Na ten den jsme původně  plánovali výstup na Pik Brno (4110 m), ale po těch 20 dnech nonstop putování po horách se už nikdo nebyl schopen překonat na další výlet a tak jsme se vypravili jen s Michalem, tak na lehko do údolí Mishingi – vlastně se rozloučit s horami..... Došli jsme jen ku splavu ledovce a udělali nějaké fotky s dominantním vrcholem Koshtantau (5145 m). To, že jsme Bezingi jen tak „načali“ zesílilo naši chuť se tady někdy zase vrátit... Po návratu balíme a ve 12 hod vyrážíme dolů do vesnice Bezingi (opět to šlapeme pěšky, ceny za GRUZAVIK se nám zdají příliš vysoké). Za celých 20 km potkáváme jednoho potencionálního stopa, kterého urážíme naší příliš nízkou cenou, a tak nezbývá, než to dojít po svých. Cesta nám utíká a za 3 h se dostáváme až téměř před vesnici. Zde se setkáváme s dojemnou ochotou starého Balkarce, který nás  s úsměvem bere čtyři s almarami na vlečku metr krát metr, aby nás po 500 m zase vyložil, když jsme na místě. Rádi slyšíme, že jsme „Charaščo lidi“ a ještě víc nás těší nabídka, ať zas někdy přijedeme... Pak ještě  si dáváme trek do magazínu a cestou nám milá Balkarka nalévá litr toho nejlepšího mléka, jaké jsem kdy pil...(a z kterého se Michal bohužel pos....), ale to jsem asi neměl psát...

Ráno vstáváme už v 5.30, abychom v klidu stihli „narodnyj“ autobus do Nalčíku v 8.00, což je nejlevnější nám známé spojení (=78 km, 23 RUR). Tento státní autobus jede jenom jednou za den, jinak není samozřejmě problém si najmout taxík, ale je to podstatně dražší. V osm hodin se skutečně připotácel autobus již plný, i když měl začínat právě v Bezingi. Jelikož se tady platí až při výstupu, tak jsme plní nejistoty vkročili do jámy lvové, zaklaply se za námi zbytky dveří a začala jízda smrti. Po letošních povodních je oproti této cestě Karakoram highway sranda, připadalo mi to celé jak v americkém akčním filmu – žlutý Ikarus střihá ve 80 km/h rychlosti pravoúhlé zatáčky nad krkolomným srázem a všichni uvnitř (až na nás) se tváří, že je to nudná rutina. Kolem 10 hod jsme v Nalčíku na AVTOVAKZALE No.1, ale autobus do Minerálních Vod jede samozřejmě z avtovakzalu No.2 (dá se tam zajet MHD č.11 nebo 14 za 2 RUR/os. – jsou to 4 zastávky). Na druhém nádraží se rozpoutalo malé peklo – vtíravě nás otravují taxikáři, které jako ostřílení hoši v klidu setřásáme.Pak se najednou odnikud vynořil místní šerif, prošpikoval mne pohledem jako "Tenkrát na Západě" a prohlásil: „Buděť provierka!“. Zavedl nás nesmlouvavě někde mezi paneláky do kanceláře, kde už seděl ne zcela ve formě usmívající se major. Měli jsme vstupovat po jednom a vybalovat věci – z majora se vyklubal vrchní kapsář – na stůl šly peníze a při nekonečném přepočítávání Marian málem přišel o 20 USD a Krzysztof dodnes pohřešuje 50 RUR. Byl to prostě gangster s velkým „G“, ale byli jsme rádi, že se to obešlo bez úplatků. Po dalších tahanicích s taxikáři nakonec kupujeme lístek do Minerálních Vod za 57 RUR/os., autobusy zde jezdí docela pravidelně (6-7 za den). Jeli jsme to asi 2 h, ale řidič stačil vyměnit defekt a nakoupit. V Min. Vodách se po menších nervech daří koupit za 23 USD/os. lístek na vlak do KIEVA (plackartnyj), který jede ale až další den v 13.36. Kupujeme hory levného jídla na místním trhu a informujeme se o stavu zdejších „restaurací“, když v tom se zjevuje Ilja – námořník z „Yellow submarine“ z Petrohradu (student), který nás zve na pivo. Rádi přijímáme, protože času máme dost. Je s ním sranda – vykládá nám jeden vtip za druhým, ze kterých jsme pochopili tak jeden, ale smějeme se pořád... Děláme klasické srovnání života v Rusku a u nás, nezapomínáme na Čečnu a Lenina... Vše by bylo v pohodě, ale nějak jsme netrefili tu správnou cenovou kategorii hospody – začíná se objevovat dno peněženky, ale je nám trapně říct, že jsme chudí studenti z Čech a nemůžeme si dovolit tolik, co Ilja, jakožto bohatý ruský student J. (kterému to zřejmě nevadí). Kolem půlnoci se přece jenom loučíme a jdeme se před cestou DOMŮ „vyspat“ na nádraží L

Tu popíšeme jen ve zkratce.

Ráno se pořádně zásobíme na cestu (včetně vodky za 15-60 Kč). Vlak jede v 13.36 (jede až do KYJEVA, je to plackartnyj za 23 USD/os.) – dostáváme docela blbé místo (každý v jiné části vagónu). Potkáváme Míšu – mafiána z Ukrajiny, který dělal v Čechách (dojímá nás jeho schopnost dělat si prdel z naších úřadů...), který se stává naštěstí naším dobrým průvodcem a v mnohém nám pak cestu usnadňuje a všelijak nás hostí. Přejezd Rusko-Ukrajinské hranice je tentokráte v pohodě.

Z Michala se vyklubal skvělý kumpán – dělá nám hezkou hostinu a zve nás k sobě na Zakarpatí. Vystupujeme předčasně zastávku před Kyjevem ve FASTOVĚ, abychom snadněji koupili lístky na vlak do Užhorodu (podle Michalovy rady). Opravdu to funguje a Míša opět mafiánským způsobem nám zařizuje lístky do Užhorodu za 25 HŘIV/os. (plackartnyj). Vlak odjíždí až ve 21.38.

Vlak to hezky fičí celou noc, ráno jsme ve Lvově. Až na Zakarpatí se začíná trošku vléct (je to hornatá krajina), ale nám to nevadí, jelikož je tu opravdu krásně a tak jenom němě civíme z okna... V Mukačevě se loučíme s Míšou a odpoledne dojíždíme do Užhorodu. Zde se nám daří chytit slovenský autobus do Michalovců za 100 SK (peníze měníme u veksláka na autobus. nádraží) a z Michalovců nám večer jede rychlík Laborec až do Č. Těšína, kde jsme ve 3 h ráno následujícího dne.

 Asi do pěti do rána, kdy jel první vlak do Karviné „hodnotíme“ úspěšnou expedici u PIVKA.