místa jako dnes jsme ještě neměli-všude ty šutry… Zbytek odpoledne a večer si slastně vegetíme.