„PROGRESSUS AD FUTURUM, REGRESSUS AD ORIGINAM“
Dobrou noc.
… V 18:29 na minutu přesně dojíždíme na moskevské
Jaraslavské nádraží. Poslední metry vlak projíždí s grácií a nonšalantně
projevuje svou eleganci transkontinentálního rychlíku – má na to právo – vždyť
už několik desítek let takhle projíždí nezměněn mezi Asií a Evropou jako němý
svědek ruské cestovatelské povahy. Jaký rozdíl musí být cestovat letadlem po
téže trase, jsem nikdy nepoznal, ale cítím, že ty dny a týdny v ruských vlacích
jsou něčím více než–li způsobem transportu, něčím více než-li plochou touhou
dostat se do místa své „dovolené“ a nestranit mnoho času. Ty vlaky mají duši…
… To vše mně tak běhá hlavou, když jako poslední opouštím
náš vagón. Jsem vlastně nakonec pobaven svou sentimentální náladou, jelikož
bych čekal, že se budu po těch dnech jízdy prostranstvím Asie a Evropy těšit na
změnu, na to, že se blížím domů, ale že v ten moment, když jsem překračoval
práh toho zaprášeného sovětského stroje, toho vychrtlého běžce na dlouhé tratě,
přepadl pocit smutku, pocit, že zase se odehrála jedna kapitola v životě, jedna
neopakovatelná chvíle se ztratila v neznámu...
... Ano splnil jsem si sen...
V Moskvě máme ještě nějakou tu chvilku a tak se chystáme
podívat do míst, kam se nám to minule nepodařilo, kvůli...? co já vím čemu?
Prostě chceme na Rudé Náměstí, které jsme minule nemohli jednoduše vůbec vidět.
Nejjednodušší je cesta metrem: Jaroslavský vogzál je u stanice Komsomolskaja,
odtud se po červené trase dostáváme do stanice Biblioteka im. Lenina, kde už to
není na „Ruďák“ daleko. Ale opět nevěříme svým očím, když je slavné náměstí
spoutáno ocelovým zábradlím avšak situace je už lepši než minule, a tak
pořizujeme aspoň fotky těch nejdůležitějších budov a zajímavosti. Při cestě na
Běloruský vogzál se musíte jednoduše směrovat na stanici Běloruskaja. Jelikož
za těch 7RUR/os můžete v metru jednoduše přesedat z jedné linky na druhou, tak
si můžete udělat barevný výlet po moskevské podzemí, než dojedete na stanici
určení. Lístky na rychlík do Brestu máme už z Novosibirsku (za 662RUR/os) a tak
snad naposledy nakupujeme a v 22.57 máme odjezd směrem k domovu.
10.8.03 – „Domů!!“
Ráno se probouzíme do plnohodnotného Běloruska, ne že by to
byl tak obrovský rozdíl oproti Rusku, ale větší příklon k západu je možná
trochu cítit. Vlak už nemá šmrnc transsibiřské magistrály, ale určité kouzlo je
mu třeba přiznat. Hlavně mne udivuje, že je téměř prázdný, jízdenky na něj
půjdou sehnat beztak i v den odjezdu. (je to ale vlak jen do Brestu, jaká je
situace u vlaků pokračujících dál na západ, nevím). V 13h jsme v Brestu,
záměrně jsme nevybrali vlak z Moskvy přes hranici, protože je to drahé.
Kupujeme lístky na osobák do Terespolu za 3930BYR. (jen pro srovnání: lístek na
stejnou vzdálenost, tj. Brest - Terespol jakýmkoliv rychlíkem pokračujícím za
hranice Běloruska, např. naše Vltava stojí 27000BYR...) Svérázné příhody se nás
drží až do konce – na nádru v Brestu nás odchytila běloruská Marylin Monroe a
začala nás neodbytně zpracovávat pro „dobrou a nevinnou“ věc: chtěla přepašovat
přes hranici do Polska jeden karton cigaret a flašku. Vlastně není první,
předtím se o totéž snažila ne méně vtíravá zlatozubá dáma v nejlepších letech.
Jsme adrenalinem přímo nasákli a tak se nám do roztržek s Běloruskými celníky a
nedej Bože do basy nechce, a tak zatvrdile odmítáme. Více neodbytné a
připitomělé usmívavé dámy jsme neviděli. Bez ostychu nás doprovázejí až do
celního prostoru. Komická situace nastává u kontrolního bodu. Zde zjišťujeme,
že jsme měli někde u kasy zaplatit ekologický poplatek 2USD, teď po nás chtějí
potvrzení o zaplacení, které nemáme. A tak se pánům celníkům rozsvítilo a
přišli na to, jak si vydělat bokem. „Nenápadným“ posunkem „nenápadně“
naznačují, že máme ony 2USD strčit do pasu a podat je okýnkem. Dělají dojem
podařené pantomimy... my s neohrabanosti brouka pytlíka podáváme pasy a z nich
čouhající zelené papírky viditelné tak na 10 metrů. Celník se chytá za hlavu... NO COMMENT...V malém prostoru před Duty – Free Shopem jsme
svědky situace jako vystřižené ze sarkastického humoristického časopisu: štíhlé
dámy různého věku nakupují v nepochopitelných kvantech kartony cigaret,
rozdělávají je, lepí po deseti v řadě, připevňují si je k tělu, strkají pod
zvonové rukavice, instalují na místo vycpávek a pod podvazkové pásy, pod
silonky, do bot, pod sukně, mezi nohy, nad a pod prsa, snad je i polykají a
zapíjejí vodkou, aby později přeměněné v dokonalé XXL selky nastoupily do
pomalíku do Terespolu, kde vše nekončí, ale naopak zkušené vexlbáby přecházejí
do druhého kola – do poslední chvíle, do posledního nejistého okamžiku, než do
vagónu vstoupí polský celník, provokativně cpou do posledních volných míst
nekončící proud kartónů cigaret, postupně demolující a rozebírající v
zádumčivém tichu celý vlak, aby rutinně ukryly sem kartonik Pal-Mal a tam pár
kousků LM. Působí jako dokonale sladěná rota mravenců, ve své nestoudné pracovitosti
jsou hodní pohrdání i uznání. Ve vlaku je plno, ale přes to se objevují volná
místa, ono se totiž s kartonem cigaret v kalhotách špatně sedí… Do vagónu
vstupuje polské celnické osazenstvo, které působí řečeno spisovně… no, ospale a
nezúčastněně. Většina vexlaček prochází bez problémů, včetně té nejvíce
napakované selky…
Tohle je denní chleba na Polsko-Běloruské hranici. Kšeft je
to asi dobrý, soudě dle množství mladých i starých mravenců, kteří to každý den
zkouší. Smutné je, že humoristická groteska se při hlubším zamyšlení nad
situací mění v tragikomedii… Tito lidé jsou opravdu existenčně závislí na této
„práci“ , a to je špatné…
… Třešničkou na dortu se stala cesta vlakem přes Polsko:
Jakkoli se cestování ruskými „Železnymi dorogami“ stalo synonymem pohodlí,
odpočinku a šťastného návratu, tak se o PKP dá konstatovat pouze pravý opak, a
tak poslední kilometry před domem byly kapitolou samou o sobě. Spousta
přesedání, množství spících nádraží, málo peněz a jídla, velké zpoždění,
zapomenutý mobil, a tak dále, a tak dále…
Nic nám už ale nemohlo překazit obrovskou radost z návratu.
A také hodnocení expedice v hospůdce v Českém Těšíně nemohlo chybět. A bylo co
hodnotit…
Poděkování
Firmě Vitana za halušky, co chutnaly jak chlupaté knedlíky.
Firmě Vitana za chlupaté knedlíky, co chutnaly jak halušky.
Maršrutkáři z Bijska za 9 hodin strachu.
Ruským dráhám za 6 dní působivé projekce za okny vlaku.
Altajci Sášovi za odborné rady.
Nataše za klíčO k Mariánovu zdraví
Alanovi za klíčO k ruské duši.
Otci za nasadkový klíčO čO . 8, který jsem ztratil.
Neznámému dárci za černý multifunkční pytel na mrtvoly.
Běloruským celníkům, že přijali náš skromný dar.
A všem ostatním, že jsme se dokonale bavili, přežili a
šťastně se vrátili domů…
Seriózně pak děkujeme našim sponzorům:
Fondu Starosty Města Karviné,
Firmě POL – ALPEX, s.r.o.,
ng.Karolu Nożce z firmy Bochemie Bohumín
Děkujeme!!!