Tohle povídání z cesty do nejvyššího rumunského pohoří Fagaraš jsme zveřejnili až více než dva roky poté, ne všechny informace musí být proto pravdivé.

Byla to naše první cesta „do neznáma“, která se v našem okolí nesetkala s příliš velkým pochopením. Většina známých považuje země východně (a jihovýchodně) od Hrčavy za oblasti typu „Hic sunt leones“ a proto všude přítomné „povzbuzování“ přidalo naší výpravě na objevnosti a dobrodružnosti. Dnes výprava do Rumunska nepřipadá nikomu nijak neobvyklá a tak následující řádky jsou nejspíš věnovány jen několika zájemcům.

Existuje spousta možností jak se dostat do Rumunska, jednou z nejjednodušších je nastoupit u nás do rychlíku „PANONIA“ a svést se bez potíží až na místo určení. My jsme využili levnější a zajímavější alternativy, což je jízda „rozkouskovaně“, hlavně vlaky, často načerno, zkoušejíc, kolik ještě ten který průvodčí snese. Již ve vlaku z Petrovic u Karviné do Budapeště, kde jsme čekali relativní bezpečí a klid, se nad ránem ozvalo: „Je tady zloděj“, načež jsme zabouchli kupé a vytáhli kapesní nožíky. Jízdenka nám končila ve Štúrově, protože kupovat si lístek přes hranice je drahé. A tak jakmile přišla hranice s Maďarskem a my jsme nenápadně pořád seděli ve vlaku, přišel první problém. Naší „finty“ si všiml maďarský průvodčí, kterému jsme nerozuměli ani slovo, a tak jsme nechali mluvit činy a tak „ajzboňák“ odešel se třemi pivy a my jsme za dara mohli dojet do první zastávky na maďarské straně – Čopu. Tady jsme pro změnu nechali mluvit ruce a nohy, když jsme se nořili do tajů maďarských železnic. Odtud jsme za pár korun pokračovali již hodně přičoudlým pantografem až do Budapeště. Potom, co jsme se „letem světem“ pokochali krásami tohoto města, když jsme přejížděli z jednoho nádraží na druhé, jsme těsně po poledni nasedli na rychlík do Aradu. Měl nás dovézt do první stanice na rumunské straně (Curtici), kam jsme měli i koupený lístek, ale samozřejmě i v rámci plnění adrenalinové půlhodinky, jsme to chtěli natáhnout až do Aradu. V Curtici jsme jako spořádaní cestující chtěli vystoupit, ale maník s kališníkovem to viděl jinak a tak jsme pokorně zůstali načerno v kupé. (Curtici je totální díra – ještě, že jsme nevystoupili, asi by nám žádný vlak do Aradu stejně nejel). A tak se vlak opět rozjel a jak jinak se ihned objevil průvodčí a ihned nafasoval dvě piva – tvářil se zklamaně, ale měl smůlu – trefil na vysránky, kteří si chtěli taky nějaké to pivo nechat…        V Aradu jsme skokem vpadli do rumunské městské reality – švábi, čichači (kteří ohrnuli nos nad českými věnečky a tím nás nas…., hlavně Michala :-)) – holt toluen s sebou nevozíme). Ale pivo v hospůdce na nádru chutnalo výtečně. Z Aradu jsme pokračovali místním „pomalíkem“ do SIBIU. Zážitky byly vskutku silné: sedíme si tak v klídku v polospánku a najednou z ničeho nic o půl šesté ráno do vagonu vpadne parta chlápků s kosami – no, jistý infarktový stav! Ještě jsme se nestačili vzpamatovat a už je střídá parta s hráběmi. Jak pracovitý národ… Ze Sibiu, (kde jsme strávili taky hezkých pár hodin), pokračujeme přes Podul-Olt do Turnu Rosu, poslední to naší štaci při cestování vlakem…

… Je to velmi malebná vesnička, kde maturujeme u nabírání vody z místní studny (voda je bezpečně pitná). Z Turnu Rosu se nastupuje na hřeben – středem vesnice po široké cestě kolem „církevního domu“ až na velkou polanu, odkud se pokračuje březovým porostem až na Tataru (má to být červená značka). Ve svazích Tataru jsme narazili na pasteveckou chýši s velmi milým osazenstvem a v dalších dnech jsme měli o přehršel mléčných výrobků postaráno (výměnný obchod jenom vzkvétal – sladkosti, cigarety, ale ne prachy!).

Z Tataru jsme další den pokračovali přes sedlo Surul, horu Budislavul až pod Ciorteu. Cestou jsme narazili leda na pastevce a jejich neobvyklí psi měli chuť si pohrát s našimi lýtky. Spíme kousek pod horou Budislavul v sousedství nádherného jezera a kamarádských pastevců.

Další den nás čekala drsná drapa na Scaru, i to počasí nebylo příliš příznivé. Pod jejím vrcholem padlo nešťastné rozhodnutí pokračovat dál až na chatu Negoiu, namísto rychlého úprku do útulku Barcaciu. (Navíc se dá přespat v plechové bivakovaní chajdě několik minut pod vrcholem Scary). Na chatu Negoiu je to totiž ještě pěkná štreka (3h) a navíc značení je zde vskutku pro dobrodruhy a tak se nám sestup protáhl o pár kilometrů a pár zbytečných hřebínků. Co nestačil promočit intenzivní déšť, to vyřešil pád do rozvodněné řeky. Samozřejmě ihned po příchodu na chatu Negoiu se krásně vyčasilo. Na této chatě se znavený turista může občerstvit ze široké nabídky asi 3 jídel a osprchovat se v teplé vodě. Místo pro stan se platí (asi 30 Kč).

Z chaty Negoiu jsme za krásného počasí překonali neskutečných 1000 výškových metrů na vrchol Negoiu - 2535 m n.m., (cesta je nejdřív zajímavá, vedena mírným stoupáním lesem a až v konečných partiích se přeměňuje na drsný „držkolam“ po šutrech). Negoiu dominuje jako pěkný vyhlídkový vrchol. Dolů už to není tak snadné – cestou nás čekala známá Strunga Dracului. S „almarami“ na zádech to nebyla zrovna procházka růžovým sadem, naštěstí exponované úseky jsou zajištěny řetězy. Až k večeru docházíme k jezeru Caltun, kde jsme šokováni postojem turistů k ekologii Fagarašských hor (na skládce bohužel dominují konzervy české provenience…). Přespáváme ve stanici refugiu u jezera, která díky nepřízni počasí praská ve švech (ale jinak se zde vleze asi dvacet lidí). V noci se starám o malou kulturní vložku, když křičím ze spaní velmi sprosté výrazy a vyvolávám tak všeobecný rozruch.

Od jezera Kaltun vyrážíme již brzy a díky dost hlučné přípravě snídaně se ještě pevněji vryjeme do paměti ostatním spolunocležníkům… Postupujeme po hřebeni a brzy nás čeká docela strmý výšlap na Laitelui (2344m) a později Capra (2417m). Ale ještě předtím zdoláváme velmi zajímavý hřebínek se strmými srázy, a snažíc se přitom nepřejít do volného pádu, obdivujeme skvost rumunského stavitelství: v oblasti chaty Bilea (2034m) se nachází vysokohorská silnice s působivým tunelem, která spojuje obě strany Větrných hor. Na rozlehlých travnatých svazích hory Paltinul (2398m) nám docela hodně nahnal strach ovčácký pes, jelikož si jako cíl vybral lýtko posledního v řadě a neodbytně se jej snažil dosáhnout. Tento, pro rumunské hory tak charakteristický obraz, se pak opakoval několikráte, vždy naštěstí bez ztrát na již tak ztrápených končetinách… V dalších částích hřebene již stezka traverzuje v jižních svazích poměrně hluboko pod vrcholy. Zpočátku se sestupuje k jezeru Lac Capra přes jižní pilíř hory Viňatoarea lui Buteanu a pak se pokračuje k hornímu okraji doliny Fundul Caprei. Odtud je to již blízko do sedla Portita Arpasului. Vápencové vrstvy zde tvoří zajímavé skalní okno Fereastra Zmeilor. Odbočuje zde modrý pás na chatu Podragul. Je skromně ale dostatečně zásobená základními potravinami – doplňujeme zásoby chlebem a rýži, která se nedá uvařit snad ani po 2h intenzivního snažení. Jsme šokováni „čistotou“ zdejších toalet a opět se nestačíme divit, co člověk může vyvést v přírodě… Je zde velké tábořiště a tak pokračovat budeme až další den.

Dojímá nás pravidelnost a škodolibost zdejšího počasí – pravidelně kolem 13.h se zatáhne a pak už je věcí hodinky, dvou, než se nadobro rozprší. I toho významného dne, kdy jsme měli vystoupit na nejvyšší vrchol pohoří – Moldoveanu (2543m n. m.), tomu nebylo jinak a po prvních kilometrech za chatou Podragu se ztrácíme v mlze. Úsek cesty dál po hřebeni, jež traverzuje severní svahy hory Arpasul Mare, je sice exponovaný, ale bezpečně zajištěn řetězy.

Tento zajímavý „železný traverz“ nám zpestřuje rumunská rodinka s psíkem – v rasách psů se sice nevyznám, ale to bídné stvoření určitě není kavkazský pastevecký pes, ba ani kamzík horský jak se jeho majitelé mylně domnívají, je to spíše parodie na záchodovou štětku a mně ho je vysloveně líto. Hrdý Rumun – hlava rodiny jej s kamennou tváří škrtí na metrovém obojku a táhne nad bezednými propastmi, s úsměvem mu asistuje jeho manželka s dcerou, tlačíc chudáčka ze zadu na další a další metry řetězů a rozklepaný „turista“ piští a štěká svou zoufalou píseň… Radši tuto veselou rodinku míjíme a pokračujeme na vrchol Arpasul Mare (2468m), kde je nostalgický pomníček horolezců. Cestou míjíme sedlo Saua Podragu, odkud míří modrý trojúhelník na chatu Podragul. Blízkost nejvyššího majestátu je znát, jako mravenci se zde hemží turisté a tvoří dlouhého hada na hřebínku spojujícím horu Vistea Mare (2527m) s Moldoveanu.(červený terč, 15 min.). Nebetyčný velikán nás přijímá mlžným počasím, leč i přesto, kam oko dohlédne, od východu k západu se táhnou klikaté hřebeny Větrných hor, skalnaté traviny a travnaté skaliny a vše přikrývá mírný opar stoupající někde z čertových kotlů pod námi. Mnoho křížů zmrzlých a zbloudilých na fagarašském hřebeni mlčky výstražně připomíná, že jsme v horách, do nichž bychom měli být velehorsky vyzbrojeni… Slavnostně, snad na počest těchto nešťastných poutníků, popíjíme na vrcholu šampaňské, jímž nás obdarovali rumunští turisté a kouříme bídísa, jehož dým se spojuje ihned s bělavou mlhou, která nás obklopuje…

Stezka se dál strmě vine až do sedla Vistei (2304m), kde na rozsáhlé polaně stojí bivakovaní chajda, ne zrovna v nejlepším stavu, ale pro odpolední partičku scrables dokonale vyhovuje. Pár výškových metrů níže se u stop nejvyšší hory Rumunska, na břehu pohádkových jezer, medově usíná… Směrem k východu se hory postupně zaoblují a nabývají více travnatého rázu, stáda bílých ovcí a černých buvolů tvoří neopakovatelné kontrasty s barvami přírody. Svérázní pastevci si v pravidelném intervalu vždy řeknou o cigaretu. Jenže ty naše cigára ani tvrdý horal z Fagaraše nechtěl kouřit… Příští rok je měli možnost ochutnat pastevci na Kavkaze – ročník, hmm….

V lenivém parném odpoledni přicházíme na chatu Urlea, kde jsme sestoupili po modrém trojúhelníku ze sedla Curm. Mogosu a tím s konečnou platností opustili fagarašský hřeben. Máme v plánu se projít údolím řeky Urley a pak se nějakým způsobem přemístit do pohoří Piatra Craiului. Pár desítek metrů od chaty ve strmém ostružinovém svahu nás hypnotizuje již málem zapomenutá vůně, s obláčkem dýmu k našim nosům totiž připlouvá aroma skopového. V opojném transu zasedáme k dřevěným lavicím a poroučíme si zdejší speciality, na sen o smaženém masu ale na chvíli zapomínáme. Leč v tom se ve dveřích objevuje mladá žena s talířem plným pečeného barbecue - připadám si jako Pavlovův pes… Tento neočekávaný projev laskavosti nás natolik vyvedl z míry (především Mariana, který málem zapomněl, že nejí červené maso), že jsme se zmohli jen na bezduché děkování a zběsile se vrhli na tuto kulinářskou lahůdku až se nám uši třepaly.

Po vydatné hostině se ztrácíme v pustém Karpatském údolí řeky Urley: nekonečný pralesní pochod dlouho do noci tichým údolím, královstvím obrovských bučin, v soumraku šumících staletých jedlí, jež budí pocit bezpečí, kde ale znavený poutník jen těžko najde místo k noclehu. Stezka nutí jít pořád dál, stále hlouběji do údolí. Před soumrakem zdoláváme divokou vodu, která si hřmí svou píseň, touž jako před léty. Na břehu zaplápolal táborák a tisíce světlušek vzlétlo k nebi, k třpytivému království a spolu s nimi se vznesly sny a přání, aby kroužily kdesi nad našimi hlavami a jestli trefí zpátky, tak aby zase přišly zpět v tu nejméně očekávanou dobu…

Stezka se mění v prašnou silnici a brzy se ocitáme ve vsi Breaza. Zdařilá architektura zdejších domů umožňuje poznat své charakteristické prvky: barevné a bohatě zdobené fasády domů jižanského typu, vždy s elegantní venkovní roletou, chránící před letními vedry. Všechny domy jsou porostlé révovým vínem a hlavně vynikají skvostnou bránou, která je zde vždy vizitkou každé rezidence.I když se dům rozpadá a zarůstá jej plevel, přesto brána je vždy upravená, svítí novým nátěrem a zve kolemjdoucí k posezení.

V Braeze se těšíme, že zkusíme jak to vypadá v Rumunsku se stopem. Přání se nám vyplňuje svérázným způsobem: zastavuje nám skvělý řidič, je to původem Rumun, který žije v Německu a pravidelně sem jezdí za rodinou každý rok. Je to cesta plná kontrastů: ve starém bavoráku za sladkých kolébavých rytmů Enya´i frčíme placatou krajinou Fagarašského podhůří. Snědý Rumun nám plynou němčinou vypráví o životě ve své vlasti a my jen tiše lapeme po dechu. V městečku Fagaraš přesedáme na vlak a cestujeme po trase: Brašov – Zarnešti, vše příjemnými pomalými osobáčky. V Zarnešti děláme pořádný nákup a završujeme jej čepákem za 4 Kč s borcem z místní horské služby. Piatra je pohoří zcela odlišné od Fagaraše – je zde množství krasových útvarů a jevů, jako četné soutěsky, průrvy, vyvěračky atd. Hned od začátku při nástupu na hřeben vede cesta působivými průsmyky se stometrovými srázy. Vápencovité horniny kýčovitě kontrastují s množstvím horské květeny se spoustou endemických druhů. Zvláště charakteristické je vertikální členění vrstev vápence, což vytváří dojem horských katedrál a poutník jen čeká, kdy se ozvou mohutné skalní varhany…

Hřeben začínáme ze strany chaty Curmatura, od které nastupujeme na vrchol Turnul – cesta je sice exponovaná, ale bezpečně zajištěná a vápencové věže a daleké výhledy nás nenechají nevzrušené. Po hřebeni se vine stezka, která místy nutí použít i ruce, celé přírodní divadlo je ještě více zdůrazněno pohledy do údolí – doliny pokryté malebnými a hustými jehličnatými lesy, přerušované lesními loukami, pasekami a pastvinami se salašemi. Mnohde se údolí mění v divoké skalní soutěsky se stěnami stovky metrů vysokými. Na hřebeni jsou šikovné bivakovací chatky, které díky své hýřivé červené barvě nelze minout. Při plánování tras je třeba mít na paměti, že pohoří je velmi chudé na vodu. Náš výlet vedl z vrcholu Turnul dále přes Ascutit (2136m) – Timbalul Mic (2193m) až na La Om, což je nejvyšší vrchol pohoří (2239m). (Z chaty Curmatura je to až sem 6h 30 min). Zde jsme se rozhodli opustit hřeben Piatry a sestoupit do vesnice Dimbovicioara, kde se nachází několik jeskyní. S místními průvodci s bujnou fantazií procházíme tu největší – Pestera Dimbovicioara.

Sestupujeme dál po silnici až do Podul Dimbovitei, kde, po neúspěšném pokusu o stopa, nastupujeme do pravidelné autobusové linky do Brašova. Opět okoušíme svéráz národního transportu – uvnitř rozhrkaného busu je atmosféra jak na divokém západě – řidič v sombréru a v džínách, na palubce vlaječky amerických států a prsatých dívek a z reproduktoru se ozývá „the best of 70´s“ . Za okny horskou krajinu střídají zemědělské usedlosti, na četných zastávkách pořád nastupují a vystupují snědí muži s kosami a ženy s hráběmi. Bavíme se skvěle a vůbec se nám z autobusu nechce. Z Brašova jedeme do Sibiu osobákem a díky solidní dezinformaci ze strany spolucestujících trávíme pak dlouhé chvilky na nádražní podlaze v polospánku a sledujeme, jak švábi křižují čekárnu z jedné strany na druhou. Dál pokračujeme sice drahým ale rychlým rapidem do ARADU, kde po dlouhých negociacích s místními „taxikáři“ domlouváme transport dodávkou až do Budapeště za 50 DM/os. S jižanským temperamentem řidiče jsme měli o zábavu postaráno. Pak ještě se přehoupnout na Slovensko vlakem přes Komárom a pěšky přes most do Komárna a jsme téměř doma. Opravdu téměř. Komárno je děsná prdel a tak na vlak čekáme více než je zdrávo…Takhle rozkouskovaně s několika excesy pokračuje šťastně až domů.

Co říci na závěr? Snad nejvýstižnější jsou slova M. Nevrlého:

„Musíš se smířit s tím, že možná ani v Rumunsku již nenajdeš všechno úplně stejné, jak jsem to viděl ještě před nedávnem já. I tam se leccos rychle mění, pospěš si! ….Divokých věcí ubývá, ale i ty najdeš ještě mnoho krásného… Nejdůležitější je probudit touhu. Otevři oči. Nadchnout. To je nejtěžší úkol. Ostatní záleží už jenom na tobě.“

Tisíceré díky patří Jarušce Jechové za přepsání tohoto dlouhého a nudného povídání.