V Azau jsme vstali již v 6.00h, stejně jsme to ale ty 3 km na autobus nestihli a ten nám odjel (je to jediný autobus za den v 8.30). Stopovat jako u nás se tady vlastně nedá, každý si rád tady hraje na taxi – nám nabízeli za cestu do usedlosti Elbrusu (12 km) asi 250 RUR, nakonec se nám poštěstilo a zastavila nám maršrutka s Estonci. Řidič už byl tak v balíku, že se po odehrání "povinné" role uraženého, rozhodl nás vzít za 60 RUR všechny těch 12 km. Když jsme v Elbrusu u křižovatky do Adyl-su vyskočili z minibusu, tak jsme byli mile překvapeni – potkali jsme skupinku Romana Staňka a jeho kamarádů, o kterých jsme věděli, že ve stejném čase plánují taky stejnou expedici, ale ani náhodou jsme netušili, že se v těch nekonečných končinách Kavkazu potkáme..., svět je malý.... Bylo velmi milé slyšet jazyk, kterému rozumíme, navíc jsme získali spoustu cenných informací, jelikož „Staňkovci“ se akorát vrátili z míst, kam jsme měli namířeno. Pak jsme nakoupili (obchod – „MAGAZYN“ je u hlavní silnice směr Tyrnauz) a rozhodli jsme se, že si najdeme jakýsi startovací bod, pro příští dny, kdy jsme plánovali trek údolím IRIK a přechod sedlem TĚRSKOL do údolí Těrskol. Vstup do údolí Irik je z usedlosti Elbrus, přímo za těmi nádhernými paneláky na severním okraji. Za garážemi vede cesta nahoru přes most, pod sloupem vysokého vedení a po překonání asi 500 m úvodního skalního stupně, jsme se ocitli na loučce s minerálním pramenem (ten je asi 50 m níž po svahu od stezky), kde jsme se utábořili.Večer jsme byli pozváni na družbu turisty z Krasnodaru,kde jsme poprvé ochutnali řečený 96 stupňový "SPIRIT"  alias téměř absolutní alkohol, který nám vypálil brouka na 14 dnů napřed.

Další den se nám plány o pohodovém treku  údolím Irik začaly rozplývat – dopoledne prší a mlha zahalila hory. Vyrazili jsme až kolem 14.h – z loučky nejdřív 30 minut strmě nahoru až na rovinatou část údolí, která se pak táhne několik hodin. Retrospektivně musím říct, že to bylo nejkrásnější údolí, jaké jsem na Kavkaze viděl – statné borovice, tisíce potůčků, těch květin a nikde nikdo... Asi po 2-3 h chůze od narovnání údolí se dojde na polanu, kde stezka nejdřív křižuje potok ČAT (který dělá napravo krásný vodopád) a pak se řeka Irik(vlevo) spojuje s říčkou Irik-čat (vpravo). Zde stojí pastevecký koš. Vyměnili jsme cigarety MDM, které jsme měli ještě z Rumunska a 20 RUR za 2 kg perfektního sýra – konečně rozptýlení oproti konzervám. Táboříme na pohádkové loučce na pravém břehu Irik, nedaleko od koše. Na večer se trhají mraky a vypadá to slibně...

......ale ráno je opět hnusně, celou noc pršelo, Marian ve 3 ráno páchal hygiénu (....). Po chvilce přestává pršet, a tak vyrážíme od koše dál směrem na ledovec, po překonání říčky Irik-Čat pokračujeme po velmi zajímavé moréně, která vypadá jakoby ji někdo uměle nasypal, později se cesta rozšiřuje v rozlehlé travnaté „plató“ protkané sítí potůčků. Z protilehlého svahu na nás mává pastýř – my jen doufáme, že je to výraz nadšení a ne zkouření se z našich  cigaret...Asi po jedné a půl hodině přicházíme ke splazu ledovce Irik. Zde se situace trochu komplikuje – na pravé straně došlo nedávno k masivnímu sesuvu půdy a tak na ledovec vůbec není lehké nalézt.  Musíme se vrátit zpět asi 200 m a po sněhovém mostě přejít na druhou stranu řeky Irik – ale v mezičase začíná pršet a tak tam jak idioti stojíme hodinu na dešti a čekáme v naději, že se situace zlepší. Díváme se, jak se nám sedlo Těrskol ztrácí v mlze a s ním skupinka ruských bláznů, kteří to v tom počasí šli zkusit... Stavíme stany a čekáme na lepší počasí...

Ráno to vypadá jako dvě rána předtím. Přechod do údolí Těrskol se nekoná – no nevadí, jsme rádi, že jsme viděli nádherné údolí Irik. Balíme a za 3 h rychlým tempem scházíme do usedlosti Elbrus.Děláme dlouho očekávanou žranici  ve zdejší autobusové stanici, po tom, co jsme skoupili obchod. Pak se stavujeme do hospy na odbočce do Adyl-su – je stylová a levná – dáváme si placky (15 RUR), čaj (7), pivo (15), mají tu i STAROPRAMEN za 35 RUR! Nálada ožila, počasí už nás tak netrápí. Na ruských „restauracích“ je zajímavé, že vše co si chcete dát v průběhu večera si musíte objednat na začátku, protože pak se už nikoho nedovoláte. Asi v 17 h vycházíme směr Adyl-su, asi za 1h se doplazíme s báglama do AC Schelda. Zde si prožívají jakousi  nucenou dovolenou lidé(hlavně ženy a děti) z Čečenska, nic proti nim, ale nějak jsme se tu necítili ve své kůži...Takže jsme pokračovali dál – asi po 20 min. se objevuje za zatáčkou AC Elbrus – zde po konfliktu s aktivní svazačkou také místo na spaní nenacházíme. Už bylo asi 20 hodin a tak jsme znervózněli a ochotně přistoupili na radu nějakých turistů- štracháme se ještě 50 minut do kopce až do kempu Jantugan. Zde vedle zdevastovaného bývalého hotelu stojí na druhé straně řeky Adyl-su vskutku internacionální stanový tábor Jantugan. Zde úplně mrtví pro dnes končíme.

Ráno vypadá počasí stejně jako minulé dny. Michal s Marianem mají už toho počasí plné zuby a tak zůstávají v kempu a výpravu na ledovec Kaškataš a  horu Bžeduch podnikám jenom s Krzysztofem. Nejdřív to vypadá jako hodně hloupý nápad, v průběhu dne se však mlhy ztrácejí a nakonec to byl skvělý výstup. Vychází se z horní části kempu přímo nahoru lesem strmým výšlapem a pak se postupuje po malém hřebínku travnaté morény až na plochou část morény led. Kaškataš. Asi po 2h docházíme k ledovci, oskar už nás v tu dobu praží a naskýtají se krásné pohledy na Ullukaru a Bžeduch před námi a Elbrus za zády na severu. Asi za další hodinu začínáme stoupat strmou část ledovce Kaškataš – hrajeme hru: „slalom mezi trhlinama“, některé jsou „že by se do nich vlezl kamion“. Postupně se již navázáni dostáváme na plató ledovce Kaškataš (asi za 1 a půl h od začátku strmé části). Nacházíme se ve výšce asi 3800 m. Bžeduch se tyčí nad námi a na vrchol to odhadujeme na 1 a půl h. Jenomže se kazí rapidně počasí  a tak se rozhodujeme pro sestup. Cestou nás dostihl slejvák, dost  promoklí docházíme do kempu asi za 3h (z plata). Pak zase začíná lít, stejně jako minulé 4 dny....prý nějaká cyklóna nebo co..

Ráno jsme si přivstali, protože to má být, dle vyprávění, na ledovec Schelda pod Ušbinský ledopád, náročná celodenní výprava. Scházíme asi 40 min. z tábora Jantugan k AC Schelda, pak skrz pozemek tábora nahoru lesem – cesta je pohodová s hezkými pohledy na hřeben Scheldy a ke štaci pohraničníků to trvá asi 1,5h. Zde jsme špatně odbočili a „spestřili“ si tak náš výlet o neuvěřitelnou šesti hodinovou cestu v šutrech morény. Správně by se mělo asi 100 metrů za stanicí hraničářů odbočit vlevo (po směru výstupu) a překonat řeku Scheldu po velmi kuriózním mostě (což je zážitek sám o sobě) a pak pokračovat po pravém břehu až ke splazu ledovce, kde pak snadno nastoupáte na plochou část morény. Nám se to bohužel nepovedlo, jelikož jsme se ocitli na druhé straně řeky Scheldy – takže nám nezbylo nic jiného než vystoupit na morénu po krkolomném lavinovém svahu a pak pokračovat asi 4h po moréně v šutrech a balvanech, kde cestička nikdy nebyla ani nikdy nebude. Asi za 4 hodiny jsme se dostali (po stočení se ledovce na jih) až pod Ušbinský ledopád, kde už zdálky kraluje „kavkazský Matterhorn“ – Pik Ščurovskyj, vedle něj též Čatyn a cestou hřeben Scheldy – skvělý zážitek, za tu námahu to stojí! Zpátky jsme konečně šli cestou, kterou se normálně chodí – že by byla o moc lepší se nedá říct, ale šutrů je tu o poznání míň. Ke konci výletu nás čekalo ještě dvojí zpestření – nejdřív se nám nabídli s pomocí holka a kluk, kteří tábořili u řeky, že nám prý ukážou nejlepší místo pro „přebrodění“ řeky – byl to fakt ruský styl – skok o tyči přes tu největší peřej. Mokří až za ušima jsme poděkovali a ani ne za 20 minut jsme se bavili ještě lépe – čekal nás již zmíněný můstek přes řeku Scheldu, atrakce à la „Indiana Jones“, který jsme překonali v pozici „pos… kočky“, jelikož prkýnka byla shnilá. V kempu Jantugan jsme byli až někdy kolem 21.h, úplně mrtví a navíc jsme zjistili, že už zase nemůžeme poslat vystrašeným rodičům zprávu, a tak se rozhodlo, že další den bude „odpočinkový“.

Krzysztof s Marianem si vegetili v kempu, já s Michalem jsme si udělali výlet do vesničky Elbrus (z Jantugan asi 2h), jehož hlavním cílem bylo navázat spojení s domovem. Zde jsme zjistili, že jsme to šli zbytečně a tak jsme aspoň nakoupili, udělali si malý výlet po vesnici a vrátili se zpátky do Jantuganu. (V Elbrusu je zajímavý horolezecký hřbitov a také se dá možná prohlédnout i mešitu). V podvečer jsme pokračovali z kempu Jantugan dál údolím Adyl-su do „Zeleného hostince“ – poslední horolezecké bašty v údolí Adyl-su (je to vlastně jen velká travnatá louka, opodál je jezero). Cesta je jednoduchá – z Jantugan cestou vzhůru asi 1 a 3/4h, většinou mírným stoupáním s jednou základnou hraničářů. Zde potkáváme kamarády z Běloruska, kteří nám radí, jak na zamýšlený přechod...

To zas byl jednou den plný „výborných“ nápadů. Rozhodli jsme se udělat přechod z údolí Adyl-su  do údolí Adyr-su přes sedlo Gumači s případným výstupem na vrchol. Vycházíme v 7.15 ze "Zeleného hostince" po suťovým hřebínku po pravé straně údolí , fotíme jako žhaví – pohledy jsou parádní. Asi po 1 a půl hodině nazouváme mačky a pokračujeme po ledovci Jankuat ve směru skal Aristova. Na platu ledovce odbočíme vlevo a asi po 200 metrech rovinky docházíme k poslednímu asi 100 m vysokému strmému výšvihu, ze kterého teče potůček – to je sedlo Gumači. Ze "Zeleného Hostince" nám to sem trvalo 3,5h. Pak se rveme s těmi almarami nahoru sněhem, skálou, zuby nehty asi 1h až do sedla. Je to spíš místy již lezení – s 30kg batohy vřele doporučujeme. Vsedle kromě krásných výhledů se dá nouzově bivakovat (na sněhu). Cesta na vrchol Gumači se táhne nejdřív po širokém ale strmém svahu až na jakýsi předvrchol a pak po „hřebínku jako břitva“ ještě 80m na vrchol. Zde nás trošku zaskočil ten nával lidí, na Kavkaze jinak neobvyklý. Míjet se s 20 lidmi na cca 20cm „chodníčku“ jsme nechtěli a tak se na vrchol dostali jen Michal s Marianem až davy pominuly. Bez baťohů (které jsme se ale neodvážili nechat jenom tak – šli jsme na střídačku) to trvá asi 40 minut tam a 15 minut zpátky do sedla. Ze sedla jsme pokračovali po ledovci Gumači do údolí Adyr-su – cesta je v klidu, byli jsme sice navázáni, ale trhlin je tam málo. Sestup až do tábora ULLUTAU nám trval asi 3h, ke konci jsme už hezky pletli nohama... V táboře padlo to osudné rozhodnutí – dojít ještě týž den (bylo 17h) až do ústí údolí ke známé „lanovce pro auta“ (je to 12km!). Je to mírný sestup po „automobilové“ cestě, ale po hodině nám začalo pršet, pak lít. Marian s odřenýma nohama zůstal někde pozadu. Po chvíli se mi podařilo zastavit vojenský Kamaz – domluvit se neumím, takže jsem stihl tak tak naskočit, po pár metrech se přidal i Krzysztof s Michalem, ale nějak jsme zapomněli na Mariana, který chudák zůstal nenávratně někde ztracen za námi – a jízda smrti začala! Nedá se to vůbec popsat, cítil jsem se jako ponožky v prázdné pračce, vymlátil z nás, co se dalo, ale bylo to zadarmo a nejšílenější stop v mém životě... Pořád jsme si říkali, že už přece musí být konec, ale on jel a jel... a ta představa, že to Marian šlape pěšky...a co nám pak udělá... Asi za 30 min. nás vyhodil u lanovky v Adyr-su a po 30 min. došel namíchnutý (právem) Marian, a tak jsme měli o zábavu postaráno... Těsně před lanovkou je hezká loučka na spaní.

Ráno jsme sestoupili asi 300 rezavých schodů vedle lanovky pro auta až k autobusové zastávce (cestou je stanice hraničníků) ve Vierchnij Baksan. V 9.15 měl jet jediný autobus za den do Nalčíku (státní = levný). Zkoušeli jsme stopa, jestli něco nekápne  zadara, nakonec jsme stopli aktivního důchodce v žigulíku a usmlouvali jsme to s ním na 400 RUR/auto do Nalčíku. Bylo to bývalý profesionální řidič, takže to vysvětlovalo jeho Schumacherovské sklony – 80 km/h do pravoúhlé zatáčky a podobně. Zavezl nás až na ulici Čajkovského, odkud vyjíždí taxíky do Bezingi – zde jsme se dozvěděli, že si musíme zaplatit celé auto za 50 USD, což jsme samozřejmě odmítli. Děda chytře ihned využil situace a nabídl se, že nás odveze až do Bezingi za 800 RUR/auto – takže celá cesta Baksan-Bezingi nás vyšla na 1200 RUR/4 osoby (dnes už víme, že jsme to docela přeplatili – dá se jet státním autobusem). Musím ale uznat, že děda byl moc milý a aktivní – zajel s námi do banky, pak nám ukázal, kde a jak se nakupuje v Rusku (pardon: v Kabardino-Balkarii): trh v Nalčíku velikosti Ruzyňského letiště jsme prolítli v závratném tempu a zastavili se až tehdy, když okurky stály 1 kg =1 RUR a meloun = 2 RUR apod. Pak nás ještě vzal na poštu, kde jsme za 80 Kč/3 min. uklidnili zdrásané nervy rodičů, protože mobilní siť už týden „NIEROBOTAJEŤ“. Děda nás přece jenom škaredě namíchl, když nás vysadil už ve vesničce Bezingi, odkud je to do slíbeného ALPLAGRU Bezingi ještě asi 20 km. Sbalil prachy a odjel. Hned na to přispěchal místní podnikavý borec a nabídl nám, že nás sveze do lágru za 1000 RUR/auto – to mě trochu rozezlilo a vysvětlil jsem mu, že za ty prachy bych tam ani neletěl.... Pak jsme si ještě udělali piknik u stodoly za vesničkou a zkoušeli jsme zdejší kulinářské skvosty nakoupené na trhu. V 15 h jsme vyrazili a šlapali údolím „Grand canyon“ (jak jsme si ho pro podobnost a krásu nazvali) ještě 3 h, kdy začalo pršet a tak jsme se provokativně utábořili u tabule „zapovědník“ (celou cestu je spousta míst na spaní).

Potom, co jsme po několika dnech poprvé spáchali hygienu, pokračovali jsme v putování. Celou dobu jsem si připadal, že jsme první blázni, kteří tu cestu jdou pěšky. I původní plány stopování ztroskotaly – za celý den nás minuly asi 4 auta. Asi za 3 hod jsme dorazili do AC Bezingi, takže se dá říct, že těch 20 km se dá ujít s almarami za 6 hod. V kempu si nás odchytil „direktor“ a poslal za místní šamankou – ubytovatelkou, která po dlouhých výpočtech z nás vyrazila dost nesmyslnou sumu (noc zde  normálně stojí 1 USD/osobu). V kempu jsme zažili věc, kterou nikdo z nás nečekal – po 20 dnech jsem najednou cítil jak mě voda zahřívá...ano, byla to teplá sprcha! Večer nám ke spokojenosti přispěla další příhoda – šel jsem se s Krzysztofem zeptat, jestli se nedá v jídelně něco koupit k jídlu – vypadali jsme asi hodně ztrápeně, protože nám kuchařky začaly nosit zbytky od večeře, ale jaké zbytky! Pohankovou kaši, perníček atd. i polévku klukům jsme dostali – přežrali jsme se solidně, Krzysztof ještě 2 hod funěl a držel se za břicho....

Čekali jsme pořádný trek a to se nám i splnilo. Cílem je dojít co nejdál údolím ledovce Bezingi až pod slavnou Bezingskou stěnu. Z tábora stoupáme nejdřív po travnatém hřebínku po levé straně morény ledovce až k bivakovací chatce (koš) na malé louce (z tábora to trvá cca 2 h). Koš je vskutku, na zdejší poměry, čistě a funkčně vybaven. Od něj pak pokračujeme dolů brutálním svahem asi 60 m na morénu ledovce, kde už pak cesta velmi připomíná trek po ledovci Schelda... V místě, kde ledovec zatáčí doleva, teče po levém svahu (ve směru pochodu) potůček s vodopádem. Zde je třeba traverzovat ledovec a vystoupit na kopec, z kterého potok pramení. Cestou jsme překonali pár ledových trhlin a jeden vodopád bez můstku – byla to zábava. V pozadí se rýsovaly vrcholy známých vrcholů jako Gestola a Shkhara. Potom, co jsme vystoupili nad ohyb ledovce, naskytly se ještě působivější pohledy. Cesta dále pokračuje po suťovém hřebínku a pak po sněhu až do sedla Dykhnauz. Do  místa ohybu ledovce nám cesta (od Koše) trvala asi 3,5 h. Pohledy na impozantní Bezingskou stěnu opravdu stojí za tu dřinu na moréně. Brzy se nám ale začalo kazit počasí a tak jsme začali sestupovat, spíš prchat – do tábora jsme to vlastně doběhli za 3,5 h. Večer jsme měli ukrutný hlad a tak jsme zkusili opět trik s kuchařkami – už se netvářily tak ochotně, ale přece jenom jsme se krásně nadlábli. Pak jsme šli zapít povedený den do místní stylové hospůdky, kde při dobře vychlazeném pivu značky TEREK (TEPEK – jak říká Michal...) jsme se shodli, že ten dnešní den (a vlastně celá expedice) nemohl dopadnout lépe.