Partneři



Karimpex



Ferona



Karviná




Aktuality

Diashow Kyrgyzstán (Tišnov)

Srdečně zveme na multimediální projekci s názvem "Kyrgyzstán - země koní a Nebeských hor". Kyrgyzstán je zemí zaslíbenou každého milovníka horských dobrodružství. Multimediální projekce představí kouzlo tohoto pozemského ráje. Čeká vás nezapomenutelná cesta do Střední Asie, plná mistrovských fotografií a videí, poutavého vyprávění a autentické hudby. Na společnou cestu vyrazíme 1. 12. 2022 od 18.00 hod v Muzeu města Tišnova. Podrobnosti viz pozvánka plakát.

09.11.2022
Diashow Arménie (Brno)

 

Arménie je rajskou zahradou Zakavkazska, výjimečnou kombinací nádherné přírody a okouzlujících památek. Naše nejnovější multimediální projekce přináší tradičně nezapomenutelný zážitek v podobě mistrovských fotografií a videí, podmanivých scenérií z ptačí perspektivy, autentické hudby a poutavého vyprávění. Na společnou dobrodružnou cestu s názvem "Magická Arménie - zemí sopek a kláštěrů" vyrazíme v příjemném prostředí Klubu cestovatelů v Brně 14.12.2022 od 18.30hod. Podrobnosti viz plakát a pozvánka.

 

13.10.2022

Deníček

Poznámka na úvod:

Deníček je záznamem mých (naších) prožitků během této výpravy, a obsahuje proto, kromě informativní složky, jež může posloužit např. jako návod pro Vás, kteří se rozhodnete cestovat do těchto končin, i části, které bych označil jako: „emotivně laděný tok mých myšlenek Hrabalovského typu“, který asi prakticky zaměřené čtenáře příliš nezaujme a je zde uveden spíše pro úplnost a možná i pro pobavení (je psán kurzívou).

Ryze praktické informace naleznete ve stejnojmenné sekci – Praktické informace

21.7.04: „Výpravo pozor!….“

Tak už je to konečně tady! Trochu později, nežli v minulých letech, (ale přece) a bohužel v neúplném složení vyrážíme směr Sever. Pro jednou jsme tentokráte vyměnili atmosféru transkontinentální karavany za jeden sice luxusní a klimatizovaný, ale přece ne tak vzrušující autobusový výlet na pravidelné lince Brno-Oslo. Ale naše východní cestovatelská minulost se přece jen zapřít nedá: již na nádraží si to vykračujeme jistým krokem s neodpustitelnou nákupní taškou značky „Ruský sen“ v ruce. Ještě za tři dny z ní budeme tahat zelené pendrekovité rohlíky a i to kuře snad odejde po svých…

Po tom, co zanecháme v kalužích slz naše milé polovičky, se můžeme soustředit už jen na cestu.

Jako vždy u takovýchto autobusových linek vypadá většina cestujících, že míří na víkend k tetičce do Oslo, kdežto my si připadáme, soudě dle počtu bagáže, jako výprava Karla Němce na Severní Pól. Michal ještě neví, že je Varel, potažmo tažný pes a až nás zaskočí trudomyslnost, tak… no, však to znáte…

Naše zavazadla tentokrát zabírají většinu obrovského zavazadlového prostoru našeho autobusu, ale není nám to nějak finančně, či jinak zdůrazněno. ( no, bodejť, když lístek do Osla nás přišel na 1760 Kč/os.).

Máme velmi pečlivého řidiče, který „urobi prezenčku“ po každé zastávce, počítajíc na prstech svoje kuřátka jednou a podruhé, aby se pak posadil za volant a nějakým nedopatřením nechal nějakého zbloudilce to v Treleborku, to dalšího zase někde jinde.

Cesta má trvat nějakých 27 hodin a v Oslu budeme další den večer.

22.7.04: Z deštivé výpadovky k prostřenému stolu…

Šlehnul jsem si večer prášek na spaní, a tak jsem celou noc „hučel“ a vykřikoval něco o transsibiřské magistrále. (Nevím, čím mi ji ten autobus připomněl.) A pak brzy ráno mě nutili, abych si přestoupil na trajekt…

Na trajektu samozřejmě kláda jako prase, my v bermudách a s plnou taškou v ruce pochodujeme  po palubě, stěhujíc opalovací lehátka, abychom stylově stáhli prvního (a posledníhoL) Radka s výhledem na moře. Náš trajekt plul ze Sassnitzu do Trelleborku a s jedním vlakem, dvěma autobusy a několika tucty aut mu to trvalo 4hodiny. Loď to byla vskutku přepychová, mohla se pochlubit všeličím, včetně výherních automatů a kinosálů… jen ty cenové kategorie byly tak trochu zaskakující…

Již brzy poté jsme se vylodili ve Skandinávii, abychom pokořili pár set zbývajících kilometrů na sever. První dojmy se neminuly s předpoklady – všude čisto a pořádek, u každého domu Švédská a později Norská vlajka. Upravené domy standardně sladěné mahagonovým nátěrem. Všechno to působí tak nóbl dojmem, že si v maturitním tričku, burzovních bermudách a ošoupaných pohorkách připadám zase jako socka. Co bude, až se budeme vracet, si fakt nedovedu představit.

Ještě jedena zajímavost mě zaujala – Švédové jsou asi zapálení golfisté, jelikož golfovými lány se to u cesty jen hemží. Krátce po osmé hodině večerní nás náš dopravce úspěšně vyložil v Oslu na autobusovém nádraží. Pro šťastlivce, jako jsme my, kteří si mohou dovolit jen stopovat, to věru není šťastná doba. Doma u mapy jsem si říkal, že nám ještě pomůže polární den, že budeme moct stopovat za šera až do půlnoci, ale opak byl pravdou, jelikož jsem si osel neuvědomil, že Oslo opravdu není příliš na severu, a tak již ve 22:00 hodin byla tma jako v pytli a my pěkně v pr…. Odročili jsme prohlídku nočního Osla (myslím tím město) na dobu neurčitou a vrhli se na splašený úprk směrem k výpadovce. Brzy nás schladil místní znalec, když nám oznámil, že je to asi 10 km, a tak jsme neochotně nakoupili lístky na metro za 80 Kč/kus a svezli se někde do temných zákoutí předměstí…

Samozřejmě začalo pršet – naše situace vypadala bledě – už jsme si vybírali místo na spaní na kruháči nedaleko od výpadovky a asi jen ze zoufalství jsme se rozhodli zkusit někoho ukecat na stopa alespoň kousek za město… Lilo jako z konve, a tak jsme si od toho pokusu příliš neslibovali. Situace jako z románu D. Steelové: tma jak v pytli, zima, déšť a my sami na malé pumpě někde na ponurém předměstí. Zastavilo první auto. Vlastně ještě pořádně nezastavilo a my jsme už viseli řidiči na rtech (a autu na blatnících). Stačilo krátké vysvětlení, asi i náš vzhled nebo podmínky té noci způsobily, že se stalo něco nečekaného – ono to zabralo hned na poprvé!! Ochromení a šťastní jsme si to pár minut poté, co jsme zazdili velký kombík našimi almarami, pádili s milým párem padesátníků severním směrem. Z našich zachránců se vyklubali neskutečně srdeční lidé, a tak ani vskutku hororově vyhlížející počasí za oknem již nás tak netrápilo. A když jsme se pak opakovaně  (asi ze slušnosti) dožadovali vysazení někde za městem, abychom si postavili stan, tak je ta představa natolik vylekala, že jsme se dočkali dalšího zázraku – pozvali nás k sobě domů!!!

To už situace na zadních sedadlech byla velice euforická, pěli jsme chválu na nebesa o 106. Ještě hlasitěji jsme zakokrhali, když jsme nějakých 150 km dál v městečku Elverum seděli u prostřeného stolu v nádherném dřevěném pokoji a nonšalantně jsme zakusovali jahůdky a zajídali to speciálním „hnědým“ sýrem, jakožto norskou specialitou.

No, prostě jsme nevycházeli z údivu (hlavně naše žaludky), jaká to nečekaná pohostinnost se nám naskytla. Myšlenka, že bychom  spali mezi keříky někde na kruháči v Oslu nám teď připadala jako špatný vtip.

Jelikož naší hostitelé byli nejenom štědří, ale i dobrými společníky, protáhla se diskuse až do dvou do rána…

Třešničkou na dortu dne byly měkké postýlky v podkroví… kdyby to tak šlo každý den.. ach jo!!! :-(

23.7.04: Růžový kabriolet, vášnivé Polo aneb stopem údolím Gudbransdalen

Dobrosrdečnost našich hostitelů se však minulý den nevyčerpala. Ráno se opět prohýbají stoly pod hromadou různých lahůdek, až oči přecházejí. Zmocnila se mě nepotlačitelná žravost, jen těžce maskovatelná slušným chováním, div, že jsem se pak z toho nepo…, protože jsem skombinoval  snad tu nejšílenější kombinaci, jakou si lze představit, to jak jsem chtěl chamtivě zkusit všechny laskominy, které paní domácí připravila. To vše se odehrávalo v pokoji s nádherným výhledem na jezero, kterého jsme si v noci nevšimli. Aby nám to nebylo málo, tak se ještě Frøde ( jak se pán domácí jmenoval ) nabídl, že nás odveze na strategické místo na výpadovce E6, kde bychom měli snáze chytit stopa ( v co ale naši hostitelé pochybovali ). Současně nám udělal poznávací výlet po rodném městě a okolí. Také jsme se podívali do města Hamar, kde se z části ( mimo Lillehamer ) konaly v 1994 roce olympijské  hry, a kde jsme obdivovali místní stadion ve tvaru obrácené lodě. Takže zážitků jsme byli plni již první den a štěstěnu dobrodruhů jsme vydojili na dlouho do předu. Však se to brzy projevilo…

Na benzínce, kde nás zanechal náš hostitel, jsme se marně snažili asi 5h vzbudit zájem Norů o naše společenské huby a tak jsme se zas pro změnu ocitli na křivce spokojenosti někde u dna. Norští řidiči, buď vypadali  na to, že úplně neví, co s tím zatvrdlým prstem u cesty šaškujeme, nebo snad, že jsme parta natěračů z východu, co natírá svodidla. Prostě nic, jen tupé pohledy, ani záblesk dobrodružné povahy, jen severští suchaři v samých prázdných a sakra velkých autech. Ze stopem to nevypadalo teda moc dobře a do Otty, našeho východiska, to bylo ještě asi 200km!

Brzy jsme se rozdělili a klukům se přece jen povedlo stopnout borce v kabrioletu. Jak jsem se později dozvěděl, v autě bylo dosti horko, i když slunce nepařilo a kamarádi preventivně celou cestu svírali půlky a báli se ohnout pod sedadlo… Jejich růžový kamarád je zavezl do Lillehameru, kde přerušili smůlu dne a bez zdržení stopli Skota na dovolené v půjčeném autě, který zpestřujíc jim cestu řadou vulgarizmů mířených na svůj neodzkoušený vůz, je dovezl šťastně do Otty.

Já sem nejdřív tolik štěstí neměl. 5h jsem se loudal po té osudné pumpě, znal jsem tam každý píď a obsluha mě asi považovala za obejdu poslední kategorie, co loudí prachy, nebo co, u každého auta.

Již jsem ztrácel poslední  naději a nadával obhrouble do všech norských č..… , když vtom se objevila milá, usměvavá korpulentní Norka se svou matkou v té nejmenší verzi VW Pola, aby mě z té prokleté čerpačky konečně vysvobodila. I tentokráte jsem si liboval, jelikož v době, kdy kluci riskovali svůj věneček někde před Lillehamerem, já jsem byl poctěn poznávací přednáškou s obrázkovým doprovodem o zajímavostech v okolí a vůbec skvostech Norského Království.  V době, kdy mladá Norka riskovala nehodu, zadívaná většinu času do zpětného zrcátka, její matka vzala do svých rukou (spíše úst) úkol vzdělávací a široce mě obohatila o řadu zajímavých historek a kulturních pozoruhodností. A tak zatímco dcerka svým uhrančivým pohledem hypnotizovala zcela jistě všechny řidiče za námi, já v roli slepého jelimána jsem naslouchal vyprávění o největším norském jezeře Mjosa, které jsme míjeli a o parníku, který po něm jezdí (nejstarší parník v pravidelném provozu v Evropě). Proto také cesta nádherným údolím Gudbransdal rychle míjela a brzy jsem si už vykládal zážitky s kamarády v městečku Otta, kde jsme se setkali, jako bychom se domluvili na přesnou hodinu.

Pak už chybělo jen pár kilometrů k našemu 1. cíli – Národnímu Parku Rondane. Původně jsem chtěl jít cestu z Otty až k chatě Rondvassbu pěšky, ale byl jsem naštěstí vyveden z omylu – bylo to asi 20km dost prudkými serpentinami a  asi bychom to šli do konce naší výpravy. Naštěstí jsme všichni chytli stopa a šťastně se dostali do Rondane, ( i když nejdřív to vypadalo, že jsem klukům nadobro odstopoval do neznáma, to jak mě unesl vůz plný divokých „Amazonek“ ) Pozdě, až někdy kolem půlnoci, jsme poprvé usínali na horách na barevném mechu, jenž je pro Rondanské hory tak charakteristický.

Joj, rušný den!…

     24.7.04: Rondane – severské království mechů, jezer a vodopádů

Nový den nás vítá, jak brzy poznáme, dost charakteristickým počasím, které velmi připomíná to naše aprílové. Chvíli prší, chvilku se procházím jen tak v tričku. V průbehu dne se neustále svlékáme a oblékáme. Od parkoviště Spranget, posledního místa, kam se dá dojet autem, je to ještě 1,5h k chatě Rondvassbu. Ale  díky nehorázné váze batohů (myslím, že tomu nikdy nebude jinak) je to velmi dlouhých 1,5h. Chata Rondvassbu vypadá, že ji teprve před nedávnem otevřeli, a jak později zjišťujeme, i další chaty vypadají jako z reklamní pohlednice… Ozdobené typickými „trávníkovými“ střechami dokonale zapadají do zdejší zelené krajiny. Ne, opravdu nejsou nové. Holt, není to Rusko… přespat zde musí být krásné, leč nehorázně drahé…

Celou naši „spižírnu“ necháváme ve dvou taškách na chatě Rondvassbu a již brzy chatu s nádherným výhledem na jezero Rondvatnet necháváme za zády, abychom se vrhli na první túru údolím Illmandalen. Viditelně jsme zlenivěli, máme postup jak v Karviné při cestě z hospody. K tomu jsem přímo šokován krásou zdejší přírody, a tak zkouším nervy  kamarádů opakovaným skládáním a rozkládáním stativu.

Rondane, dá se říct, připomíná severskou tundru, stromy zde příliš nerostou (pouze v údolních partiích). Tento možný nedostatek je vynahrazen bohatstvím lišejníků a mechů, které opravdu hýří všemi barvami od zelené přes oranžovou a červenou až k různým odstínům žluté. K tomu nádherná jezera a vodopády a idyla je dokonalá…

Že bychom toho příliš ten první den zašli, to se opravdu říct nedá, ale zato jsme si zopakovali, jak správně házet „žabky“ a zjistili jsme, jaké to je, se jen tak toulat a příliš nikam nespěchat… měli bychom to dělat častěji.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | další
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz