Pořekadlo „ranní ptáče dál doskáče“ tady vyloženě není realizovatelné. Již druhé ráno lije až do 8-9h, a tak si už podruhé královsky lenošíme až téměř do oběda. Trpíme tady, pro nás na horách jinak nepoznanou věcí, nevyspáním. Tady  v Rondane je totiž na první pohled jasné, že jsme více na severu – až do 22 – 23h píšu deník bez baterky a našinec, který se sem tam nekoukne na hodinky, může být zprvu docela zmaten, když zjistí, že už začal nový den a ono to vypadá, že ještě nemůže být devátá hodina večerní…

Ten den se chystáme dokončit naši pouť údolím Illmandalen k chatě Björnholia a pak pokořit hřeben, kterému vévodí Högronden – třetí nejvyšší hora Rondane. Zprvu je cesta požitkem, no, možná až na můj malý prožitek. Ve fotografickém zápalu jsem ladným pohybem umístil objemnou základnu svého doposud čistého batohu do jednoho zeleného, zákeřně rozpláclého lejna. A že to nebylo jen tak obyčejné lejno! Ale obrovské, smradlavé potěšení, které jsem si dalším ladným pohybem rozetřel po svém doposud čistém výstavním oděvu jako máslo na chleba, a tím dokonale zacpal všechny póry v mé značkové membráně Gelanots a dokonale se společensky znemožnil pro zbytek dne. Alespoň kluky jsem snad pobavil. Prý, že budu mít štěstí. To mě uklidnilo…

Již se zaschlou hnědozelenou skvrnou si to pádíme z chaty Björnholia směrem k hřebeni Högrondenu. Libujeme si, jaké že to máme krásné počasí (zatím nejlepší), ale při pohledu ve směru naší cesty nám začíná být jasné, že to nebude za pár. Stezka totiž stoupá kamenitou strání více než 1000 výškových metrů, než dosáhne vrcholu Högrondenu. Ještě než to přijde, se rozptylujeme pohledem na pohádkový vodopád protínající stezku údolím. No, a pak to přišlo…

Od chaty to mělo být na vrchol 5h. Myslím, že jsme ten údaj docela protáhli. Ale to by tak ani nevadilo. Ještě u chajdy v sedle jsem se cítil jakž takž. Poslední výšvih zvládám (a myslím, že nejsem sám) jen s velkým sebezapřením. Navíc každých 5 metrů pouštím zákeřného ruprechta, a tak  sám sebe ještě více přidušuji (už zase se hlásí ta skvělá strava). Na vrcholu je každý trochu semletý, ale užíváme si ty pohledy na celý národní park a já si v duchu libuji, že už to teď z kopce půjde jen lépe.

Opak je však pravdou! Nevím čím to, ale těch 600 výškových metrů k jezeru mi připomnělo výstup na Elbrus, s tím, že teď, na rozdíl od situace před dvěma lety, jsme scházeli dolů…Hopskali jsme jak králíci po těch nekonečných kamenných blocích, které všechny zrádně ujížděly pod nohama, včetně těch největších, kdykoli se naše nohy jen lehce opřely o jejich mechem porostlý povrch. Myslel jsem, že horší už to být nemůže…

...Jenže bylo…Brzy jsem pocítil, že uvidím snídani podruhé, ale naštěstí už nebylo co zvracet. Označení „nohy z gumy“ by zde bylo poněkud nepřesné, spíše jsem se opíral o dvě štangle měkkého salámu, které se kroutily v agónii nemohoucnosti a podlamovaly se na každém druhém metru. Nejhorší byl ten pocit absolutní slabosti, který se paradoxně (věru nechápu), zhoršoval v sedu. Shora musel být na mne parádní pohled: s výrazem jatečního prasete třetí kategorie, jež jde právě na porážku, jsem vlekl nohy v závěsu a každých padesát metrů jsem prostě nesundávajíc baťoh zapadl do nejbližší škarpy a blouznil v delirantním stavu se sladkými halucinacemi. Cítil jsem absolutní dno mých fyzických sil, tak vyškrábané dno, že jsem v něm téměř prorazil díru naskrz a gratuloval jsem si, že do takového stavu jsem se už dlouho neuvedl. Každý, kdo by mě v ten osudný okamžik spatřil, by si jistě řekl: „Že se nestydí ožrat se jak prase a k tomu uprostřed národního parku!“…

…Když jsem už asi po šesté uléhal, tentokráte uprostřed říčního koryta, z ničeho nic se mezi terénními vlnami objevil spanilý rytíř (sice bez koně, přesto spanilý), jemuž v zapadajícím slunci hrdě zářil jeho rudý štít, naštěstí mne nebozkal, neboť jsem ihned (no, v rámci mých možností) ukázal výmluvně na své břímě, jež mne tak rázně připoutalo k zemi. On beze slova pochopil, jeho tvář se zachmuřila a s nezlomným: „Hek, hek“ sňal mi ten obelisk z hřbetu, svižným pohybem paže a ladným pohybem gentlemana si jej umístil na koně, teda vlastně na záda. Zalapal jsem po dechu, a moha zase volně dýchat, zatoužil jsem pohlédnout mému zachránci do tváře, ale ostrý svit bočního slunce nadobro oslepil mé oči, a tak statný rytíř , ten nepokořený lidumil, jež obětoval svůj drahocenný čas i síly, aby mne převedl přes tu obrovskou terénní vlnu, tu zhoubnou vzdálenost posledních dvaceti metrů, která mi zbývala, abych naposledy vydechl v našem táboře, ten chrabrý a skromný hrdina, tak zůstal pro mě navždy v anonymitě…

Ještě než mi však zmizel z očí za tou hroznou terénní vlnou, pokynul mi krátce „Pojď!“, na co jsem mu věcně odpověděl: „Chrrrrrrbžššškuužžššš“, načež jsem se svalil do přilehlé škarpy a nemohl už být svědkem, jak jeho hrdá silueta mizí i s mým baťohem v nenávratnu. „Sakra záchrana“, pomyslel jsem si, „batoh v pr… a já tady ležím ve škarpě za nepřekonatelnou terénní vlnou a nemohu hnout ani údem (opravdu žádným). „Ani ho nenapadlo odnést mne na svých vypracovaných pažích do tábora!“ Co teď? A tak jsem v té naštvanosti sebral poslední síly v kterémsí údu, udělal „ Hek, hek “ a převalil se přes terénní  vlnu až do tábora…

Poznámka 1.:Předchozí odstavce nesvědčí o ničem jiném, než že jsem blouznil a tím pádem jejich pravdivost není vůbec zaručena a jakákoli podobnost hrdinů náhodná..

Poznámka 2.: Milý zachránče, příště než odklušeš za terénní vlnu, hoď po mně měchem s vodou, zamezíš tím mému případnému úmrtí na dehydrataci 20 m od tábora, což je jistě potupné…

Poznámka 3.: Sranda stranou. Děkuji Krzysztofowi za pomoc v nouzi!

Ještě podotknu, asi zbytečně, že výstup a sestup na třetí nejvyšší horu Rondane – Hogronden, nám dal teda opravdu zabrat, hlavně asi díky velmi vysilujícímu táhlému stoupání v suťovém a kamenném poli a velmi podobnému sestupu.(celk. 8h). (Při pohledu z Rondslottetu jsme zjistili, že se dá na zmíněný vrchol vystoupit i elegantněji a to tak, že při stoupání klasickou značenou trasou od chaty Bjornholia se po asi 30 min stoupání sejde na odbočující stezku vlevo a pak traversem a v závěru lehčím stoupáním po suťovém hřebínku dojde na vrchol.)

Ráno se odpočatí budíme do prvního slunného dne.Je to jeden z těch krásných dnů, kdy vás ze snu jemně vyruší první paprsky žhnoucího slunce. Je to jeden z nejkrásnějších pocitů při pobytu  na horách: nikam nespěchat a nemuset mrznout při přípravě snídaně a vnímat jak se příroda probouzí s vámi…Již brzy si to směle vykračujeme směrem k chatě Dørålsetter, cestou pozorujíc jámy vyhloubené před tisíci léty ledovcem, bohužel bez slibované ledové výplně. Dole u křiš’tálové řeky Atna se bavíme nám z Ruska dobře známou hrou: „Soudruhu zabroď si!“: během 15 min se rozptýlíme téměř po celém údolí hledajíc lepší a lepší místo, kde by bylo možné překonat hřmící rozbouřenou řeku suchou nohou. Platí zde leč Murphy’ho zákon: „Doba hledání vhodného místa pro překročení řeky je přímo úměrná době strávené v ledové vodě při zaručeném následném pádu do téže řeky“. A Murphy’ho zákony platí!Aspoň jsme užili pořádnou srandu…

V závěru cesty nás čeká další dosti drsný výšlap na pahorek týčící se na jezerem Rondvatnet, na kterou se musí vystoupit , pokud jdete od chaty Dørålsetter k chatě Rondvassbu.Jinudy cesta nevede. Snad jedině se svézt výletní lodí po hladině tyrkysového jezera Rondvatnet, jenže to asi není varianta pro každého.Krzysztof sice něco říkal o 10 Nok v kapse, ale rozhodli jsme se, že si ten mailand ponecháme na horší časy…L

Výstupu na Zmíněný pahorek jsem se dost vylekal, obával jsem se totiž, že nastane repete minulého dne a abych zase neblouznil…Nakonec vše proběhlo příjemně a ku vší spokojenosti jsme se po dnešní trekové túře ocitli opět na chatě Rondvassbu, čímž jsme uzavřeli zase jeden kruh.(celkem trekový okruh Rondane-4 dny). Den opět končí nádherně – překrásné pohledy na jezero, hra  barev mechů a lišejníků v zapadajícím slunci…

Ráno je plné napětí, podaří- li se nám dnes zdolat nejvyšší vrchol pohoří Rondane – Rondslottet.Je totiž krásně, ale během přípravy snídaně se postupně zatahuje a tak váháme jestli máme vůbec někam vyrazit.Rozhodujeme se to přece jenom zkusit, jelikož mě loupe v levé kyčli a to znamená, že bude odpoledne hezky…Konečně vyrážíme jen tak nalehko, nechávajíc stany dole u chaty, ale i přesto nám zdejší hory dokazují, už podruhé, že to nejsou jen nějaké kopečky, ale plnohodnotné vrcholy, které nám dávají pěkně zabrat. Horní partie jsou totiž čistě skalnaté, a to je důvod proč jsme sprostí jak dlaždiči, když se plížíme 4 hodiny do kopce sutí za neustálého podjíždění nohou. Rondslottet je, jako asi každý vrchol s přívlastkem „nej“, hodně navštěvován, a tudíž není divu, že dnes v jinak relativně liduprázdných horách Rondane míjíme mnohé vysmáte nadšence, jak houfně valí nahoru.

My příliš nespěcháme, jelikož strategicky čekáme až se zvednou mlhy (dle revma barometru), což se ukáže jako dobrá volba.Po asi 5 h výstupu stojíme na vrcholu a kocháme se pohledy na široké okolí, včetně hor Jotunheimen , našeho snad budoucího cíle. Návrat se koná po výstupové trase a je ukončen u chaty Rondvassbu, kde si šťastně vyzvedáváme naši  mobilní spižírnu.

Jelikož si nejsme jisti výsledku, vrháme se raději až po vydatné večeří na rybolov v nedalekém jezírku ( i když nutno podotknout, že lov v sladkých vodách na rozdíl od moře je jen na povolení, které není zrovna za darmo). Vybaveni jsme sice lépe než na Altaji (viz tam), ale komedie je to stejná. Největším překvapením pro nás je, že háček na ryby nemá dírku, kterou by se provlekl silon, ještě více pozoruhodné je, že jsme si toho na Altaji nevšimli. ( to vážně není k smíchu). Proto suplujeme nezlomně gotické uzly až se nám kouří z hlavy. Nejdřív se nám zdá olůvko příliš lehké, tudíž přidáváme další a úspěšně topíme splavek. Hra pokračuje dál – bojujeme s větrem který odnáší naše nádobíčko někam do pr…Po rybách ani vidu ani slechu ani šupiny. Po několikátém nadhozu se dokonale zamotávám do té silonové pavučiny a tak nevím, kdo je vlastně nakonec lapen…Pro dnešek asi zůstaneme na těch bezvaječných těstovinách s konzervou, ale vězte vy potvory : „My se nevzdáme!Jen počkejte!“

Povedenou tečkou za úspěšným dnem byla jedna z akcí kulový blesk, tentokráte pod pseudonymem „Akce sprcha“.Rozhodli jsme se, že využijeme nebývalé možnosti a za „pouhých“ 10 NOK za osobu se osprchujeme na chatě Rondvassbu. Na první pohled to vypadá jednoduše, to bychom ale museli mít více nežli jednu 10 korunovou bankovku na čtyři osoby. Co s tím?

Jak jednoduché:

Plán A)Algoritmus: Vhodit do mincovníku naši českou desetikorunu

Zisk: +- 30 Kč na osobu

Chyba:Díra je příliš úzká, vole!

Výsledek: Deset korun českých je tvrdá měna→nezmenšíš      je→přechod na plán B)

Plán B)Algoritmus: Vhodit do mincovníku 50 centů evropských

Zisk: +- 25 Kč na osobu

Chyba: Díra je příliš široká, vole!

Výsledek: 50 centů v pr….→přechod na plán C)

Plán C) Ano, C) je správně!Vhodit do mincovníku minci, jež je tam určena!

Jelikož jsme měli opravdu jednu jedinou minci, v okamžiku, kdy dopadla na dno kasy zpola zaplněné padesáticentovkami, se začal odpočítávat ten zhoubný interval 6 minut, které jsme měli my, tj. tři smradlaví a na půl už namydlení chlapi, na osprchování… Nastal nepopsatelný zmatek, jelikož nejenom sprcha, ale i šampon a mýdlo se vyskytovaly na naši výpravě pouze v jednom exempláři, takže jsem si např. krásně rozetřel po těle chuchvalec chlupů, po jehož původu jsem raději nepátral. Poskakovali jsme tam jak tři namydlené blesky a vzájemně jsme soutěžili o místo pod tekoucí teplou vodou, každý měl nárok dohromady na 2 minuty! Jenže to nebylo ještě vše. V tom „nejlepším“, kdy jsme vypadali jak v masážním salonu Modrá ustřice, vstoupil do místnosti NORMÁLNÍ turista (že byl normální, jsem poznal dle toho, že mířil do sprchy sám a držel jen jednu NORSKOU desetikorunu),a když viděl tu změť nahých slizkých bublinkujících těl, tak to raději rychle s tou hygienou vzdal. No, nic. Ale my jsme to stihli bez problémů a úderem 6 minuty jsme byli voňaví a lesklí jak psí kulky. Škoda, že už zítra na parkovišti budeme vypadat, jako bychom se vody ani nedotkli.